Terkutuk keajaiban – mlžné tajemství

Když jsem vešel, uhodil mne do nosu obvyklý zápach starých vesnických hospod. Směsice dýmkového tabáku, zvětralého piva a lidských výparů se mísila s pachutí připáleného jídla a odérem nespláchnutých toalet. Už jsem se chystal dveře znovu zavřít a pokračovat jinam, když mi o nos zavadilo něco jiného. Vůně čerstvě nasekaného dřeva. Vzpomínky staré snad milion let a únava možná ještě staršího data nakonec rozhodly, že jsem zůstal.

Zamířil jsem ke stolu v nejzazším koutě místnosti kousek od krbu. Hostinský, jakých se už moc nepotká, přede mne automaticky postavil pivo a vytáhl bloček.
„Co to bude, mladej pane?“
„Co mi nabídnete, vašnosto?“ přešel jsem automaticky na jeho styl mluvy a on se rozhýkal. Když se konečně uklidnil, otřel si oči zástěrou a bloček schoval. „Guláš nebo guláš?“
„Pak bych to viděl na guláš,“ usmál jsem se na něj a on mi na oplátku věnoval další příval slzavého smíchu.
Zahleděl jsem se do plamenů a přestal vnímat okolí. Polena praskala a žhavé uhlíky vykreslovaly neuvěřitelné tvary a obličeje. Pomalu jako bych se díval do pekla. Kdo ví, kam míříš, beruško? Do nebíčka nebo do peklíčka? Toť otázka. Nebyl jsem beruška a netušil jsem, kam mířím. Peklo ale bylo jistější…
„Hej, Jacku, vyprávěj nám o moři!“ ozvalo se ve chvíli, kdy přede mne hostinský postavil talíř s poctivou porcí evidentně poctivého guláše a ošatku s chlebem.
„Už se zase nudíte, vy suchozemský krysy?“
Zadíval jsem se na muže, co právě promluvil. Byl starý. Obličej mu vrásky změnily v totemovou masku. Ale oči žily. Žily a smály se. Pamatovaly mnohé. Pamatovaly…
„Tak se nenech prosit, starej.“
Ten hlas neurvale přetrhl nit mých myšlenek, které se snažily najít cestu ven.
„A vo čem by to jako mělo bejt?“
„Máš nějakou příhodu, cos nám ještě neříkal?“
„Tu vo přístavu plným kurtizán, co mě málem sežraly zaživa?“
„Ne, tus říkal minule.“
„Tak tu vo tom vorvaňovi, co nám rozmašíroval loď?“
„Tu už taky znám. Něco strašidelnýho nemáš?“
„Ne!“ Napil se z půllitru a zamračil se. „Vlastně jo. Jednu povídku bych měl.“
„Tak spusť!“
Štamgasti brali židle a přenášeli je blíž k vypravěči, aby lépe slyšeli. Jack zde platil za studnici příběhů, která málokdy vyschla.
„Vy si nepřisednete?“ ukázal mi hostinský na jedno jediné volné místo u Jackova stolu. Beze slova jsem se zvedl a zařadil se do skupiny posluchačů. Jack po mně sklouzl pohledem. Na chvilku se mi zadíval do očí a pak potřásl hlavou, jako by se snažil zaplašit něco nepříjemného.
„Snad si na všechno vzpomenu,“ začal. „Už je to nějakej pátek a moje hlava je jak cedník. Ale tenhle příběh je to nejpodivnější, co se mi kdy stalo. Bylo to dávno, dyž sem utekl z domova a vodešel sloužit na svoji první loď. Pamatuju, že sme vyplouvali z Doveru někam do Portugalska a cíl sme měli v Kalkatě. Napoprvý to byla sakra štreka. Ale já se nebál. Byl sem ve věku, kdy mi připadalo všecko snadný.
