Miška

Myslela jsem si, že doktor žertuje, ale už to bude asi pravda. Jsem těhotná! Dozvěděla jsem se to poměrně nedávno. A ještě teď jsem v šoku. Prozatím jsem to budoucímu tatínkovi neřekla, asi počkám na vhodnou příležitost.


V poslední době neustále přemýšlím, kdo nazval ranní nevolnosti ranními. Vždyť trvají celý den! Je mi neustále špatně. Minule jsem jenom ucítila nějakou vůni, a běžela jsem na toaletu. Skoro jsem to nestihla. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že těhotenství je nejkrásnější část života ženy. A tohle mám vydržet devět měsíců!
Neustále jsem podrážděná. Všichni mě štvou. Doktor mi říkal, že se mi teď budou měnit hladiny hormonů. Podle mě to nejsou hormony, ale celý svět, který se proti mně spiknul. Nikdo mě nenechá v klidu. Pořád někdo otravuje. Většinou s hloupostmi, takže pak ať se nediví, když vypěním. A za to že vděčím nějakým hormonům? Ne, je to jenom lidská blbost. Ať mě neotravují, a já pak nebudu mít důvod nějak pěnit!

Můj drahý už si taky všimnul, že se nechovám zcela normálně. A poté, co jsem během jednoho rána počtvrté letěla do koupelny, už mu to asi začalo vrtat hlavou. Nevím, jestli mu hned docvaklo, co se děje, ale nakonec jsem mu prozradila pravdu. Přišla jsem za ním a řekla jsem mu:
„Honzo, musím ti něco říct.“
Dokonce si přestal číst noviny, takže jsem pochopila, že mě zase jednou vnímá.
„A co?“ odvětil.
„Budeme mít miminko.“
Jeho reakci jsem vážně nepředpokládala. Očekávala jsem radost a jásání.
On řekl: „Já vím.“ a pokračoval ve čtení novin.
„Tak tohle mám za to!“ pomyslela jsem si. „Já tady trpím, je mi téměř neustále špatně, abych mu přivedla na svět potomka, o kterém tak dlouho mluvil. A on? Reakce veškerá žádná. Tak to si za klobouk nedá! Ten kolem mě bude ještě skákat!“
Už teď vám můžu říci, že během celého těhotenství kolem mě vůbec neskákal. Kde je ten chápavý muž, kterého jsem si vzala? Teď mám doma flegmatika na entou!

V dalších měsících už na mně začalo být vidět, že to moje oznámení nebyl planý poplach. Začala jsem si připadat jak nafukující se balón. Všichni mi říkali, jak mi to sluší. Ale copak jim můžu věřit? Snad si nemyslí, že jsem slepá? Vždyť se v tom zrcadle ještě vidím! Je pravda, že asi budeme muset koupit širší, abych se v něm viděla i v dalších měsících. Ale rozhodně vím, jak vypadám, a slovem dobře bych to vážně neoznačila.
Rozhodně mě přestává bavit, jak je mi okamžitě všechno malé, přitom už nosím šaty velikosti menšího stanu. A nevím, jestli někdo dělá i oblečení ala šapitó, ale jiné oděvy mi za chvíli nebudou. Minule jsem narazila na svoje staré džíny. Nevěřili byste, jak rychle se z té opuchlé nitě, kterou jsem bývala, může stát chodící buben. Manžel si pochvaluje, že když vidí břicho, ví, že nebudu daleko.

Jak se mi zvětšuje břicho, začínám cítit i pohyby. Dokonce už zevnitř někdo kope! Dneska to bylo poprvé, a byl to zatím asi ten nejkrásnější zážitek v celým mým životě. Ten pocit, když se pohne, se ani nedá popsat slovy.
Ale když se uprostřed noci rozhodne zahrát si v mým břiše fotbálek, není to nejpříjemnější. Nebo snaha nakopnout mi močový měchýř, mě také moc neoslovila. Přestávám už být tak nadšená z jeho pohybů. Nebo jejích? Nechám se překvapit.

Jednu výhodu těhotenství však přece jen má – mateřskou dovolenou. Konečně mi začala. A musím se přiznat, že mi je rozhodně příjemnější být doma, než ráno vstávat a jít do práce. V poslední době jsem měla poněkud ztížený přístup k počítači, bez něhož se neobejdu. Přes břicho jsem se k němu ani nemohla dostat. A když ten mrňous boxoval, soustředění na obchodní jednání bylo téměř nemožné.

