Bílá

Příspěvek do soutěže Songfiction.

Autor: Shane Manson


Bílo. Všude je bílo. Sněhově bílo, řekla bych. Bílá místnost s bílou postelí a bílým okenním rámem. Noční stolek také svítí bílou, stejně jako zdi, skříň a podlaha. Jak říkám. Celé se to tu leskne bělobou. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Je tu dusno a vzduch je cítit po dezinfekci. Přejdu k posteli. Budu tady sama. Sama na samotce. Ohlédnu se k bílým dveřím, vedle nichž se ve zdi nachází zasklený otvor vedoucí do vedlejší místnosti – pokoje sester. Od teď jsem pod dohledem. S povzdechem odložím svou igelitku s nejnutnějšími věcmi na postel a posadím se. Skepticky se zahledím z okna, které je speciálně vytvořeno tak, aby nešlo otevřít, či rozbít. Tak proto ten zkažený vzduch, pomyslím si a mírně ohrnu nos. Lidé, které sem zavírají, mají většinou hloupé nápady, takže je vcelku logické, že se personál snaží všemi prostředky zabránit tomu, aby si ublížili, nebo způsobili újmu komukoli jinému. Měla bych se bát?

Znovu pohlédnu k pracovně dozorčích sester. Právě teď mně od nich dělí jen pár metrů bílé podlahy a nerozbitné sklo. Všímám si, že je tady také kamera a snímač zvuku. Jsem tady jako v pasti. Najednou na mně celá místnost začne působit mnohem stísněněji, než se mi zdálo ze začátku. Přitáhnu si kolena k bradě a oči sklopím k podlaze. Pak ale znovu položím nohy na zem a sundám si nemocniční papuče. Pak zaujmu předchozí pózu. Ze zkušenosti vím, že sestry nemají rády, když si někdo dává papuče do postele. Když už přemýšlím o tom oblečení, to mé není nic moc. Mám jen bílé triko a bílé pyžamové kalhoty s několika modrými puntíky. Vlasy mám rozpuštěné, spadají mi na ramena. Jsem bosá. Nenechali mi vůbec žádné oblečení, směla jsem si sem vzít jen spodní prádlo a jedno rezervní pyžamo. Nesmím tu mít nic, s čím bych si mohla ublížit. Znovu nohy spustím k zemi a můj pohled svévolně sklouzne k mému předloktí. Otočím ho spodní stranou nahoru, tudíž se mi na obdiv vystaví pěkná řádka drobných jizev, zakončená dvěma hlubokými řezy. Ublížila jsem si víc, než jsem původně zamýšlela. A teď jsem tady.

V mém téměř bílém úboru si připadám, jako by se mne bílé zdivo snažilo pohltit. Jakoby se mně tato strohá místnost, jen s námahou nazývaná pokojem, snažila vymazat ze světa. Vcucnout do sebe tak, abych se navěky stala její součástí. Kolik takzvaných bláznů už mělo to potěšení? Znovu se zahledím na jizvy na svém předloktí a opět se můj pohled asi na minutu zastaví na těch nejhlubších. Já nejsem blázen. Necítím se, jako blázen. V porovnání s některými jinými pacienty vypadám naprosto normálně. Jenže to je právě to. Já normálně jen vypadám. Ne, to, co mne trápí, není nemoc, tím jsem si jistá. Možná to bylo myšleno jako handicap, možná jako dar. Těžko říct. Jisté je jen to, že mi to přineslo jen samé trápení a ty nejhorší zážitky. I přesto jsem ale nikdy neuronila jedinou slzu. Jistě, plakala jsem, ale ne kvůli tomuhle. Kvůli tomuhle jsem se odjakživa jen řezala. Připadalo mi – a stále mi to tak připadá -, že jen s mou krví se ze mě může odplavit to špatné. Ale tentokrát jsem to přehnala. Možná jsem byla odhodlaná zemřít, kdo ví. Ani já to nevím, a to bych to správně vědět měla.

Přichází sestřička a nese mi nějaké tabletky. Před tím, když mně hospitalizovali kvůli sebepoškozování a než mně zavřeli sem, vždycky jsem ty prokleté pilulky spláchla do hajzlu. Proč bych měla polykat ty pitomé prášky na uklidnění, když stejně vím, co mně čeká a nemine? Proč bych měla brát prášky na spaní? Nikdy mi nepomohly, tak proč by měly teď? Oni totiž přijdou. Přijdou, ať spím, či bdím. Když nejsem vzhůru, probudí mně. A když se jim to nepovede, navštíví mně ve snech, kde mi ukazují ty nejstrašnější věci. Chodí ke mně každou noc.

