Bestie

Povedený příspěvek do soutěže Songfiction.

Píseň: Poets Of The Fall – Sleep

Autorka: Barbara Arianne Lecter

Slunko pomalu opouštělo oblohu a na nebi zanechávalo jen rudé mráčky, které se převalovaly na obzoru jako nadýchané peřiny. Byl čas, kdy se i Anabela ukládala ke spánku. Svět měl být naposledy stejný, jaký ho zažila.

Opovržlivé pohledy, které denně díky svému vzezření snášela a které se jí zakusovaly do zad jako žraloci dychtící po mase…

Vzala léčivou mastičku z nočního stolu a začala si s ní potírat puchýřkový obličej. Anabela trpěla zvláštní alergií, která z ní nedělala obyčejnou dívku jako ze všech ostatních. Vždy, když ráno vstala, měla na obličeji hnisavé boláky, které čas od času praskly a zavalily obličej dívky lepkavou horkou tekutinou.
Anabela díky tomu podstoupila řadu vyšetření i plastických opěrací, ale ani na nejlepší klinice jí neřekli, co s ní je a jak by to měla léčit. Problémy se jí vždy vracely. Dívka byla nešťastná a každý večer šeptala tiché modlitby z otevřeného okna ke hvězdám.

Závěs se prohýbal v lehkých poryvech letního vánku, který venku foukal.
Anabela klečela u postele a uslzenýma očima hleděla na desítky poblikávajících hvězd, které se objevovaly na nebi. Obdivovala jejich krásu. Jednoho dne si přála, aby mohla být jednou z nich. Daleko od všeho trápení a smutku, který jí lidé dopřávali.

„Prosím,“ šeptala dívka s rukama sepjatýma jako při modlitbě. „Zbavte mě toho prokletí. Nezasloužím si ho, co jsem kdy komu udělala?“

Po tvářích se jí kutálely stříbřité slzy. Ještě dlouho do noci Anabela šeptala ke hvězdám, než bylo nebe úplně černé a sametové. Poté si utřela oči a ulehla do povlečené postele. Přes polštář měla přehozený velký ručník, kdyby jí pleť začala zlobit i ve spaní. Byla zoufalá.

Usínala s vědomím, že ráno bude stejně zlé jako to dnešní, že se nic nezmění…

Anabela ale nevěděla, že už ji nějaký ten den někdo poslouchá. Obchází a vyčkává, ochomýtá se a naslouchá. Sleduje ji dnem i nocí, když kráčí po ulici i když ulehá ke spánku.
Anabela nevěděla, že se někdo skrývá pod oknem a hltá její šepot, který nebyl určen jeho uším.
Když se dívka ponořila do neklidných snů, ozvalo se lehké klapnutí na parapetu otevřeného okna. Nač ho zavírat, když venku bylo díky vánku příjemněji než uvnitř?
Na okně seděl muž oděný v tmavém plášti, který mu ledabyle splýval kolem útlé postavy. Seděl tiše a nehybně celou věčnost a sledoval Anabelu, jak neklidně spí a jak se její oči pod víčky kmitají a míhají, jako kdyby se jí zdálo něco nehezkého.
Po dlouhých hodinách, kdy se den přiblížil noci více, než si mohl kdokoli pomyslet muž seskočil z parapetu a sedl si na postel k Anabele, která se přetočila na bok.

Znal ji? Díval se na ni láskyplně, jak jen to jeho hladově hnědé oči dovedly. Nemohl být o moc starší než ona, ale vzhled mohl klamat. Jeho tvář byla čistá bez poskvrnky, zatímco ona ji měla plnou jizev a ranek, které jí způsobovala nemoc.

Naklonil se k ní a aniž by ji probudil, pohladil ji po vlasech. Byly dlouhé, slámově žluté barvy a voněly jako čerstvě natrhaný heřmánek, který omamoval smysly.
Nikdy si nepomyslel, že ji ještě uvidí. Takhle bezbrannou jako dnes. Nevěděl, jak dlouho u ní může být.
Noc co noc se rozmýšlel, zda může jít blíž, zda může jít dál. Nikdy se ale neodvážil tak blízko. Viděl její pleť, viděl její vlasy. Hruď se jí zvedala a klesala v pravidelném rytmu, který byl tak krásný a.. živý.
Jak jen jí to mohli udělat? Proč trestali ji za jeho chyby? Nikdy neměla dopadnout tahle, nezasloužila si to, byla to jeho chyba. Teď byla řada na něm, měl jí dát dar, který by jí změnil život navěky…

Nahnul se nad ní. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy se dotkly polštáře a deky, ale ne obličeje spící dívky.

