Smrt nad hradem Helfer

Povídka je o kouzelnické rodině, která se vydá na prohlídku hradu Helfer, který je opředen několika nevysvětlenými jevy. Na celou rodinu, především na hlavní hrdinku Alice, tam čeká nejedno dobrodružství.

*

„Alice, tak pojď už, čekáme jen na tebe,” zakřičela moje máma asi před pěti minutami do mého pokoje. Já ale pořád ležela v posteli a nepohnula jsem se ani o píď. Včera u večeře se za mými zády jako rodina domluvili, že pojedeme na zříceninu hradu Helfer, na kterém zemřeli moji prarodiče za podivných okolností. Jenže já nikam jet nechtěla, měla jsem totiž velice divný pocit, že se něco stane. Začalo to, už když máma přišla do mého pokoje, a informovala mě o tomto výletu. Problesklo mi hlavou, že nikam jet nesmíme. Ale tím jsem nic nezměnila.
„ALICE, okamžitě pojď dolů!” zaječela zase máma.
„Jo, už jdu,” odpověděla jsem laxně. Odhodila jsem peřinu, vstala, přešla přes fialový koberec ke skříni na druhé straně pokoje. Po cestě jsem prošla okolo velkého kulatého zrcadla, ale pro svoje dobro jsem se do něj radši nepodívala. Věděla jsem, co bych spatřila. Dlouhé kaštanové vlasy, které po ránu nejspíš připomínaly nějaké soví hnízdo. Třeba to, co stojí pod oknem. Teď bylo sice prázdné, ale předpokládala jsem, že až se vrátíme, bude v něm sedět moje roční sovička Lilly, kterou si s sebou vezmu i do školy, kam nastupuju už za týden do čtvrtého ročníku. Prohrábla jsem skříň a přeci jenom si něco vybrala. Potom jsem dělala několik věcí současně – oblékla jsem se, malovala si linky, řasy a taky si udělala culík. To všechno jsem zvládla v téměř rekordním čase. Potom jsem už otevřela dveře, seběhla po dřevěných zatočených schodech dolů a koukala do tváře mé naštvané mámy, která stála před krbem. Za ní stál můj táta a moje ségra Betsy.

Nasadila jsem nevinný výraz a pronesla: „Tak můžeme,” s úsměvem na tváři. Všichni to přešli bez poznámky. Ale to už táta vstoupil do krbu, nabral si prášek a řekl: „Zřícenina hradu Helfer, prodejna”. V tu chvíli zmizel.
A počkat… vy to ještě nevíte? No… celá naše rodina i se všemi vzdálenými příbuznými je kouzelnická. Jsme čarodějové a čarodějky. A ta škola? No to jsou přece Bradavice. Ale zpátky k výletu.
Po úspěšném, pravda trochu umouněném, přemístění letaxem jsme všichni už konečně stáli před zříceninou hradu Helfer. I přes mé námitky, že dějiny hradu známe nazpaměť, jsme si objednali průvodce, který se jistě několik předchozích večerů šprtal vše, kde se o hradu Helfer jen vzdáleně zmínilo. Vyzvednul si nás před vstupní bránou s nudnými slovy pozdravů. Zmínil se, že se v hradu nemáme ničeho dotýkat a focení je zakázané. Prostě obyčejný mudla. Vlastně celý hrad byl mudlovský, ačkoliv prarodiče byli kouzelníci. Po několika chodbách a nudném monologu jsme se konečně dostali k trochu zajímavějším tématům. Poslouchala jsem Petera, mudlovského sotva dvacetiletého průvodce.
„Nacházíme se v pokoji, který jako jediný není nijak poškozen, ačkoliv většina hradu je zřícená. To je samo o sobě záhadou. Ale určitě ne takovou jako smrt manželů Wolfových. Jednoho dne brzy ráno je zde našla jejich uklízečka. Nejevili známky žádného zranění a ani následná pitva neprokázala jednoznačnou příčinu smrti. Vědci si v dnešní době myslí, že byli tehdy otráveni neznámým jedem.”
„Tak to určitě,“ pomyslela jsem si. Kouzelníci by se nenechali otrávit jedem.