Poslušně spolknu tabletky a zapiji je sklenkou vody.

„Běžte si lehnout, slečno. Ty prášky by měly zabrat rychle,“ řekne sestra laskavě a odejde zpátky k ostatnímu dozoru. Hlídají mně tu dokonce tři. Potají si znechuceně odfrknu.

Igelitku z postele nacpu do šuplíku nočního stolku a lehnu si pod peřinu. Opravdu, za pár chvil se mi začnou klížit oči. Určitě už musí být něco po deváté, protože v devět mi obvykle přinášejí prášky. Ležím na zádech a cítím, jak ke mně přichází spánek. Stejně si klidně pospím jen pár hodin. Oni přijdou. Vrátí se v nejhlubším jádru noci tak, jako pokaždé.

Budím se někdy nad ránem celá zpocená. Nade mnou stojí ta tlustá sestra, co má obvykle noční směny a starostlivě na mně pohlíží.

Byli tady. Vím, kdy přicházejí, ale přesto mně to vždycky překvapí. Jako by bylo mým osudem být proti nim vždy bezbranná. Znovu mi ukazovali ty strašné věci. A smáli se. Ten smích slýchám občas i přes den, ale snažím se mu nevěnovat pozornost. Zatím za mnou ve dne ani jednou nepřišli, takže jsem usoudila, že to ve dne prostě nemůžou. Dokáží se ke mně dostat až pod pláštíkem noci.

„Křičela jste ze spaní,“ oznámí mi sestra. „Vemte si tuhle tabletku a zapijte ji,“ dodává a podává mi na jedné dlani malou bílou tabletku, v níž poznávám prášek na uklidnění, a v druhé ruce třímá sklenku vody.

„Nechci,“ namítnu chabě a dýchám tak zhluboka, jako bych právě doběhla maratón. Sestra nekompromisně zavrtí hlavou.
„Žádné diskuze. Hezky to spolkněte, zapijte a jděte znovu spát.“ Sestra mi téměř násilím nacpe tabletku do úst a podá mi sklenku vody. Neochotně prášek spolknu a zapiju. Mám sto chutí plivnout jí tu zatracenou vodu do obličeje, ale to bych si ve svém současném stavu jen pohoršila.
„Spěte!“ přikáže mi sestra ještě ve dveřích a odejde.

Zavřu oči, ale nespím. Po chvíli, co se mi dařilo předstírat spánek, se otočím zády k dozoru tak, abych mohla poklidně otevřít oči a podívat se z okna a vyhnout se tak peskování sester. Ležím tak dost dlouho. Po prášku jsem celá malátná, ale usnout nechci. Mezi korunami stromů nemocničního parku vidím probleskovat první ranní paprsky slunce. Další slunečný den jako stvořený na procházku parkem otevírá svou náruč. Já se ale nemohu rozběhnout ven. Musím trčet tady, dokud se podle doktorů můj zdravotní stav alespoň trochu nezlepší. Na minutku zavřu oči a propadnu se do spánku, z něhož mne vzbudí až přívětivý hlas vrchní sestry oddělení. Otevřu oči a zamžourám do denního světla.

„Dobré ráno,“ popřeju rozespale a posadím se. Protřu si oči a s hlasitým zívnutím se protáhnu.
„Jakpak jsi spala, Alice?“ otáže se vrchní. Je to jediná sestra na oddělení, která mi za tu dobu, co jsem tady začala tykat.

„Skvěle,“ zalžu a usměju se. Žena v bílé uniformě se zamračí.

„Sestra z nočního dozoru říkala, že prý jsi zase měla noční můry,“ poznamená a nejspíš doufá, že jí k tomu něco řeknu.

„Vážně?“ Hraju si na překvapenou. „Vůbec se na to nepamatuji.“

„Prý jsi odmítla prášky. Zase,“ promluví znovu vrchní.

„Jak říkám, nic si z noci nepamatuju. Podle mého jsem spala jako dřevo. To se člověku občas stává, ne? Že když ho v noci něco probudí a hned po tom zase usne, že si to vůbec nepamatuje. Třeba když jdete na záchod, nebo tak,“ rozpovídala jsem se a plkala jsem jednu hloupost za druhou. Vrchní sestra nespokojeně zamlaskala a podívala se na náramkové hodinky na svém levém zápěstí.
„Už musím jít. Zase brzy se na tebe přijdu podívat,“ usměje se na mně a odejde. Slyším, jak za ní tiše klapnou dveře. O chvíli později se však znovu otevřou a dovnitř vejde jedna z trojice sester, co nade mnou mají dozor. Má mně zavést do koupelny, abych se mohla osprchovat a tak podobně.