„Pro tebe, má sladká Anabel,“ zašeptal jí těsně u ucha a rozkousl si ret.
Kapka krve pomalu stékala po bělostné kůži, dokud nestekla na okraj a neskanula dívce na pleť, kde se začala rozlévat.
Zvedl se, ladně vyskočil na okno, naposledy se ohlédl pronikavým pohledem za Anabelou, která se začala vrtět a převalovat, a zmizel v prvních ranních paprscích, které osvětlovaly pokoj.

První paprsek se dotkl zakrvácené tváře Anabely. S výkřikem se probrala ze snu. Obličej ji pálil a pulsoval, nevěděla, co se děje. Rukama se chytla za puchýře a vyběhla s uslzenýma očima do koupelny, která byla na druhé straně chodby naproti pokoji.
Vlažná voda jí stékala po obličeji a odnášela krvavé skvrny výlevkou pryč. Nikdy jí krev netekla, co to má být? Proč jí den musí začít další hroznou zprávou? Anabela nechápala, její život byl jedno velké zlo.
Vzala osušku a jemně čistila kůži. Když otevřela oči naproti zrcadlu, zalapala po dechu. Část obličeje byla bez poskvrny. Jizvy se zatáhly, a kůže vypadala, jako kdyby jí nikdy nic nebylo.
Anabela si protřela oči a zamžourala na sebe znova do zrcadla. Byl to jen sen?
Sáhla na tvář a na ruce jí ulpěl kus kůže, který představoval nehezkou vrstvu, která brázdila její obličej.
„To snad není možné, hvězdy mne vyslyšely!“
Anabela věřila na zázraky, doufala, že jednoho dne bude s její nemocí konec, ale takhle naráz? Najednou? Z ničeho nic?
Nevěřila svým očím. Kůže se jí z obličeje loupala jako papír, který si na obličej dala minulého večera. Když bylo dílo dokonáno, před zrcadlem stál jiný člověk, který zářil stejně jako jeho zlatavé vlasy.
„Děkuju, bože,“ vydechla Anabel a zbožně koukala na svůj odraz v zrcadle, který zářil neskutečnou radostí a po tvářích se mu kutálely obrovské slzy dojetí.

Toho dne se za Anabelou nikdo neotáčel, byla obyčejnou dívkou, která splynula s davem. Nikomu nepřišla ošklivá a nikdo neměl potřebu častovat ji urážkami. Až najednou…
„Hej, Swiftová!!“ ozval se hlas holomka, který po Anabel nejednou hodil i kámen či shnilé rajče.
„Ty ksichte, otoč se, když s tebou mluvim! A nedělej, zrůdičko, že mě neslyšíš!“
Anabele se zvedl žaludek. Paul Groomy byl poslední člověk, kterého by chtěla potkat. Nicméně se otočila a doufala, že ho přestane zajímat ve chvíli, kdy zjistí, že je v naprostém pořádku. Nechtěla riskovat ránu kamenem do hlavy jako nesčetněkrát, když příkazy grázla neuposlechla.
„A hele, zrůdička byla na dalším mecheche u doktůrků! Jak dlouho ti to vydrží teď, ty tlamo?“

Paul si očividně nebral servítky, byl vždycky tím, kdo měl vše. Zázemí, bohaté rodiče, všechno co chtěl. Včetně drog a alkoholu.

Anabele se po tvářích opět kutálely slzy. Občas měla pocit, že neumí nic jiného než plakat a stěžovat si. Nikdy na nic neměla sílu na to, aby se postavila za svůj názor nebo za svůj postoj. Vždy byla kvůli svému vzhledu ta poslední, ta na okraji, nikdo s ní nechtěl nic mít a tak byla sama, opuštěná. Jen se svými myšlenkami. Nezvládla to. Byla nula.

