Skluzavka

„Proč se musíme stěhovat?“ vzpomínal Kuba na svou nejčastější otázku v poslední době. Ne, že by se mu do Prahy nechtělo, ale od narození žil v Berouně a zvykl si tu. Před měsícem jemu i bratrovi máma oznámila, že se budou stěhovat, protože v práci budou snižovat platy a pak by je tři – Kubu, sebe a Marka – už neuživila. V Praze bude mít práci, z které je uživí, a tak se stěhují.

Dneska je pondělí a už jsou v Praze. Kuba musí do nové školy a vůbec se mu tam nechce. Vzpomínal na Beroun a na jejich nevybíravé přivítání každého nováčka ve třídě. Teď to čeká jeho. Mámu ukecává už od soboty, aby ještě do školy nemusel, ale nepodařilo se – do školy musí.
Ve třídě se musel přede všemi představit a myslel si, že se propadne do země, protože to bylo pěkně trapný. Úča ho posadila vedle jedný šprtny hned do první lavice.
„To to pěkně začíná,“ pomyslel si Kuba, protože ta šprtna, s kterou musí sedět, se jmenuje Alžběta Mariánková. „Kdybych se takhle jmenoval, tak se asi oběsim,“ napadlo Kubu hned, co se mu šprtna představila. A nejhorší na tom je, že on – Jakub Horáček – musí sedět s holkou.

Ve škole to byla pěkná otrava, ale objevil zajímavou partičku. Bude je muset někdy oslovit a pokecat.
Další týden na partičku bohužel nenarazil, ale potom konečně se před ním z ničeho nic objevila v celé své kráse.
„Čau, já jsem Kuba,“ oslovil je.
„No a to by nás mělo zajímat?“ setřel ho nejstarší z nich.
„To je frajer,“ pomyslel si Kuba, ale nic na sobě nedal znát.
„Keny, tenhle ňouma se nás asi snaží zaujmout!“ vysmíval se Kubovi další člen party.
„Myslel jsem, že někdo jako vy by mohl poznat, kdo by se k vám hodil, a kdo ne.“ prohlásil Kuba.
„To jestli si pro nás dobrej, nebo ne, musíš dokázat…“
„…a jak?“ vmísil se do Kenyho řeči Kuba.
„Právě to, co uděláš, je na tobě a podle toho, co uděláš, my rozhodneme, jestli jsi pro nás dost dobrej, nebo ne,“ ukončil svou řeč Keny, pak odešel a s ním i celá parta. Jakub tam zůstal sám a lámal si hlavu, jak klukům dokázat, že je pro ně dost dobrej, nebo snad i lepší než všichni z celý party. V tom – kde se vzala, tu se vzala Alžbětka Mariánková a řekla:

„S nimi se nebav, s nimi jsou jenom problémy a jsou špatný!“
Jakmile tohle Kuba uslyšel zrovna od ní, just musel k tý partě patřit, protože to, co se týhle šprtně zdá špatný, tak pro něj to bude určitě to nejlepší.

Od té doby ho nic nezajímalo – jenom to, jak se dostat k partě, a lámal si s tím hlavu dennodenně. Jednou se díval na jeden z mnoha akčních filmů, který mu připadaly úplně úžasný, čím víc boje a krve, tím líp. Mamka o tom vědět nesměla, protože se jí to nelíbilo, a Kuba ani jeho brácha Marek nechápali proč. V jedné scéně ho zaujalo, jak hrdina při honičce sjel po přepážce, která od sebe odděluje jednotlivý pásy jezdících schodů, a chytil padouchy. Od té doby kdykoliv jel v metru po jezdících schodech, tak si na tu scénu vzpomněl. Jednou mu došlo, co udělá, aby na partu zapůsobil.
Další den ve škole, hned jak partu potkal, jim oznámil, že už ví co udělá, aby složil zkoušku. Kluci z party nechápali, proč je vede do metra, až dorazili k jezdícím schodům. Chystali se nastoupit, ale Kuba jim v tom zabránil a oznámil jim, že už jsou na místě. Než ho stihli zarazit, tak Kuba už jel po kovové přepážce, která oddělovala jednotlivé pásy schodů, úplně šílenou rychlostí.

„Já se na to nemůžu dívat,“ prohlásil Luk a otočil se. Ostatní kluci z party stáli jako sochy a nemohli odtrhnout oči od Kuby. Lukovi to připadalo jako věčnost, a tak se podíval, co se děje. Otočil se a uviděl, jak Kuba letí a je už skoro dole a lidé ječí, co to ten kluk dělá. Utíkají mu z cesty. Jeden muž se rozběhnul, protože Kuba už přistál dole na dlažbě, a křičel, že je lékař. V tom všem z party došlo, co se stalo. Všichni zdrhli, jen Luk a Keny zůstali a rozeběhli se dolů za Kubou.
Ležel dole a vůbec se nehýbal, vypadalo to, že je mrtvý. Najednou Keny skočil z pásu schodů, které jely dolů, do pásu, který jel nahoru. Luk si pomyslel, že taky zdrhá a věděl, že nemůže Kubu opustit, něco mu v tom zabránilo. Když se Luk dostal dolů, viděl, že muž-lékař se snažil opatrně přesunout Kubu do stabilizované polohy, ale nakonec toho nechal, protože si nebyl jist, že nemá něco s páteří. Z ničeho nic vedle Luka stál Keny a hlásil lékaři, že zavolal sanitku. Doktor ho pochválil a dál prohlížel Kubu. Po dalších nekonečných minutách konečně dorazila sanitka. Doktor se kluků zeptal, zda toho hocha znali, oni přikývli. Potom se jich vyptával, proč to ten kluk udělal, a kluci řekli, že nevědí, ale bylo jim jasné, že doktor jim nevěří.
Luk a Keny nic ve škole neřekli, protože se báli, že je z toho budou vinit, nevěděli ani, co se děje u Kuby doma, ale neměli odvahu tam zajít.