Sestra s sebou přivezla i nemocniční vozíček. Jsem snad mrzák, nebo co? Přesto si ale poslušně sednu a nechám se spolu s mými hygienickými potřebami a bílým ručníkem odvézt do sprch. Cestou míjíme pokoje těch těžších případů. Jeden kluk, se kterým jsem se hned po nástupu do nemocnice skamarádila, mi vyprávěl, že se těm pokojům mezi pacienty říká Bílé kobky. V některých jsou prý dokonce i vypolstrované stěny a úplně v nich chybí nábytek.

Sestra se zastaví na pokec s doktorem, kterého znám jen od vidění. Můj pohled zabrousí k pokoji, do něhož nevedou dveře, ale bílé mříže. Za nimi těsně sedí chlapec. Může být jen o něco málo mladší než já. Sedí těsně u mříží. Ani ne metr ode mě. Naše oči se střetnou. Chlapec má uhlově černé vlasy a kaštanové oči. Je značně pohublý, výraz ve tváři připomíná hlubokou apatii. Rukama se chytne za mříže a přitáhne se blíž. Vím, že není až zas tak apatický, jak se tváří. Jeho pohled mluví za vše. Pichlavé oči stále hledí do těch mých.

„Vidíš je,“ promluví najednou. Leknutím sebou trhnu. Nečekala jsem, že by se mnou chtěl navázat kontakt. Hlas má krásně hebký a melodický. Napadá mne, že určitě musí krásně zpívat.
„Prosím?“ zeptám se, protože jsem napoprvé plně nepochopila jeho slova.
„Ty je vidíš. Poznám to. Vždycky vím, kdo je vidí a kdo ne,“ promluví tiše chlapec, ale já ho přesto slyším. Polknu. Takže nejsem jediná?

„Eriku! Okamžitě dej slečně pokoj! Rozuměl jsi?“zakřičel lékař, když si všiml, že se mnou chlapec mluví.

„To je v pořádku, doktore…“ snažím se ho uklidnit, ale v tom se znovu ozve Erik. Hledí při tom na lékaře s nenávistí v očích a jeho hlas připomíná vzteklé psí vrčení.

„Můžete mě nadopovat práškama. Můžete mě tu držet zavřeného v kleci jako nějaké zvíře. Ale já je budu vidět, i když se mi to budete snažit překazit.“ Na chvíli se odmlčel, načež se mi znovu zahleděl do očí. „Nemůžeš se jich zbavit. Jediný způsob, jak jim utéct, je zemřít…A stát se tak jedním z nich.“
Chtěla jsem něco odpovědět, ale sestra nekompromisně začala tlačit vozík dál směrem ke koupelnám. Ohlédnu se, ale bílý plášť sestry mi překáží ve výhledu. Znovu se zahledím před sebe na bílé dlaždice, ubíhající pod kolečky vozíčku – mého dočasného přepravního prostředku.
Koupelna je prostorná místnost s několika sprchami v řadě vedle sebe na jedné zdi a umyvadly na druhé. Žádná zrcadla, ze kterých by mohly vzniknout střepy. A všechno má opět bílou barvu. Jsme tu jen já a sestřička.

Svléknu se a oblečení odložím na jedno z umyvadel. Vezmu si do ruky mýdlo a vstoupím pod jednu ze sprch.

„Alice, potřebuji si odskočit na toaletu. Když mi slíbíte, že neuděláte žádnou hloupost, nechám vás tu na pět minut o samotě. Souhlasíte?“ promluví po chvíli sestra.

„Jistě, jen jděte. Umýt se zatím ještě dokážu,“odpovím s chabou napodobeninou úsměvu na rtech. Sestra se také uměje a nechá mně v koupelně o samotě.

Natáhnu ruku a otočím kohoutkem teplé vody. Z bezpečnostních důvodů tady nikdy neteče přímo horká, jen taková vlažná, i když dáte červený kohoutek na maximum. Zavřu oči a nechám na sebe v nepravidelných intervalech dopadat kapičky vody. Prý se nemám o nic pokoušet. Pche, co bych asi stihla provést během pěti minut? Pomocí mýdla si na dlaních vtvořím hustou pěnu a začnu si umývat krk. Pořád musím myslet na toho chlapce. Říkal, že vždycky pozná, když je někdo vidí. Znamená to, že je stejný jako já? Na okamžik zavřu oči a zaposlouchám se do šumění vody.

