Vlkodlačice Karmen

„Auuuuu,“ zavyji na měsíc a vracím se do lesa. Je úplněk – chvíle, kdy se ze mě stane něco magického. Ano, jsem vlkodlak. Každou noc se měním, i když nechci. Nebolí to – je to jako když si svlékáte oblečení. Trvá to chvíli, ani ne minutu a je to. Přála bych si být normální, ale nemohu.

Můj velice dobrý přítel Marc se snaží vytvořit pro mě lék, ale já mám strach, že ho zakousnu, proto se k němu přibližuji pouze dopoledne. Jsem doma, ve svém pelíšku pro mé vlkodlačí pudy. Každou noc takhle ležím a pozoruji nebe. Každý den je na něm milión hvězd, které se blýskají jako malé plamínky, ale měsíc tomu dominuje. Je jako král mezi milióny obyvatel ve vesnici. Takové noci miluji. I když nejsem člověk, dokážu si to vychutnat.

Je ráno, já se probudím jako člověk, jako normální člověk. Jako člověk mám dlouhé černé vlasy, moje zelené oči mi svítí na obličeji. Mám velice dlouhé nohy a díky tomu sportovní postavu. Obléknu se a jdu do lesa. Procházím se mezi smrky a pozoruji zvířata, která mě nevnímají. Během rána jsem viděla tolik zvířat – zajíce, srnky, veverky a občas i lišku. Je to krásnější než noc. Je čas na obět a já jdu k Marcovi.

Jsem u Marca a jdu dovnitř. „Marcu? Jsi tu?“
Procházím pokoji plnými dřevěných věcí a dívám se po Marcovi.
„Já jsem tady, vzadu!“ zavolá na mě a já hned běžím za ním. Dorazím do místnosti se zkumavkama, jsem v laboratoři. Stojím před Marcem – Marc má krátké blonďaté vlasy. Modré oči jsou jako tečka na dortu. Je malé postavy, asi o půl hlavy menší než já.
„Karmen, přišel jsem na část lektvaru.“ řekne nadšeně.
„Vážně? A jak dlouho by trvalo udělat celý lektvar, aby fungoval?“
„No, mohlo by to být tak za měsíc.“
„No tak to je báječný! Tak já se zase stavím za týden, jo?“
„Dobře, budu s tím počítat. Ahoj.“
„Ahoj!“ řeknu v půli cesty ven. Projdu zbytkem domu a pokračuji zpět do lesa. Běžím domů pro peníze a vydávám se do vesnice nakoupit, abych v noci neměla hlad. Vezmu si dvě flašky vody, krabici müsli a mléko. Zaplatím a vydávám se zpátky domů. Procházím lesem až k domu. Otevřu dveře a vstoupím do světničky. Vyndám nákup na stůl a poté ho uložím do skříně. Nechám si na stole müsli a mléko. Vyndám misku a smíchám to. Sním směs a jdu si odpočinout.

Probudím se v těle vlka. Zase je noc a já musím potlačovat vlkodlačí pudy. Už se nemůžu dočkat dalšího měsíce. Zavyji na měsíc a znovu a znovu. Něco ale není v pořádku. Je klidná noc, více než včera a předevčírem, jako by něco mělo přijít, ale nic se neděje. Chtěla bych zažít dobrodružství, ale noc co noc se nic neděje. Asi je to jen pocit. Nevšímám si toho a raději se soustředím na měsíc. Jdu zpátky do domku a lehnu si do pelechu. Už skoro spím, ale vzbudí mě rána přicházející z lesa. Vyskočím na nohy a běžím směrem, odkud se zvuk ozval. Už to vidím – Marc a několik chlapů, nejspíš upírů. Běžím k nim a nespustím oči z vysokého upíra. Má bílou pleť a jeho oči jsou červenější než jeho rty. Marcovi nic není, asi má kolem sebe bariéru. Skočím na menšího upíra a kousnu ho do krku tak silně, až mu oddělím hlavu od těla. Krev cáká všude kolem. Další upír si mě všimne a skočí po mě. Snaží se mě kousnout, ale já mu hbitě uhnu. Skočím ke stromu a potom na upíra, snažím se ho kousnout, ale upír mě kousne do přední packy a já bolestí zavyji. Shodí mě dolů a vrhne se na mě, ale já se nevzdávám. Marc mezitím něco říká a posílá na mě kouli. Poté, co mě koule zasáhla, jsem se cítila silnější. A opravdu – zvětšila jsem se a nabyla síly. Vrhla jsem se na upíra a zakousla jsem se do jeho břicha a potom do krku. Upírovi upadla hlava a přeměnil se v prach. Oddechla jsem si, ale měla jsem v sobě krev – chuť na krev. Marc byl šťastný, ale bariéru nezrušil. Kývla jsem na něj a vydala se zpět domů. Tam jsem padla vyčerpáním.