Začíná se blížit den D, a už se na to docela těším. Připadám si celá nafouklá. Trpím bolestmi zad, a nohám se zvýšená zátěž taky moc nelíbí. Párkrát mě už napadlo, jestli si pak nebudu připadat taková prázdná. A začínám být zvědavá, co to bude. Kluk? Holka? Zatím vím jenom to, že to nebudou dvojčata.

V poslední době můj drahý flegmatik přestal být flegmatický. Začali jsme diskutovat o jméně. Velmi dlouho jsme to odkládali. Ani nevím proč. Ale teď o tom mluvíme neustále.
„Já bych chtěla Julii.“ nadnesla jsem jednou.
„Tak to ani náhodou,“ byla už celkem očekávaná odpověď, „přece se naše dítě nebude jmenovat jak nějaká žížala. A ani nevíš, jestli to bude holka. Pokud to bude kluk, měl by to být Felix.“
„Cože?“ zděsila jsem se. „Ty snad chceš, aby náš syn měl ve jméně X? To zní vážně typicky česky! Nebo jsi snad neříkal, že chceš české jméno? Když to bude kluk, tak to bude Bartoloměj po pradědečkovi.“
„Tak to ho předem lituji. Už vidím, jak bude všem k smíchu. A co Josef?“
„No tak to už vůbec ne! Nebo ty snad chceš Pepu? Já ne!“
„Mně by se líbilo jméno Klaudius.“
„Nečeský.“
„Oliver.“
„Divný. Tomáš?“
„No… možná, proti tomu jménu nic mít nemůžu, tak se jmenuje táta.“
„Já vím,“ rozzářila jsem se, protože zvítězil můj návrh.
„Tak když jsi vybrala jméno pro kluka, tak já bych měl vybrat jméno pro holku. Co Filoména?“
„NE!“
„Proč?“
„Je snad český? A proč se ti vlastně nelíbí Julie?“
„Žížala. Marie?“
„Magdaléna? Michaela, Michalka, Miška?“
„Možná… asi jo, ale v tom případě jsi vymyslela obě jména.“
„Snad ti to tolik nevadí.“

Ani jsem nečekala, že tak brzo poté, co jsme se dohodli na možných jménech, den D doopravdy přijde. Porod začal náhle. A bylo to horší a bolestivější, než jsem čekala. Ale stálo to za to. Když mi podali ten malinký uzlíček, tak jsem poprvé pocítila velmi zvláštní pocit. Bála jsem se, že když se ho dotknu, tak mu ublížím, ale zároveň jsem ho chtěla k sobě co nejpevněji přivinout, aby mi ho už nikdo nikdy nevzal. Řekli mi, že to je holčička.

„Ahoj Miško, vítám tě. Já jsem tvoje máma. Tak to ty jsi ta sportovkyně? Doufám, že se ti venku bude taky líbit.“
Byla tak ošklivá, až byla krásná. Měla takový malilinkatý ručičky a nožičky. Připomínala mi bonsai stařenky, protože měla scvrknutý obličejíček, jakoby měla vrásky. Moc jí to slušelo. Okamžitě jsem ji měla ráda. V té chvíli, kdy jsem ji měla u sebe, mi připadalo, že není nic důležitější, než aby byla v pořádku a spokojená. Netušila jsem, že mě její příchod na svět tak zasáhne.
Litovala jsem toho, jak jsem těhotenství nesnášela, a že jsem si toho, jak ve mě rostla, neužila víc. Ani jsem nepocítila tu prázdnotu v sobě, kterou jsem očekávala. Nejdůležitější pro mne bylo, aby byla v pořádku. Než proběhly všechny testy, strašně jsem se o ni bála.

Už jsem ji poprvé kojila! Bylo to zvláštní, ale přirozené zároveň. Denně se o ni starám, a moc mě to baví a líbí se mi to. Přebalování mi kdysi připadalo dost nechutný, a teď mi vůbec nevadí. Občas mi to skoro přijde příjemné, protože se o Michalku můžu starat. Ještě pořád se bojím, že něco udělám špatně nebo že jí ublížím. Ale věřím tomu, že než odejdeme z porodnice, tak se všemu pořádně naučím.

Od té doby, co už nejsme dva ale tři, tak nechápu, jak jsme mohli předtím žít jen sami dva. Konečně jsme rodina. A myslím, že já i Honza to cítíme. Kamarádka mě upozorňovala, že bude na malou žárlit, ale vůbec to tak není. I když možná jen zatím…