„Alice…“ uslyším za sebou šepot. Doslova a do písmene mi ztuhne krev v žilách. Ten plíživý chlad v útrobách, pachuť v puse a husí kůže… Ne, to není možné! Jako v transu se otočím čelem k řadě bílých umyvadel a překvapeně zamrkám. Na umyvadle sedí holčička. Tahle už za mnou jednou přišla. Asi před měsícem. Tu noc, co mně hospitalizovali. Má růžové šatičky a lesklé červené polobotky. Blonďaté vlásky jí spadají na útlá ramena, ve tváři má nečitelný výraz. Kdyby jí z hrudi netrčel kuchyňský nůž a nebyla by celá od krve, tak bych si myslela, že je roztomilá.

Vyděšeně o krok couvnu. Holčička na mně zírá vědoucím pohledem. Tohle nemůže být pravda! Chodili za mnou jenom v noci, tak proč se teď objevili ve dne? Toužebně pohlédnu ke dveřím. Kdyby se teď vrátila sestra, možná by ta odporná zrůda vydávající se za malou holčičku odešla a nechala mně být.

„Jdi pryč,“vysoukám ze sebe chraplavě a najednou si uvědomím, že se celá třesu. Voda ze sprchy najednou pomalu přestává téct. Pohlédnu na vodovodní kohoutky, které se samy od sebe otáčejí a zastavují tak příval vody. Holčička seskočí z umyvadla a pomalu, krůček po krůčku postupuje ke mně. Couvnu ještě o poslední krok a má záda narazí na tvrdou bílou zeď.

Najednou mi připadá, jako by se zastavil čas, nebo se minimálně zpomalilo jeho plynutí. Připadá mi, že se ke mně přibližuje celou věčnost, než se konečně zastaví asi metr ode mě. Natáhne svou drobnou, bledou ruku a uchopí tu mou. Snažím se jí vytrhnout, ale její stisk je příliš pevný. Tak malá holčička přece nemůže mít takovou sílu! Pokouším se o odpor, přesto si holčička přitahuje mou ruku k hrudi, ze které jí ční plastová rukojeť kuchyňského nože. Hrůzou zatajím dech a má ruka se rukojeti dotkne. V tu chvíli se okolo mne rozprostře bílá tma a já cítím, jak se stávám její součástí. Jsem součástí bílé tmy.

***

Otevírám oči a překvapeně zjišťuji, že se nacházím v kuchyni nějakého předměstského domku. Všude voní skořice a čerstvě nakrájená jablka. Otevřeným oknem ke mně doléhá zvuk právě projíždějícího automobilu, ptačí štěbetání a občasné sousedské rozmluvy. Klasické slunečné odpoledne na předměstí nějakého většího města. Náhle uslyším křik. Otočím se čelem ke dveřím kuchyně a sleduji, jak dovnitř vbíhá žena a za ní muž. Žena má ve tváři výraz krajního zděšení, na muži jde vidět, že je s jistotou na mol opilý.

„Tak pojď, ty jedna zkurvená děvko, pojď a trochu si spolu pošpásujeme!“ zachechtá se muž a začne se k ženě nebezpečně přibližovat. Ta se na okamžik otočí a její pohled padne na řadu kuchyňských nožů. Popadne ten největší a namíří ho na svého manžela.
„Nepřibližuj se, ty posranej ožralo!“ křikne na něj. S nožem v ruce se nejspíš cítí bezpečnější a silnější.
„Chceš mě zabít?“ rozchechtá se muž a ledabyle vytrhne ženě nůž z rukou, jakoby mu to nečinilo nejmenší námahu.
„Maminko?“ do kuchyně vejde holčička. Znám ji. Blonďaté vlásky má rozcuchané, jakoby si sem jen odskočila z venku, kde si ještě před pár minutami hrála s kamarády.
„Vypadni!“ otočí se muž na holčičku a vrazí jí facku. Malá pod vahou otcovy neřízené paže upadne na zem a šokovaně se drží za tvář.
„Nesahej na mou dceru, ty hajzle!!!“ rozeřve se matka a kopne otce vší silou do rozkroku. Tomu okamžitě vypadne nůž z ruky a se zařinčením přistane na kuchyňské podlaze. Muž padne a kolena bolestivě se chytí za rozkrok.
„Ty zkurvená krávo!“ oboří se na manželku. Ta už se ale sklání k dceři. Dívenka má oči zality slzami bolesti. Matka ji obejme a něco jí konejšivě šeptá. Nevšímá si toho, že otec se najednou pod novým návalem sil zvedne a do ruky popadne nůž, který mu upadl. Pomalu začne přistupovat k matce.
„Mami!“ vykřikne dcerka a matka se otočí. Vyděšeně se postaví a postaví se před svou dceru.
„Nedotýkej se jí, bastarde!“
„Drž hubu!!!“ zařve muž a rozpřáhne se nožem, chtíc probodnout svou ženu. V poslední chvíli však mezi ně skočí holčička, a když se čepel nože střetně s jejím hrudníkem, stává se první obětí tohoto nelítostného souboje.

