Zkouška
Co všechno se může přihodit na takové obyčejné zkoušce na vysoké škole? Život skrývá mnoho překvapení.
„Kolik je?“ ozvalo se rozespale ze spodní postele.
„Tři ráno.“ přišla odpověď z horní.
„Už se na to učení vykašli a radši se vyspi.“
„Hmm,“ ozvalo se horní postele. Následovalo šustění papírů a pak lampička zhasla.
Ani slunečné ráno nedokázalo na tváři studenta vykouzlit úsměv. Vstal, oblékl se, umyl, učesal, vzal si sešity a vyrazil na zkoušku.
Do školy přišel mezi prvními, našel si tichý kout, vytáhl sešit a pokračoval v učení. Postupně se trousili další studenti a až na pár výjimek se všichni tvářili poněkud přepadle a nevyspale. Sem tam se ozvala otázka.
„Tak jak dlouho ses na to učil?“
„Tři týdny. Snad to bude stačit.“
Čas se pomalu, ale neúprosně vlekl. Tu a tam vrzly dveře, někdo vyšel, někdo vešel a ihned nasledovala otázka „Dals to?“ Nebylo mnoho těch, kteří by s radostí, s úsměvem a nebo prostě jen s úlevou ve tváři mohli přikývnout. Ale student, který se ze svého koutu celý den ani nehnul, si toho nevšímal. Učil se na zkoušku dva a půl týdne a přesto měl strach. A oprávněný. O zkoušejícím se šířily různé fámy, ale ani jedna nebyla povzbudivá a jít poslední rozhodně nebyla výhoda.
Slunce se přehouplo přes poledne, stíny se začaly prodlužovat a čekajících podstatně ubylo. Ani statistika toho dne nebyla povzbudivá. Třicet procent studentů odešlo se známkou. A když poslední ze studentů zmizel za dveřmi, přiblížil se jeho okamžik. Schoval sešity a začal nervozně přešlapovat před vchodem.
A pak přišlo i na něj a zkoušející ho pozval dovnitř. Rychlý postranní pohled na odcházejícího studenta mu prozradil, že úspěšnost opět trochu poklesla.
„To jsem tak ještě potřeboval,“ pomyslel si. „Člověk přede mnou neudělal a zkoušející teď bude mít ještě horší náladu.“
„Dobré odpoledne, pane profesore.“ Student zůstal nerozhodně stát hned za dveřmi.
„Dobré, dobré,“ odpověděl neutrálním tónem profesor. „Posaď se.“
I kdyby měl student k zádům přivázané prkno, nemohl by chodit prkeněji. S téměř slyšitelným heknutím dosedl na nabídnutou židli. Potůčky potu si razily cestu po zádech pod košilí a to se profesor na nic ještě ani nezeptal.
Zkoušející si pomalými úspornými pohyby připravil studentovu osobní kartu, letmo ji prohlédl a pak upřel zrak na studenta. Potůčky potu na zádech zesílily.
„Vidím, že známky z průběžných písemek máte přímo vynikající. Ale protože jste dnes poslední, nevím, co vám dát za otázku. Tak víte co, uděláme to jinak.“
Profesor posbíral všechny svoje poznámky na jednu hromádku a navrch položil studentovu osobní kartu.
„Když mi řeknete, kolik je v místnosti žárovek, tak vám tu zkoušku dám a půjdeme domů.“
„Prosím?“ dostal ze sebe student po chvíli přemáhání.
„No slyšel jste, když mi řeknete, kolik je v místnosti žárovek, tak vám tu zkoušku dám a půjdeme domů.“
Studentova mysl letěla jako o závod. Tohle se rozhodně vymykalo všemu, co očekával. Dva a půl týdne se učil na zkoušku z fyziky a dostane takovou otázku?
Začal se rychle rozhlížet kolem sebe. Jedna lampička na stole, velký lustr uprostřed místnosti, světlo nad umyvadlem, žárovka položená na stole, krabička od žárovky položená u umyvadla. Může tam žárovka být? Asi bude. Student na sucho polkl.
„Pět, pane profesore.“
„To není správná odpověď,“ řekl profesor, otevřel spodní zásuvku a položil na stůl další náhradní žárovku. „Je jich tu šest. Přijď příští termín, vezmu tě jako prvního, aby to bylo fér, když jsi tu dnes čekal tak dlouho.“
Profesor sklidil papíry. Zkouška byla u konce. Popletený student si ještě všiml, že mu profesor nenapsal nic do karty.
„Alespoň to,“ blesklo mu hlavou. Neztratil termín.
„Nashledanou, pane profesore.“
Uplynuly tři dny, během kterých student spíše přemýšlel o absolvované zkoušce, než o tom, co se snažil ještě dostat do hlavy. Stále si přehrával v hlavě, co věděl o profesorovi a jak se onen muž zachoval. Nakonec se rozhodl. Šance, to byla malá, nicméně přece jen tu byla, a to, že se pojistí, ho stát nic nebude.
Na zkoušku přišel tentokrát přesně. Profesor splnil slib a na pořadník ho napsal jako prvního. Student zakepal a po vyzvání vstoupil. Necítil se o nic příjemněji než naposledy, měl pocit, že všechno, co se naučil, zůstalo přede dveřmi profesorovy kanceláře.
„Dobrý den, pane profesore.“
„Dobrý den. Posaďte se,“ vyzval profesor studenta. Ten opět ztěžka dosedl na židli, tašku položil vedle nohy a s obavou očekával první otázku. Profesor si chvíli hrál s perem a prohlížel si ho.
„Stejná otázka jako minule. Kolik je místnosti žárovek?“
Ve studentovi by se v té chvíli krve nedořezal. Nevěřil vlastním uším. Oči se mu opět rozeběhly po místnosti. Jedna lampička na stole, velký lustr uprostřed místnosti, světlo nad umyvadlem, žárovka položená na stole, krabička od žárovky položená u umyvadla. Vše tak, jak bylo posledně. A navíc nejspíš ta jedna ve spodní zásuvce.
„Musí to vyjít, prostě musí,“ pomyslel si student.
„Je jich šest, pane profesore.“
„Bohužel,“ zakroutil hlavou profesor. „Žádnou žárovku ve spodní zásuvce tentokrát nemám. Musel jsem vyměnit jednu, která mi praskla včera.“
„Teď nebo nikdy,“ pomyslel si student. Sáhl do tašky a vyndal z ní žárovku.
„Já tu mám ještě jednu v tašce, pane profesore.“ Profesor se usmál.
„Mám rád studenty, kteří si umí poradit.“ Vzal pero a zapsal studentovi známku do osobní karty.