Byli sme na půli cesty. Já si lebedil nahoře v koši. Počasí jak vymalovaný. Slunce svítilo a pak… tma v pravý poledne. Ticho, moře jak volej. Čekali sme pořádnu buřinu a nikomu z nás do řeči nebylo. Taky aby jo, že jo. Na moři si nikdá nejste jistý, esli se ráno probudíte na svým místě nebo na dně moře. Zvlášť dyž se chystá nějaká taková blejskavice. A jak sem se tak v tom koši nudil a díval se na zplihlý plachty a to černý moře, zahlíd sem loďku. Co loďku, lodičku. Bylo to takový malý cosi, že by snad většího psa neuneslo. Původně sem ani nechtěl na ni upozorňovat, myslel sem si, že je to ňáká kláda či co, ale pak sem přece jenom na kluky dolu houkl a voni zase houkli na mě, že si mám vzít brejle, protože voni nic neviděj. Ale byla ta tma a tak nakonec, aby něco nepodělali, spustili na vodu člun a jeli se podívat. Dyž se vrátili, vynesli na palubu to cosi, co nebylo větší než necky mojí mámy, a v těch neckách vám seděl klučík. Takový škvrně. Jeden by řekl, že ještě potřebuje mámin cecek. Kdo ví, jak dlouho na tom moři byl, podle kapitána nebyla poblíž žádná země ani vostrov, vodkud by mohl připlout, a přece tam byl a vypadal ouplně zdravě. Tichej jako to moře a prohlížel si nás vočima, kerý by si s barvou nebe nezadaly.
Tenkrát nám dělal kuchaře nějakej malajčan, jeho táta prej byl snad šaman nebo jak těm šarlatánům vod nich povídá, a ten vám začal vřískat, jak dyž ho házíme přes palubu. Ať prej kluka vrátíme, kde sme ho vzali, že je to dítě boha moří a k lidem nepatří.
‚Je to terkutuk keajaiban! Podívejte se mu na ruku. Terkutuk keajaiban. Nemůžem si ho nechat!‘ řval tak šíleně, že ho kapitán strčil na pár hodin do podpalubí k bramborám, aby vychlad. Pravda ale byla, že ten špunt měl na předloktí vytetovanou ňákou potvoru. Museli sme na to koukat hodně zblízka, div sme si huby na tu jeho ruku nepřiplácli, abysme to rozeznali. Nikdá sem neviděl takovou podivnost. Vypadalo to jako trojzubec co se vokolo něj vobtáčí mořskej had nebo drak. A celý to bylo rudý jako by to někdo tetoval krví.
‚Tak co s nim uděláme?‘ zeptal se jeden z našich. ‚Co dyž ten plašprd měl recht? Děcko uprostřed moře divný je. Co dyž je to ňákej ďábel a všechny nás vodtahne do pekla? Víte, že ďábel na sebe bere tisíce podob.‘ Pokřižoval se a koukal na nás. ‚Hodíme ho zpátky?‘
Jenže nikdo z nás se k tomu neměl. Aby jo. Kluk byl sotva rok starej a krásnej jak vobrázek. Na mou čest můžu říct, že sem nikdá tak hezký dítě neviděl. Ani předtim, ani potom.
Možná bysme tam čuměli a přemejšleli eště teď, ale najednou se zablejsklo a na palubu dopadly první kapky.
‚Odnes ho do mé kajuty,‘ přikázal mi kapitán, ‚a počkáš tam s ním, dokud tohle nepřejde.‘
Popadl sem mrňouse i s neckama a upaloval do kapitánovy kajuty, jako by mi hořela koudel za zadkem. Během tý chvíle se totiž rozpoutalo ouplný peklo. To se jen tak nevidí, pánové,“ pokýval hlavou, vyprázdnil džbán a otřel si ústa. „Celý tři dny to s náma mlátilo ze strany na stranu. Lítali sme z vlny na vlnu jako ptáci a kormidelník si málem vykloubil vobě ramena, jak se snažil udržet jakejs takejs směr. Já celou dobu seděl v kapitánovo kabině a hlídal toho prcka. Ani jednou nezabrečel, ani jednou sem neviděl, že by měl strach. Mně bylo v tý době ňákých sedumnáct a blbě strachy i z toho házení mi teda bylo. Musel sem chodit blejt, ale von ne. Byl jak skála. Stejně silnej a stejně tichej.