***

Probírám se a zmateně se rozhlížím kolem. Jsem v nemocniční koupelně. Nade mnou se starostlivě sklání sestra.

„Co-Co se děje?“ zeptám se a zmateně na ni pohlížím.

„Nejspíš jste omdlela. Neměla jsem vás nechávat samotnou!“vyčítala si, ale výčitky té příšerné ženštiny mě teď zajímaly ze všeho nejméně. Proč mi ta holčička ukazovala, jak zemřela?

Když mně o pár desítek minut později sestra znovu veze na vozíčku směrem k mému nejnovějšímu vězení, znovu si vzpomenu na Erika. Nejspíš toho o nich ví víc, než já. Měla bych si s ním promluvit.

„Sestro?“ začnu.

„Ano?“ optá se mírně podrážděným tónem.

„Mohla bych si promluvit s tím klukem? Myslím s tím Erikem,“ řeknu.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Ten kluk je blázen. V jednom kuse tvrdí, že vidí duchy. Pořád plácá samé nesmysly a odmítá užívat prášky. Troufám si říct, že někdo jako on zkysne v tomhle ústavu do konce života. Zkoušeli jsme mu pomoci, ale on už se nedá zachránit,“ rozpovídá se sestra. Poslední věta, kterou vyslovila je pravdivá. Lidem, jako jsme já a on se nedá pomoci. Nezbývá nám nic jiného, než se smířit s naším údělem, nebo utéct, přestože jedinou možností útěku je naše vlastní smrt.
„Přesto bych si s ním ale chtěla promluvit,“ stála jsem si na svém.
„No tak dobře. Jestli bude mít někdy den, kdy se nebude ustavičně pokoušet o sebevraždu nebo napadat personál – ať už fyzicky nebo slovně -, zavezu vás k němu,“ svolí nakonec sestra.

„Děkuji,“ zazní má jednoslovná odpověď. Zbytek cesty do mé bílé komnaty s ustavičným dozorem proběhne v absolutní tichosti.

*

Sedím v mém bílém vězení a oknem pozoruju ptáky sedící na vrcholku blízkého stromu. Venku to doslova hýří barvami, jen tady uvnitř je všechno bílé. Bílé, jako samotná smrt. Vůbec bych se nedivila, kdyby Smrt nechodila v černém plášti, ale v bílém. Bylo by to mnohem výstižnější. Alespoň pro tenhle ústav. Hermeticky uzavřeným oknem ke mně absolutně nedoléhají zvuky zvenčí. Mrzí mě to. Už dlouho toužím po procházce. Už předevčírem mně měli převézt zpátky na normální pokoj, jenže nemají žádná volná místa, tudíž zůstávám zde. Zavřená jako bílá myška v bílé krabičce. Možná, že kdybych prostě splynula se zdmi a zmizela tak z povrchu zemského, tak by to nebylo až tak špatné. Zbavila bych se mého bílého vězení, zbavila bych se i mých nezvaných návštěvníků, kteří se mi bez dovolení vkrádají do podvědomí a kradou mi mé poslední zbytky zdravého rozumu.

Poslední dobou mě začínají navštěvovat stále častěji také přes den. Jsou to jen okamžiky, jako když třeba sedím na posteli, pohlédnu k oknu a s hrůzou zjistím, že se tam houpe oběšený muž. Vzápětí ale zmizí a všechno vypadá stejně jako před tím. Víte, není zrovna dvakrát příjemné, když si myjete ruce a kohoutku naráz začne odkapávat místo vody krev. Tak rudá, že s bílým povrchem umyvadla kontrastuje. Vždycky zadržím výkřik a snažím se to ignorovat. Nikdo mi tu nevěří ani nos mezi očima. Nemyslím si o sobě, že jsem šílenec, ale myslím, že jednou se jím stanu. Pokud se totiž nezblázním z těch hrůzostrašných návštěvníků nebo bílé barvy všude kolem, určitě se zblázním z té nekonečné samoty.

