U zkřížených košťat

František se procházel odpolední Prahou a užíval si teplého jarního vzduchu. V mysli mu stále zůstala pachuť zimy, kdy nemohl vylézt z domu, aniž by se musel navléknout do celé výzbroje proti mrazu, a tak mu krásným počasím nabitá volnost dávala jeho životu energii, kterou celou zimu tak postrádal.

Nechal se vést svýma nohama do hloubi Starého Města. Nad svojí cestou nepřemýšlel a bylo mu jedno, kam ho nohy zavedou, snad jen aby tam svítilo slunce. Z hlavních turistických tahů ho záhy vytlačili turisti, kteří taktéž využili krásného počasí k tomu, aby se mohli porozhlédnout po rozmanitých památkách tohoto starobylého města. Nebo snad po obchodech s levným poruštělým zbožím. Kdo ví. Od této zvrácené turistické kultury se oddělil a vytratil se do temných uliček a podchodů.

Minul mnoho starých domovních znamení, která kdysi značila domy, tak jako je dnes značí číslo popisné. Prohlížel si jejich rozmanité množství, některá z nich se stala jen pouhou turistickou atrakcí, nebo názvem obchodu, který se pod nimi nacházel, ale jedno velmi zvláštní ho zaujalo. Byla na něm zkřížená košťata, lemována rostlinným motivem. Toto znamení mu nic neříkalo a to i přes to, že se považoval za Prahy znalého.

Pod úrovní chodníku byly malé dveře, ke kterým klesaly schody. Oproti opraveným budovám, které byly pod přísným dohledem památkářů omítnuty a opraveny (ačkoliv o tom přísném dohledu často pochyboval), vypadal tento barák poměrně sešle. Nikoliv snad zchátrale, jen se do něj zaryl zub času a jeho omítku zahalil do šedi. Podíval se na kolemjdoucí, doufajíc, že si snad někdo té zvláštní budovy všimne a podiví se nad ní, ale ostatní jen procházeli bez povšimnutí. Turisté, pomyslel si. Nezajímají se o nic, co není v příručce, nebo co není krásně třpytivé. Copak jsou stovky let staré památky zářivě nablýskané? Raději o tom přestal přemýšlet a vrátil svou pozornost zpět k tomuto starému domu.

Nebylo na něm žádné číslo a v malých oknech nebylo nic vidět. Byla zahalena temnotou. Snad zakryta závěsy, pomyslel si. Podíval se znovu na nízké dřevěné dveře, které se nikterak zašlým vzhledem nelišily od zbytku budovy, a vtom si všiml malého štítku, který byl vedle nich přitlučen na zdi. Kdysi dávno tu snad musel být obchod, protože na něm podivným písmem stálo: „U Zkřížených Košťat: Potřeby všeho druhu,“ tedy alespoň tak to vyluštil. Nápis byl zanesený prachem a zdálo se, že je napsán starou češtinou. Opatrně sestoupal po schůdcích, aby si lépe prohlédl podivný nápis, a v tu si všiml, že jsou dveře pootevřené. Chvíli váhal na místě, zdali prostě neodejít, ale zvědavost ho přemohla a opatrně škvírou nakoukl dovnitř.

Byly tam vyrovnané regály plné haraburdí, od deštníků po různobarevné flakónky. Nejvíc ho však zarazilo, že vše bylo uklizené a na ničem nespočívalo snad ani jediné zrnko prachu. Vypadalo to na normální vetešnictví. Chytl dveře za kliku a o něco více je pootevřel, aby viděl víc. Nevšiml si však zvonečku, který byl nad nimi přibit. Zvonek zacinkal a on strnul leknutím. Měl chuť se vypařit. Zahnal však chuť na útěk a rozhodl se, že tedy otevřený obchůdek navštíví. Už podruhé ho přemohla zvědavost.

Překročil práh a čekal, že si jeho vpadnutí někdo všimne, ale nikde nikoho neviděl. Chvíli váhal, ale pak přeci jen zvolal.

„Haló? Je tu někdo?“ Nikdo se neozval. Zřejmě si majitel odskočil, protože nečekal žádného návštěvníka. Jak by sem také mohl nějaký zákazník zavítat? Nechápal, proč neopraví vstup a nedá tam nějaké poutače, aby přilákal klienty. Nebyl to však jeho krámek, a co je mu do toho, jak si s ním majitel nakládá. Rozhodl se, že si alespoň prohlédne to, co tento nešikovný vetešník prodává. Procházel regály a nenacházel nic zajímavého. Flakónky byly sice naplněny různobarevnými tekutinami, ale scházela jim etiketa, a tak netušil, co se v nich nachází a k čemu slouží. Viděl i několik hudebních nástrojů, ale všechny mu připadaly zcela nepoužitelné. Zaujala ho jen sbírka klíčů pověšená na stěně. Prohlížel si jednotlivé lístečky, které byly na klíčích zavěšeny. „Vždy vás donese domů,“ stálo na jednom z nich a pod nápisem byla napsána cena. Na první pohled poznal, že se nejedná o koruny, na to byla cifra moc malá. Stálo tam „12gr.“. Netušil však, co to „gr.“ znamená, žádné platidlo ho nenapadlo.

„Majitel musí být pěkný pošuk“ zamumlal si sám pro sebe.
„Ale kdepak, jen se snaží splnit přání své klientely!“ ozvalo se pobaveně za ním.
Protočil se mu žaludek vyděšením a s trhnutím se otočil. Před ním stál stařík v podivném fialovém fraku. Mohlo mu být padesát, stejně tak dobře však osmdesát. Nebyl si jistý.