Když ta buřina skončila, nechal kapitán na hlídce jen ty nejvodpočatější a vostatní popadali zrovna tam, kde stáli. Kluk jako by čekal na konec bouřky, zavřel klapky a taky usnul. Nemohl sem pochopit, jak vydržel celý tři dny nespat. I dyž ruku do vohně sem za to dát nemoh, protože sám sem vobčas klimbnul, tak moh von taky, že jo. Ale myslim, že nespal.
Druhej den mu nesl ten náš malajčan na příkaz kapitána ňáký jídlo a zase brblal něco vo terkutuk keajaibanovi a po klukovi pokukoval jak po mořský příšeře, ale to škvrně, kerý do tý doby zůstávalo tichý, se na něj usmálo a řeklo ‚Kean‘, a tak už mu to zůstalo.
Plavil se s náma celý roky…“
„Počkej, to chceš říct, že jste si nechali dítě na palubě? To je hovadina, ne? Však jsi říkal, že mu byl sotva rok. Tak malý dítě potřebuje mámu,“ skočil mu do řeči jeden z posluchačů.
„Jo,“ zachechtal se druhý, „Sam to musí vědět. Má těch parchantů asi sedm a každý má jinou mámu.“
„Já razím pravidlo, že nikdo nemá bejt diskriminovanej,“ ušklíbl se Sam a hospodou otřásl hromový smích. „Ale jak to bylo, Jacku? Ty nás taháš za nos, co?“
„Ani slovíčkem.“ Jack se zatvářil dotčeně a chystal se vstát.
„Ale no tak, dědku,“ zatlačil ho Sam zpátky a přišoupl k němu půllitr. „Přece by ses neurážel. Povídej, jak to bylo dál.“
„Jo, povídej,“ ozvalo se ze všech stran a já se na Jacka povzbudivě usmál.
„Taky si myslíte, že kecám, pane?“ obrátil se na mne.
„Já toho moc nenamyslím, ale vaše vyprávění se mi líbí. Rád bych slyšel zbytek,“ poprosil jsem ho.
„Tak dobře. Náš kapitán si kluka zamiloval. Doma měl asi tři holky a syna žádnýho, a protože to byl vlivnej pán, tak místo do sirotčince putoval kluk k němu domů. Podle toho, co sem slyšel, s nim problémy neměl, ale jen do tý doby, než chtěl znovu někam vyplout. Kluk tropil takový scény, že ho chtějky nechtějky musel vzít s sebou. Je jasný, že tak malý děcko na palubě by měl bejt problém, ale von nebyl. Ten kluk prostě na palubu patřil. To sme nakonec pochopili všichni. A aby ne, na co šáh, to mu šlo. Ve čtyrech lítal po lanoví jak vopice a v pěti letech ho našel kormidelník na svým místě, jak drží kormidelní kolo a kouká na moře. Pod nohama měl bedýnku vod nějakýho harampádí, aby viděl, a tvářil se jak starej mazák.
Chlapi, co dřív bručeli, teď nenechali na kluka šáhnout. Učili ho všecko. Kormidelník malovat, starej Mik vyřezávat figurky a Pýt mastit karty.
Kapitán byl taky rád, že ho u sebe má. Řek bych, že se v klukovi viděl víc než ve vlastních holkách. Keanovi bylo deset a uměl psát, číst, počítat. Znal všechny hvězdy a dokázal z nich vypočítat, kde právě sme. Nebylo ryby v moři, kerou by nepoznal, a pták na nebi, kerýho by nepomenoval.