Z přemýšlení mne vyruší klapnutí dveří. Otočím se za zvukem a uvidím sestru, které mně každý večer vodí do koupelny a zpět.

„Nedávno jste mi říkala, že byste si chtěla promluvit s tím Erikem,“ začala obezřetně.

„Ano,“ pousmála jsem se.

„Od vašeho setkání s ním byl výjimečně celou dobu hodný. Ani jeden atentát na příslušníka personálu, ani jeden pokus o sebevraždu. Primář mu dovolil vycházku. Právě sedí na lavičce v parku. Můžete jít za ním a promluvit si tam, jestli máte zájem,“ řekne sestřička.

„Jistě, půjdu ráda. Venku už jsem nebyla ani nepamatuju,“ celá se rozzářím a sestra se rozpačitě usměje.

„Dobře. Převlečte se. Počkám vás na chodbě,“ řekne a zavře za sebou dveře. Urychleně si obléknu náhradní pyžamové kalhoty, protože bych neměla chodit ven v těch, ve kterých spím a zamířím ke dveřím.

Venku je nádherně. Slunce svítí a mně přemáhá čím dál větší pocit, že se mi dnes nestane nic zlého. Žádné nevítané návštěvy a možná ani žádné děsivé sny. Prostě jen sluníčko, teplo a spokojenost.
Erik sedí na lavičce mírně skryté mezi stromy. Dá se odtud pozorovat kriketové hřiště, na němž zrovna hraje turnaj několik pacientů z jiných pavilónů.

„Nechám vás,“ řekne sestra. „Nikam necourejte. Asi za hodinu pro vás přijdu.“

Přikývnu a rozvážnými kroky překonám hranici zhruba pěti metrů, která mne od Erika dělí.

„Vítej,“řekne dřív, než se sebe vůbec stačím vysoukat pozdrav. „Posaď se, Alice.“ Mohla jsem mu teď říct cokoli, ale vyleze ze mě jen ta nejprostší otázka.

„Odkud znáš mé jméno?“

„Znám tolik věcí, že by se pod jejich tíhou obyčejný člověk snadno zhroutil,“ odpoví prostě, aniž by spustil pohled z probíhajícího kriketového turnaje. Jen neurčitě přikývnu. Nenapadá mne nic, co bych mohla říct. Erik naštěstí pokračuje.

„Některá ze sester ti určitě řekla, že jsem se poslední dobou choval slušně. Chci abys věděla, že to bylo kvůli tomuhle setkání,“ řekne a na okamžik na mě pohlédne, pak ale znovu stočí pohled ke kriketovému turnaji. Prohlédnu si ho pozorněji. Má na sobě bílý plášť, podobný tomu, který nosívají lékaři. Sluší mu.

„Vidíš je taky, že ano?“ promluvím.
„Ano. A ty samozřejmě taky. Bojíš se jich?“ zeptá se.
„Jestli se bojím?“ironicky se uchechtnu. „Přímo se jich děsím!“
„Taky jsem se bál. Ale za ta léta už jsem si zvykl. Jsem tu zavřený už skoro rok,“ reaguje na má předešlá slova Erik.
„Rok v tomhle bílém vězení…“ zašeptám strnule. Otočí se ke mně a naše oči se střetnou. Na rtech se mu usadí pohrdlivý úšklebek a jeho pohled se stočí k bílé budově částečně skryté mezi stromy ozářené slunečním světlem.

„Přesně tak. Mohlo by se to tu přejmenovat na Bílé vězení. Bílá je barva smrti. Kdepak černá! To bílá podtrhuje jak podlost a krutost, tak taky nevinnost a sílu smrti!“ pronese s úšklebkem. Znovu přikývnu.
„Chceš se… Chtěl ses tolikrát zabít, abys jim unikl?“ zeptám se.
„Opět jsi to vystihla přesně. Jsem tady už příliš dlouho. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem blázen, ani když vidím duše mrtvých lidí,“ odpoví. „Ale když jsem tu teď zavřený už skoro rok, začíná to na mně doléhat. Vlivem prášků a té hnusné bílé smrti všude kolem začínám šílet. Je jen otázkou času, než se zblázním úplně. Jenže to já nechci. Proto chci zemřít. Jiné řešením neexistuje.“ Chvíli oba mlčíme.
„Víš, co mě ještě napadá k bílé barvě? Vykoupení,“dodá po chvíli.
„Taky už to tu na mě začíná působit,“přitakám a stočím svůj pohled k zemi. „ Nejdřív ke mně chodili jen v noci, ale teď už je běžně vídám i ve dne.“
„Jim neporučíš,“uchechtne se Erik. „Tak mě napadá…Myslíš si, že film Šestý smysl byl natočen podle skutečné události?“
„Nevím,“odpovím popravdě. „Ale podle toho, co se nám děje, by klidně i mohl být. Možná způsob, jak lidi varovat.“
„Varovat před čím?“vypálí Erik otázku. Pár minut jen mlčky hledím někam za staříky pobíhající po kriketovém hřišti a snažím se najít vhodná slova.
„Ty si nemyslíš, že pro nás představují hrozbu? Nevím, jak tebe, ale mě děsí k smrti,“odpovím.
„Já vlastně ani nevím. Možná se nám snaží něco říct. Jenže to my nikdy nerozluštíme. To nejspíš přísluší jiným.“ Erik si dlouze povzdechne.