Je ráno. Všude je slyšet zvířata. Obléknu se a běžím za Marcem. Nevšímám si zvířat a ani toho, že má zavřené dveře. Rozrazím je a pospíchám dovnitř.
„Marcu!“
„Já jsem v ložnici!“ zařve na mě.
Doběhnu do ložnice a jdu k Marcovi. „Stalo se ti něco?“ zeptám se ho a čekám na odpověď.
„Ne, nestalo. Děkuji ti, žes přišla, jinak bych byl asi už… Ty víš, co…“ mrkne na mě.
„To nestojí za řeč, vždyť ty mě též zachraňuješ.“ usměju se na něj a jdu si prohlédnout zbytek pokoje. Ještě jsem v téhle ložnici nebyla, asi je nová. Má tu zavěšené obrázky vlkodlaků, upírů a dalších magických bytostí.
„Jak jsi na tom s lektvarem?“
„Jo, už docela dobře. Brzy to budu mít,“ usměje se a jde zpět do laboratoře.
„Tak ahoj, Karmen.“
„Ahoj, Marcu!“ Odcházím a vracím se domů.

Už jenom jeden den a mám šanci být opět člověkem. Je večer a já mám namířeno na kopec. Jdu, ale co nevidím! Na kopci je pět upírů a asi dva lidé, kteří žijí, a jeden, který je úplně vysátý. Schovávám se za stromy a poté zaútočím. Skočím, ale upír mě rukou odstrčí a já spadnu na zem. Všichni upíři se na mě podívají a vrhnou se na mě. Já vyskočím na kraj kopce a zavyji, ale ne jako obvykle, ale jako bych někoho volala. A taky že volám – Marca. Pokračuji v souboji a vrhnu se na nejvyššího upíra. Skočím na něj a zakousnu se do něj. Držím a nepustím, i když se na mě vrhají další upíři. Z upíra teče krev a spadne na zem. Čtyři další upíři se do mě snaží kousat, ale díky mému hustému kožichu mi nic neudělají. Najednou mě zasáhne výboj, po kterém se zvětším. Podívám se směrem k domu Marca a tam Marc opravdu stojí a šibalsky se na mě směje.
„Tak to tu skončíme!“ vykřikne na mě a hodí dřevěný kolík po upírovi. Ten ho zasáhne do srdce a upír se rozpadne na prach.
„Prach k prachu.“ vyřkne Marc.
Vrhnu se na dalšího upíra a zakousnu se do něj. Utrhnu mu hlavu a vyplivnu ji pryč. Marc vyšle kouli z dřívek a hodí ji na upíra. Koule ho zasáhne do hrudníku, já po něm skočím a zaryju se do jeho krku. Poslední upír uteče pryč. Lidé se na mě se strachem dívají. Já bych je ráda zakousla a roztrhala, ale nemůžu, něco mi v tom brání. Marc na ně ale pro jistotu pošle ochrannou bariéru. Pomalu přijde ke mě a dotkne se mě. Já nic nedělám a nechám se pohladit. Ustoupí a já se začnu proměňovat. Kouká na mě a já mu řeknu: „Já už nechci ten lektvar. Našla jsem své poslání – ochraňovat lidi před upíry. Zůstanu vlkodlakem.“
Marc na mě kouká a nakonec řekne: „Dobře, ale ten lektvar je hotový, tak kdyby sis to rozmyslela, mám ho schovaný na bezpečném místě.“ Mrkne na mě a odchází zpátky do lesa.