Od Marka se ve škole rozšířilo, co jeho bratr udělal, a nikdo nechápal proč. Marek se teď mamce snažil co nejvíc pomáhat, protože díky starostem o Kubu její obličej zestárl o několik let a bylo vidět, že se trápí.
Dnes, dva dny od Kubovy nehody, se měl Marek poprvé jít podívat za ním do nemocnice. Máma šla s ním, už za Kubou párkrát byla, ale doktoři jí moc neřekli, protože ještě neměli hotové všechny testy, které dělali, aby zjistili, jestli nemá žádná vnitřní zranění. Marek, kterému bylo devět, nechápal, proč Kubu nepustí domů, protože Kuba měl jen nohu v sádře. Protože Kuba spal, doktor si Marka s mámou zavedl do pracovny, aby jim řekl, co je s Kubou.
„Paní Horáčková,“ začal doktor, „váš syn má mnohonásobnou zlomeninu levé nohy a naštípnuté dva obratle…“

Máma se držela. Snažila se ovládat, přesně tak se tvářila, když jim sdělili, že je táta po smrti. Koutky se jí chvěly, jako kdyby brečela, ale nevydala ani hlásku a poslouchala, co jim doktor říká. Po tvářích jí pomalu začaly stékat slzy.
„…a u míchy má zaraženou střepinu, kterou musíme vyoperovat. Váš syn se nesmí hýbat, jinak hrozí porušení míchy. Vím, že by nejspíše bylo lepší vám to sdělit opatrněji, ale podle mých zkušeností je nejlepší říct na rovinu, jak se věci mají. Ještě bych se vás chtěl zeptat, jestli máme zkontaktovat otce?“ dopověděl doktor.
„Manžel je po smrti.“
„Promiňte, to jsem nevěděl. Jestli se chcete jít podívat na syna, tak běžte. Potřeboval bych váš podpis, že svolujete k operaci. Pokud svolíte, budeme operovat zítra od jedné.“
„Jistě, dejte sem ten papír.“
Potom s mámou odešli a šli se podívat na Kubu. Marek nevěděl, jak je to vážné, ale podle tónu doktora a toho, že mluvili o operaci, si myslel, že je to hodně vážné. Kuba měl nohu v sádře, několik odřenin a na hlavě pár stehů, jinak vypadal vcelku normálně. Po chvilce se probudil a mluvil trochu z cesty. Později mamka řekla Markovi, že tak mluvil kvůli práškům. Strávili u něj asi hodinu, pak ale přišla sestra, že pacient musí odpočívat, a tak s mámou odešli.
Cestou domů se zastavili v cukrárně. Marek si vzpomněl, že tam s nimi mamka hodně chodila, když umřel táta. Vůbec se tomu nedivil, protože mámino heslo bylo: „Sladký na bolesti všeho druhu.“

Doma se mamka Marka zeptala, jestli s ní chce jít zítra do nemocnice, až budou Kubu operovat. Z máminy tváře Marek vyčetl, že by měl jít, protože mamka tam nechce jít sama, tak na to přikývl.
Marek vůbec nečekal, že to v nemocnici bude trvat tak dlouho, protože operace trvala přes šest hodin. Mamka většinu doby nervózně chodila po chodbě a Marek se jí snažil svým povídáním o nové škole rozptýlit, ale mamka mu věnovala minimum své pozornosti. Když konečně operace skončila, tak jim doktor oznámil, že operace se povedla, ale Kuba bude muset ještě na několik operací s nohou. Po doktorových slovech se mamka trochu uklidnila.
„Vždyť jsem mu nic nekoupila!“ prohlásila mamka, popadla Marka a letěla něco koupit Kubovi pro radost.
Po operaci byla už klidnější, asi proto, že jí doktor vysvětlil, že při operacích nohy je minimální nebezpečí. Když se vrátili domů, věděl Marek, že má mamka mnoho starostí, tak se snažil být pilný chlapec, aby mamka měla co nejmíň starostí o něj. Po měsíci se Kuba vrátil domů a za týden měl jít do školy. Obden chodil na rehabilitace a denně musel cvičit, aby se mu posílily ochablé svaly.

Když se vrátil do školy, zjistil, že parta se rozpadla, protože Keny a Luk se na ostatní naštvali, že zdrhli. Kluci taky přiznali, co se stalo, a že nečekali, že Kuba udělá takovou pitomost. Jim by stačilo něco míň nebezpečného. Kuba s Lukem a Kenym byli po této příhodě nerozluční kamarádi. A jakmile se někdo z nich dozvěděl o nějaké podobné hlouposti, ihned se snažili tomu zabránit, protože věděli, jaké to může mít následky.