„Asi jo.“ Pár minut vedle sebe sedíme jen tak mlčky.
„Alice…Potřebuju od tebe něco vědět,“ prolomí ticho Erikův příjemný hlas.
„Co?“ zeptám se se zájmem.
„Odpověz mi tak, jak to doopravdy cítíš, ano? Tak tedy… Kdybych se rozhodl odejít pryč z tohohle bílého pekla, šla bys se mnou? Opustili bychom to tady, jako dva rozdílní lidé spojeni jedním osudem?“ Trochu ve mně hrklo, ale jakýsi vnitřní hlas – možná intuice – mi napověděl, abych souhlasila.
„Ano,“odpovím. Erik se mírně pousměje.

„Dobře,“ řekne pouze. Oba dál sedíme a mlčky pozorujeme teď už liduprázdné kriketové hřiště.
„Hraješ kriket?“ optá se najednou Erik. Leknutím sebou trhnu.
„Ne. Nikdy jsem neměla možnost si zahrát.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ reaguje na má předchozí slova a znovu značnou chvíli mlčíme. Ptáci v korunách stromů hlasitě štěbetají. Odněkud z dálky se k nám donáší vůně čerstvě posečené trávy, do tváří nás lechtají sluneční paprsky.

„Mám rád slunce,“ prohodí Erik a zavře oči, načež natočí svou tvář tak, aby byla na okamžik vystavena přímému slunečnímu záření.
„Já taky,“ přikývnu. A mluvím pravdu. Od té doby, co žiju uprostřed té bílé nicoty mám slunce mnohem raději, než kdy dřív. Myslím, že Erik je na tom podobně.

Zbytek času, co zbývá do příchodu sester, aby mě s Erikem odvedly zpět do našeho vězení, strávíme mlčky. Erika odvedou jako prvního. Na lavičce sedím sama ještě asi pět minut, než si přijdou i pro mě.

*

Už ani nepočítám, kolik času uběhlo od doby, co jsem se naposledy viděla s Erikem. Od našeho prvního oficiálního setkání na lavičce v parku jsme se zhruba co dva dny sházeli na tom samém místě. Buďto jsme si povídali nebo jsme prostě jen mlčeli. Cítím, že jsme spolu nějak spřízněni. Možná je to tím, že je oba vidíme.

Stačila jsem si ale uvědomit, že Erik je vídá častěji a možná, že úplně jinak, než já. Dokonce se mi občas zdá, jakoby mi četl myšlenky, nebo minimálně dokázal dobře odhadnout, na co právě myslím. Odpovídá mi na otázky ještě dřív, než je stačím vyslovit, vždycky, když se v jeho společnosti zamyslím nad smrtí v bílé róbě, zkoumavě se na mě zahledí, jakoby si myslel přesně to samé.

Poslední dobou ale často prší, a když na chvíli přestane, je všude mokro, takže se vůbec nedostanu ven. Zrovna včera jsem se ptala po Erikovi, jak mu je a zda bych ho mohla navštívit. Můj návrh byl ale okamžitě zamítnut, což jsem mimochodem čekala.

Minulý týden už mě konečně dali na normální pokoj. Sdílím ho se dvěma dalšími dívkami mého věku. To ovšem nic nemění na tom, že si tady připadám jako v pekle.