Hlavou jí vířily myšlenky o tom, jak je slabá a bezcenná a že se to snad nikdy nezmění. Chtěla si lehnout a spát. Navěky se potopit do sametových snů, které by jí obklopily a byla by sama, s nimi, v nich, napořád…

„Budeš na mě jen tupě zírat ty držko?“

Hlas Groomyho jí vytrhl z přemyšlení o věčném spánku. Upřela na něj rudé oči od slz a utřela si mokré tváře.

„A budeš ty na mě jen řvát?“ vyhrkla z ničeho nic. Jako kdyby ani nepromlouvala sama.

Paul Groomy zůstal nevěřícně koukat na dívku, která byla vždy tam snadným terčem posměchu a šikany.

„Prosim?“ řekl nechápavě a jeho obličej vypadal jak malé růžové prasátko, které nechápe, co se děje.

„Řekla jsem, ať mi dáš pokoj.“

Nohy Anabely se samy od sebe pohnuly a udělaly dva kroky k Paulovi. Ten sáhl vedle sebe po velkém šutru a napřáhl ruku.

„Ty ksihchte, snad si nemyslíš, že…“ nestačil to však doříct. Anabela se usmála mrazivým pohledem, a odhalila řadu jehlovitých zubů. Byla to vůbec ona?
Cítila strach, a to se jí líbilo. Cítila bezmocnost tyrana, který jí odjakživa znepříjemňoval život. Cítila vztek, jak se v ní hromadí a.. vyrazila.

Když si Anabela uvědomila, co se stalo, byl Paul mrtvý. Ležel s vyděšeným výrazem v kaluži krve.

„Pane bože!“ vydechla dívka a omdlela.

Když se Anabela znovu probudila, ležela ve své posteli a kdosi se nad ní nakláněl. Měl dlouhé tmavé vlasy a pronikavý pohled.

„Víš, cos udělala, má sladká Anabel?“ optal se medovým hlasem a v očích měl touhu. Stejnou touhu, jakou cítila ona, když viděla Paula. Tu touhu po jeho strachu.

Teď se bála ona – byla pro neznámého kořistí.

„Já.. Nebyla jsem to já, opravu, přísa…“

Utišil ji jedním mávnutím ruky.
„Nene, má sladká Anabel,“ usmál se. „Stalo se hodně věcí, víš? A ty musíš vědět všechno, co se ti stalo.“

Následující vyprávění bylo nečekané. Anabela našla svého bratra, o kterém v životě neslyšela. Nebo spíš on našel ji?

Narodil se s darem, který mu „Velká trojice“ chtěla odebrat. Místo toho však pouze posílili jeho moc a jeho sestře – dvojčeti způsobili nepřekonatelnou bolest, aby mohla trpět za svého bratra – zrůdu, bestii, která se pohybuje po ulicích a živí se strachem lidí, kteří nejsou dobří.

Počáteční radost z toho, že má Anabela bratra, přehlušilo hrůzné vyprávění o velkých stvůrách, které jí zničily život a které je s bratrem rozdělily. Další šok přišel tehdy, když jí Mauro, tak se muž jmenoval, řekl, že to on z ní udělal pouhou kapkou krve to, čím byl on sám.

Krásnou, ale nebezpečnou bestií, která neumí tišit svůj hlad po strachu jiných, vinných lidí, kteří se bojí pohlédnout pravdě a spravedlnosti do tváře.

Anabela dlouho koukala do zdi, než dokázala vstřebat všechny ty informace, které se na ní valily. Na rukou jí stále ulpívala krev tyrana Paula, který jí den co den systematicky ničil život. Byla někým jiným. Bude tu moci zůstat, nebo bude muset jít pryč?

Samým uvažováním ji rozbolela hlava. Položila ji Maurovi do klína a on ji něžně hladil po plavých vlasech vonících po heřmánku.

„Spi, má sladká Anabel, ať tvé sny plynou,“ šeptal jí do ucha. „Jako vlny sladkého ohně, jsi v bezpečí, jsi se mnou,“ Mauro se podíval k nebi na hvězdy, které Anabela tak milovala a vzpomínal na svůj vlastní lov.

„Spi, miláčku, ať přijde záplava snů,“ konejšivý hlas Anabelu kolébal a ona zavírala oči, dokud se neponořila do spánku.

„A zítra přijde nové ráno… Pro nás oba.“