V tu chvíli se nad námi zablesklo, zahřmělo, a zhasla všechna osvětlení. Nastala tma a nikdo z nás neviděl na krok. Čekala jsem, že uslyším výkřiky paniky a hrůzy, ale nic se nestalo. Ticho bylo snad ještě horší než křik. Začala jsem tápat ve tmě, ale nenarazila jsem na žádné jiné bloudící tělo. Najednou jsem do něčeho nabourala. Vykřikla jsem. Hmatala jsem po tom. Oddechla jsem si, když jsem narazila na kovovou kliku. I když jsem si nevzpomínala na nějaké dveře, ale co. Otevřela jsem je a spatřila světlo. Vešla jsem do dlouhé chodby. Dveře se za mnou samy zabouchly. Bylo tu ticho, ale alespoň světlo. Po jedné straně chodby byly obrazy se jmény mých předků. Tomu jsem nemohla uvěřit. Šlo to jako po ose. Od roku 1536 a dále. Zastavila jsem se, když jsem spatřila na obraze pradědu a následně prababičku. Začal se mi zrychlovat tep. Něco přede mnou spadlo. Nic jsem neviděla. Vysoký tón dopadu se nesl dlouhou chodbou. Bála jsem se, co spatřím jako další. Přešla jsem k dalšímu obrazu. Byl zaprášený nejvíc ze všech a nedalo se přečíst jméno a ani jsem neviděla na obraz. Prstem jsem začala stírat prach ze jmenovky. Zděsila jsem se. Na jmenovce stálo: Alice Wolf, Bradavice, 4. ročník. Zastavilo se mi srdce. Nemohla jsem dýchat. Z posledních sil jsem silně foukla na obraz. Vznesl se velký oblak prachu. Rozkašlala jsem se. To, co jsem spatřila, bylo k neuvěření. Na obrazu seděla dívka v krásných šatech. Měla v ruce vějíř. Nejděsivější bylo, že ta dívka měla moji tvář. Vykřikla jsem a spadla na zem. Potom jsem si všimla obrovského nápisu, umístěného téměř nad všemi obrazy. MRTVÍ Z RODU WOLFŮ. Ale to přece není možné.
„Já nejsem mrtvá!” zařvala jsem přes chodbu. Ozvěnou mi bylo: mrtvá, mrtvá, mrtvá. Roztřásla jsem se. Bylo mi chladno, jako kdyby někdo otevřel dveře. Vstala jsem a běžela až na konec chodby k dalším dveřím. Hned jak jsem je otevřela, věděla jsem, že to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Na podlaze ležely rakve. Otevřené. Byly čtyři. Seřazeny od největší po nejmenší. Byla v nich těla mých rodičů a sestry. Ta druhá od konce byla prázdná. Věděla jsem, komu patří. V tu chvíli se otevřely dveře na konci místnosti a vešel Peter, mudla.
„Pomoz mi, Petere. Co se to děje?” Jenže on se smál a měl… vyceněné zuby? O upírech jsem toho dost slyšela, ale o jejich existenci se spíše jen spekulovalo.
Přibližoval se ke mně a já couvala. Chtěla jsem utéct, ale dveře, kterými jsem přišla, nešly otevřít. Byly zamčené. V tu chvíli už stál Peter u mě. Chytil mě a řekl: „Dělám to pro tvoje dobro.”
Potom jsem ucítila štípnutí. Kousnul mě.

S výkřikem jsem se probudila v mojí posteli a poléval mě studený pot. V tu chvíli přišla do pokoje máma.
„Dobré ráno, Alice. Dneska pojedeme na zříceninu Helferu, co říkáš? Tak se obleč, ať můžeme vyrazit.” A zabouchla dveře.
Já dál seděla s vytřeštěnými očima na posteli a obávala se příštích hodin. Poté jsem vstala a zívla, něco mě škrábalo na spodním rtu. Přejela jsem po tom jazykem. Byly to moje zuby, špičáky. Ostré jako břitva. Jsem upír.