„Co tam furt sedíš, jak hromádka neštěstí?“ ozve se vedle mě hlas jedné z mých spolubydlících. Podívám se na ni a pokusím se usmát.
„To nic.“

„Hele, nezdá se ti, že jsi drobátko namyšlená? Věčně sedíš v koutě a na všechny se díváš tak povýšeně, jakobys byla princezna a my ostatní byli jen tví poddaní,“ začne mi vyčítat Eliza. Nezlobím se na ni. Trpí silnou xenofobií, takže si na mně a na Marii vylévá vztek. Musím ale uznat, že to vystihla dobře. Bílé vězení pro bílou princeznu.
„Omlouvám se,“ usměju se na Elizu. Ta se pořád ještě mračí, ale už dál nic neříká.

Znuděně se zahledím z okna na šedou oblohu. Brzy bude zase pršet. Najednou všechny tři leknutím vyskočíme na nohy. Červená žárovka na zdi ohlašující evakuaci se rozblikala a odevšad se začal ozývat příšerný pištivý zvuk.

„Hoří nebo co?“ zeptá se Marie a rozespale si protře oči. Pokrčím rameny. Do pokoje vběhne jedna ze sester.
„Holky, utíkejte ven! O patro výš vypukl požár, všichni se musí evakuovat! Zvládnete to samy, že ano?“ zeptá se sestra celá udýchaná.

„Jo, utéct před požárem ještě zvládnem,“ ušklíbne se Eliza.
„Dobře. Vyvést vás ven by totiž bylo jen zdržení, když jsou tu jiní pacienti, kteří vyvést opravdu potřebují,“ řekla sestra a znovu vyběhla ven. Všechny tři jsme vešly do chodby. Celým tímhle bílým peklem se nesl štiplavý zápach kouře.

Bílé peklo hoří bílým plamenem.

Dobře ti tak, ty bílá stvůro! Netuším proč, ale jsem ráda, že to tady shoří. Ohlédnu se a vidím, jak na opačném konci chodby mizí Marie a Eliza. Najednou si něco uvědomím. Sestra říkala, že požár vypukl o patro výš.

„Erik,“ zašeptám zděšeně a rozeběhnu se směrem ke schodišti. Kličkuju mezi zmatkujícími lidmi a volám ho jménem, i když je téměř nemožné, aby mně skrz všechen ten hluk slyšel. Štiplavý dým kolem sílí, až se z toho zakuckám.

Nakonec se dostanu po schodech nahoru a zabočím k Erikově pokoji, když mně někdo popadne za ruku a zatáhne do jedné z prázdných místností. Otočím se a úlevně vydechnu.

„Eriku!“ oddechnu si. „Bála jsem se, že se ti něco stalo!“
„Slíbila jsi, že se mnou umřeš,“řekl Erik a já v jeho očích spatřila jakousi odevzdanost a zároveň urputnost.
„Ano, já vím, ale…“ začnu, ale Erik mi přiloží ruku na ústa, aby mi zabránil mluvit.
„Nic neříkej a pojď za mnou,“ vysouká ze sebe a zakucká se dýmem. Vyběhne z pokoje a táhne mně mezi lidmi za sebou. Stoupáme nahoru po schodech, až se nakonec ocitneme na střeše.
„Doufám, že to tady celé shoří,“ odfrkne si Erik znechuceně a přistoupí k okraji střechy. Za ruku mě přitáhne k sobě a donutí mně podívat se dolů.
„Eriku, vím, že jsem ti slíbila, že spolu umřeme, ale uhořet se mi zrovna dvakrát nechce,“ zaprotestuju.
„Však taky neuhoříme,“namítne a chytne mě za ruku.

„Cože? Počkej! Ty chceš… Ty chceš prostě skočit? Teď a tady?“ vyděsím se. Přát si smrt je jedna věc, ale zabít se je úplně něco jiného. Je to mnohem těžší, než jsem si myslela.
Najednou si všimnu jedné z nich. Žena v dlouhém bílém plášti s bílými vlasy, kůží a s prázdnýma očima. Stojí dole pod střechou a dívá se na nás. Vyjeknu.

„Neboj se. Neublíží ti. Přišla se jen dívat,“ oznámí mi.
„Cože?“nechápu.
„Za tu dobu, co jsi byla zavřená v tomhle bílém vězení, sis to mohla uvědomit. Smrt není černá,“ promluví Erik a dívá se mi do očí. „Smrt vždycky přichází v bílém.“

Vyděšeně vykulím oči. Odvrátím pohled od bílé ženy a upřu ho na Erika. Pevně mě drží za ruku a zavírá oči. Smrt dole rozpřahá ruce.

„Nashledanou na druhém břehu, Alice,“řekne a skočí. Snažím se mu vysmeknout, ale je pozdě. Nenávratně mě tahá dolů ze střechy, rovnou do náruče Smrti.