Dávno sme nikdo neřešil způsob, jakym se u nás voctl. Prostě byl náš vodvždycky. A dyž ten náš malajskej poděs vobčas sejčkoval, rychle sme ho zchladili. Prej: ‚Kluk z moře přišel, do moře se vrátí.‘
To sme netušili, jakou měl pravdu. Dyž umřel..“
„Kdo? Malajský kuchař?“
„Ne, Kean!“
„Kean umřel?“
„Musel umřít, ještě sem neviděl nikoho, aby přežil v rozbouřenym moři plnym žraloků.“
„Sakra, Jacku, povídej.“
„Tak ať mi Sam neskáče do řeči!“ ohradil se a vyprázdnil půllitr. „To bylo tak. Klukovi bylo asi vosumnáct. V tý době svýho tátu už dávno strčil do kapsy. Většina chlapů, dyž něco potřebovala, chodila raději za Keanem, protože věděli, že von bude na tuty vědět. Kapitánovi to nevadilo. Byl to fajnovej chlap a věděl, že i dyž deme za Keanem, jeho si beztak všici vážíme. Proto sme s ním taky pluli všude, kam řekl.
Tahle plavba byla ale vod samýho začátku divná. Vyplouvali sme z indickýho přístavu, už si nevzpomenu, jak se menoval, ale vim, že sme měli doplout do Kapskýho města, jenže pak nás vobklopila mlha a nám bylo jasný, že se blížíme k Mysu Dobrý naděje. Tyhle vody sou prokletý, zvlášť dyž se vás ta pitomá mlha drží jak hovno košile. A náš kormidelník den předtím lehl s úplavicí. Kean se postavil ke kormidlu, ale jako by byl duchem jinde.
‚Loď na pravoboku!‘ zařval vodpoledne Owen z koše. My vostatní skrz tu mlhu prd viděli, ale von si stál za svým.
‚Signalizujte, aby o nás věděli,‘ kapitán stál na můstku a rozhlížel se. ‚Odpověď?‘
‚Žádná, pane!‘ vozval se Owen. ‚Ale ta loď je divná, pane.‘
‚Jak divná?‘
‚Ona… no…‘
‚Mluvte, sakra!‘
‚Má potrhaný plachty a vypadá, jako by na ní nikdo nebyl.‘
‚Třeba je to ztroskotaná loď a sedí na útesech už ňákou dobu,‘ snažil se Pýt rozumovat.
‚Potom sedíme na útesu taky, protože ta loď je pořád stejně daleko od nás. A pohybuje se,‘ dodal Owen.
‚Mati kapal,‘ pronesl do ticha Kean.
‚Cože?‘
‚Mati kapal,‘ vopakoval a poprvý sme v jeho hlase zaslechli strach. ‚Přijde bouře!‘
‚To jsou jen pověry,‘ vodbyl ho kapitán, ale ani von nebyl ouplně v cajku.
‚Jaká bouře? Moře je klidný jak jezero.‘ Pýt byl pověrčivej, ale moři věřil.
‚Tady vznikne bouře během chvilky.‘
‚Adamastor – mořský drak tu vládne!‘ Nikdo sme si nevšiml, že malajčan přišel mezi nás. Teď upíral voči na Keana a Kean se díval na něj. Všiml sem si, jak si stáhl rukáv, aby skryl to svý tetování.
‚Blbost!‘ Kapitánův hlas zasvištěl jak bič. Ale jako by moře chtělo říct, že to von kecá, zvedla nás do vejšky vobrovská vlna. To už sme tu divnou loď uviděli všichni. Byla tak blízko, že bysme si na ní mohli šáhnout, ale nikdo sme to ani nezkusil. Byla děsná. A nám bylo jasný, že to je přízrak. Všichni sme vo něm slyšeli, ale teď poprvně sme ho i viděli, a přísahám, že tak blízko k tomu, abych se strachy podělal, sem snad už nikdá neměl.
‚Srazíme se?‘ zeptal sem se a cejtil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Ale Kean byl ticho. Zíral fascinovaně na loď a ve vočích mu blejskalo.