“Dobrý den, já… omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit,“ vykoktal ze sebe František omluvu.
„Ale, nic se neděje! Už dlouhou dobu jsem tu neměl žádnou návštěvu!“ řekl starý pán s nadšením.
„Vidím, že jste si prohlížel mé unikátní sběratelské kousky. Osobně vás provedu po mém skromném obchodě, pokud dovolíte, ale nejprve mne nechte se představit,“ řekl stařík. „Albert Rufus Mrazovský, hrdý majitel obchodu u dvou košťat,“ řekl a teatrálně se uklonil.
„František Muk, těší mne,“ řekl. Nikdy v životě se v obchodě prodávajícímu nepředstavil, ale tento malý mužík ho svou bodrostí úplně vyvedl z míry.
„Nezahálejme a pojďme si projít mé vzácné zboží. Vidím, že jste si prohlížel mou sbírku klíčů, k těm se dostaneme, ale začněme pěkně od začátku,“ řekl a začal ho provádět po vetešnictví.
„Tady máme překrásné housle z prvotřídních materiálů. Stačí zahrát jednoduchou melodii a nohy všech, co ji uslyší, se roztančí!“ Podíval se na housle, na které stařík ukazoval a nic překrásného na nich neviděl. Vypadaly zašle, chyběl jim jeden kolík a struny byly už dávno k nepoužití. Ale nic raději nenamítal, už takto staříka jednou urazil. Raději se nechá provést obchodem, ještě jednou se omluví a odpeláší pryč.
„Nezahálejme!“ pokračoval starý pán. „Ano, ano, tady máme plně funkční de-deštník. Stačí ho rozložit a z nebe se snesou proudy vody! Kdo by nechtěl déšť na přivolání, že?“ žertoval majitel.

František si zprvu tedy alespoň myslel, že žertuje. Nejprve to vypadlo, že si jen dělá hloupé šprýmy z každé věci, na kterou narazí – plášť neviditelnosti místo moly prožraného kabátu, grimoáry namísto omšelých knih, zašlé tarotové karty, které osud neodhalují, ale tvoří -, ale po čase si začal myslet, že stařík tomu všemu možná opravdu věří.

Vypadalo to, že kdyby měli celou sbírku projít, tak by se nikdy nedostal domů. Nechtěl však starého pána urazit, a tak se snažil co nejvíce slušně dostat z této situace.

„Je mi líto, že vás vyrušuji, ale opravdu už musím jít, musím dnes ještě udělat spoustu práce,“ zkusil František.
„Ale to je velká škoda! Nechte mne, abych vám alespoň ukázal sbírku mých magických klíčů, o které jste se tak zajímal,“ řekl mu stařík.
„Tak tedy ano,“ odvětil František, který si oddychl, že nebude muset ještě tisíckrát slyšet, že „tato vrbová hůlka dokáže podtít i hradby města“ a že „tento vějíř svým zamáváním způsobí vichřici“.
„Ach, má chlouba. Největší sbírka magických klíčů v celé střední Evropě! Pojďte!“ vybídl ho stařík. Došli ke klíčům, u kterých ho předtím do fraku oděný mužík vylekal.
„Tady máme klíč návratu! Stačí jím otočit ve dveřích a vrátíte se tam, odkud kráčíte! Ano, a tady je můj oblíbený. Ten vás zavede k tomu, ke komu vaše srdce touží jít,“ řekl a povzdechl si.
„Už je dlouho tomu, co jsem ho použil, ale nechme těch chmurných myšlenek,“ dodal a vzal do ruky další klíč.

Ještě dlouhou dobu představoval další a další exponáty. František už však přestal vnímat a slyšel vždy jen útržky – ke štěstí, k penězům, do propasti, zpět v čase – a spoustu dalších nesmyslů. Přinejmenším však musel ocenit staříkovu představivost a zapálení, se kterým o nich vyprávěl. Konečně došli k poslednímu klíči.

„Ano a tady je poslední z mé sbírky. Ten je pro vás, zcela zdarma si ho můžete vyzkoušet,“ usmál se na něj stařík. „Vsadím se, že nepřijdete na to, k čemu slouží! Na, jen si ho vyzkoušejte,“ řekl a podal mu ho. Nejprve však sundal štítek s nápisem vypovídajícím o tom, k čemu klíč je. František ho nechtěl urazit, a tak s výzvou souhlasil.
„Myslím, že mé vchodové dveře budou dostačující, jen jděte a vyzkoušejte ho,“ pobídl ho majitel.

A tak přistoupil ke vchodovým dveřím a vložil klíč do zámku. Překvapivě pasoval. Stařík stále s úsměvem stál vedle něho.
„Jen do toho!“ řekl mu a tak František klíčem otočil.

Procházel se odpolední Prahou a užíval si teplého jarního vzduchu. Nechal se zřejmě unést tou opojnou atmosférou, protože se už začínalo stmívat. Nemohl uvěřit tomu, že tak dlouho jen pochodoval po městě. Jaro dělá s člověkem opravdu divy, řekl si sám pro sebe.

Kdesi hluboko v Praze, v malém zapadlém obchodě, starý pán ve fialovém fraku vytáhl klíč ze zámku a nasadil na něj zpět cedulku, na které stálo „Klíč zapomnění“.
„Ta dnešní mládež“ řekl si sám pro sebe s úsměvem a zavřel vchodové dveře.