Podzim

Je to melancholie
Či radost,
Co mne svírá?

Je to skutečnost
Či pouhý strach,
Co mne sžírá?

Nevím.

Jakmile padne k zemi
První list,
Přitlač ještě trochu píst
A kopni si.

Listopad.
Podzim.
Těch barev
A ta krása.

A mne zas jedinou to drásá.

Dny tepla jsou tatam
A za chvíli do ksichtu koule
Mi bude házet
Kdejaký přisprostlý fakan.

Ty listy vítr odvane
A zasype je ten hnusák sníh.
No,
A co z toho jen
ten zloduch může mít?

Zatímco mnou
Den za dnem cloumá tetička melancholie
Ze studených dní
A ze dnů krátkých, které se prostě blíží.
Cvoci si bruslí na stadionech z nostalgie
A už se vidí jak s prknem na nohách
Sjíždí kopce.
Mě to nebere.
Nebere to konce.

A jak padají listy k zemi,
To vám teda řeknu, to je pořízení,
Nemůžu si pomoci,
Ale mně,
Mladé holce,
Listy připomínaj nemoci
A ty chudáky v domovech.
Jako by listy byly vlasy
A tvořily lysiny na hlavě,
Na nádorech.

Podzim pro mne není krásný,
Neb vidím sama se.
Jenže ne teď, mladou, krásnou,
Tak za padesát let.

A sama vím,
Že cílem mým
Je pomoci těm ubohým.
Jenže –
Zvládnu to?

Proto mne podzim děsí.
Ta možnost,
to vidění, že lidi budou šťastni,
Se s pochybami mísí

A –
dokážu to?
Zvládnu se dotknout vlastních snů?
A nebo…
Dřív v domov též se dostanu…?