Pak přišla druhá, třetí, vosmá, desátá vlna. Loď byla jak hračka v pimprlovým divadle. Owen slítl a zlámal si vaz. Ani sme ho nemohli důstojně pohřbít, protože vlna, co přišla, ho vzala s sebou. Nakonec bysme ho stejně do toho moře hodili, to je fakt, ale mohlo to bejt aspoň v rubáši. Mik plandal na laně jak starý prádlo a řval, že by se za to jeho stará nemusela stydět, jenže žádnej z nás k němu nemoh. Měli jsme co dělat sami se sebou. Ty vlny jako by se zbláznily. Šly ze všech směrů a k tomu ta pitomá mlha, kerá ne a ne se zvednout. Nejblíž k němu měl kapitán a ten nakonec ten vosudovej krok udělal. Ale esli sem do tý chvíle nevěřil na ďábla a jeho vychcanost, tak tehdá mi to názorně předved. Jen kapitán chyt Mika a chtěl ho strhnout k sobě, podkopla mu nová vlna nohy a už se vezl. Paluba byla kluzká a v tu chvíli se naklonila tak, že voba sjížděli akorát k zádi, kde nebylo šprdlení. Kean pustil kormidlo a skočil jako tygr, aby tátu zachránil, jenže v tu chvíli nám vodní tříšť vlítla do vočí a my sme viděli ouplný hovno. Pozdějc Pýt přísahal na smrt svejch rodičů, že viděl něco rudýho, jak chytlo Keana a stáhlo ho do moře. Moc sme mu nevěřili. Měl bujnou fantazii, rodiče už dávno v pánu a rudo sme měli před vočima všichni. Ta bouře vodešla stejně rychle, jako přišla. Kapitána sme našli na zádi zašprcnutýho v servaným lanoví, ale Mika a Keana ne. Přežít nemohli. Ty vlny by umlátily všechno živý, navíc sme viděli, jak kolem lodi krouží desítky žraloků. Bestie. Čekaly, že dostanou nažrat, a taky se dočkaly.“
„Co kapitán? Přežil?“ Hostinský stál opřený o stůl a visel Jackovi na rtech.
„Jo, ale jako by nepřežil. K oudivu všech měl jen pochroumanou nohu a rozbitý čelo. Vodmítal vopustit ty vody, dokud nezjistíme, že Kean není někde ve vokolí živej. Takže sme křižovali ty vody asi dva dny, než nám dovolil vodplout. Do Kapskýho města sme se dostali už v pohodě a von vokamžitě vypsal vodměnu za jeho nalezení. Čekali sme tam dva měsíce, ale zbytečně. Nikdo Keana ani Mika neviděl. Divný ale bylo, že nikdo neviděl ani tu mlhu, ani tu mrtvou loď, a prej v tu samou dobu tam pluly další dva škunery. Holt z moře přišel a moře si ho zasejc vzalo. Škoda ho, kluka. Táta ho dlouho nepřežil. Co sem slyšel, na další cesty vodmítal vyplout a trávil čas v přístavu, jako by někoho vyhlížel. Za dva roky po tom, co se Kean utopil, umřel i kapitán.“
„Ty vole, Jacku, a to je fakt, nebos nás tahal za fusekli?“
Jack zvedl slavnostně ruku. „Ani slovo sem si z palce nevycucal. Vod tý doby, kdykoliv sem měl plout kolem Mysu Dobrý naděje, bral sem si náhradní spodky a vyhlížel mlhu. Už sem ji nikdy ale neviděl. Ani tu prokletou loď.“

Dveře se otevřely, do místnosti vlétl ledový vzduch a hned za ním chlap jako hora. Někteří z posluchačů se na muže nevrle podívali, ale hned stočili pohled stranou. Atmosféra, kterou Jack svým povídáním navodil, se pomalu vytrácela.
Muž došel do výčepu, vzal si tuplák a zamířil ke stolu.
„Už zase tu nudíš štamgasty těma svýma kecama, dědku? Že tě to pořád baví. Stejně ti nikdo nevěří,“ odfrkl si a pak se podíval na mne. „Vypadni mladej, tohle je moje místo, nemáš tu co dělat!“
Jeho postoj prozrazoval chuť se rvát, ale já jsem jen kývl a zvedl se. Jack mne sledoval. Obličej nehybný jako totemová maska, jen v očích se mu odehrávala bouře. Usmál jsem se na něj a stáhl si rukáv, aby nikdo neviděl tmavě rudého hada, zdobícího mé předloktí.