Nostalgie z dětství

Kamenný dvůr, samota s pozadím tmavých lesů, sám na lesní cestě. Podzimní slunce prosvítá mezi stromy. Nemohl jsem ani uvěřit, jak moc se to místo dokázalo změnit.

A přesto ve mně stále vyvolávalo ty šťastné vzpomínky. Vzpomínky z dětství. Na mé krátké, šťastné dětství. Byly tu ty stejné stromy, i když o několik metrů vyšší. Zamířil jsem k buku mezi borovicemi. Ano, v kmeni byly stále vyryty iniciály našich jmen. Udělali jsme je jednou v létě, když jsme si hráli na piráty. Já a Kryštof. Nejlepší přátelé do doby, kdy jsme se museli rozloučit se starým venkovským životem.

Otočil jsem se k lesu zády a pohlédl na důvod toho všeho. Zlato. Soused jednou našel v zemi malou hrudku zlata a šel se chlubit do města. Nějakej boháč si usmyslel, že srovná naši vesnici se zemí a bude hledat zlato. A co z toho měl. Pár zlatých šupinek, které mu sotva pokryly náklad těch strojů. A proto nás museli vystěhovat. Proto nás, venkovské děti, poslali do velkoměst, do paneláků. Proto rozdělili přátele a rodinu, protože nějakej idiot touží jen po penězích a nenechá se ničím zastavit.

„Tatínku, ty pláčeš?“ zeptal se mě starostlivě můj čtyřletý syn.
„Ale ne, Adámku. Kde je maminka?“
„Už jde,“ řekl a ukázal směrem k příjezdové cestě, po které kráčela moje manželka Karin. Je také odtud. Shodou okolností nás přestěhovali do stejného města na blízká sídliště. Zjistili jste to asi až po půl roce, když jsme se náhodou potkali ve městě. Samozřejmě, že jsme byli oba velmi šťastní, obzvlášť protože nás ostatní děti měly za venkovany a moc se s námi nebavily.

„Neuvěřitelný, že tady ten strom ještě je, co?“ řekla povzbudivě Karin a ukázala na strom s mým vyrytým jménem, čímž se snažila zakrýt úzkost, kterou v ní pohled na rozkopanou zemi vyvolal.
„To jo, ale kvůli nostalgii jsme nepřišli, co ti přesně strejda řekl?“

„Že hledali marně, na špatným místě.“

„Co to znamená, maminko?“ nedal se odbýt náš syn.
„Zlatíčko, my ti to vysvětlíme, až budeš starší,“ řekla a pohladila jej po vlasech. Synek jen naštvaně našpulil pusu a zkřížil ruce, jak to dělal vždycky, když jsme mu řekli, že je na něco ještě příliš malý. Ale jak bychom mu mohli vysvětlit, že Karinin strýc, ten, co našel hrudku zlata, jich našel víc a schoval na místo s tím, že až přijde čas, odkáže svůj poklad své jediné neteři. Já i Karin jsme se o něj ve stáří dobře starali a v závěti nám odkázal mapu. Mapu tohoto místa. Byli jsme si oba zcela jistí, že ta mapa ukazuje na místo, kam poklad schoval.

„Já se v tom vůbec nevyznám, je to tu úplně jiný,“ řekla manželka bezmocně.
„Počkej, vždyť je to snad jasný. Tady na mapě je znázorněný strom s nápisem. Od toho stromu máme jít deset metrů na západ a šest na sever, tam by to mělo být.“
„Jo, ale jaký je to strom s nápisem?“
„No přece tenhle,“ ukázal jsem na kmen, který jsme oba již pozorovali a podíval se na Karin, jako by to mělo být úplně jasné.
„Ale vždyť tady na tý mapě je u toho nápisu srdíčko.“
„No, dobře, byli jsme… dobří kamarádi. Sice bych to nevystihl zrovna srdíčkem, ale on to tak udělat mohl, ne?“
„Asi máš pravdu,“ pokrčila rameny, „tak to zkusíme.“

Vrátili jsme se do auta, abychom vzali lopaty, které jsme přivezli, a začali kopat. Kopali jsme snad hodinu a Adam si zatím z hlíny stavěl bábovičky. Se značnou námahou Karin odhodila lopatu a prohlásila, že to nemá cenu. Já jsem se ale nedal a kopal dál. Po další půl hodině, jsem to také vzdal.

„Přiznej si to, nic tu není,“ prohlásila odevzdaně.
„Já, byl jsem si jistý…“
„Není to tvoje vina, strejda už byl trochu senilní a myslel, že ten poklad schoval dobře, určitě ho jen někam zahrabal a někdo ho našel.“
„Je mi to tak líto,“ řekl jsem jakoby synovi, který usnul na lesní trávě a odnesl jsem ho do auta, abychom mohli odjet domů.“

Další den ráno probíhal jako obvykle, odvezli jsme Adama do školy a já s Karin jsme šli do práce. Ona na Úřad práce a já do kanceláře jednoho podnikatele. Znuděně jsem nacvakával údaje do počítače jako vždy, když mi zazvonil mobil.
„Kancelář pana Pařízka, u telefonu Svoboda.“
„Davide,“ ozval se do telefonu zděšený Karinin hlas, „pojeď hned do nemocnice. Jedná se o Adama.“
Polil mě studený pot. Rychle jsem se sebral a za jízdy volal kamarádovi z kanceláře, aby to panu Pařízkovi vysvětlil. Když jsem došel na dětské oddělení, viděl jsem vyděšenou manželku, ale vypadala už klidnější, než jak se zdála v telefonu.
„Co se stalo?“
„Adam měl prý nějaký záchvat. Začal hrozně kašlat a dusit se. Byli zrovna se školkou na procházce, a tak učitelky zavolaly záchranku a pak mě. Doktoři řekli, že je to kvůli znečištěnému vzduchu. Už nemůžeme být dál tady.“
„Ale… nemáme peníze, abychom si koupili dům někde jinde. Stěží máme dostatek peněz na ten byt, co máme.“
„Myslíš si, že to nevím?“ začala na mě hystericky křičet.
„Nevím co dělat. Řekla jsem to i doktorovi, ale ten jen pokrčil rameny, že je to prý nutné!“ řekla jízlivě a roztřásla se.
„Dobře, dobře, něco vymyslím. Ty zůstaň přes noc tady a já za vámi zítra ráno přijedu s věcmi a se vším, co tu budete na těch pár dní potřebovat,“ uklidnil jsem ji a jel splašeně domů.

Doma jsem nevěděl, co dřív. Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad našimi měsíčními výdělky a nad cenou pronájmu bytu, když vtom mi zrak klesl na mapu, která ležela na stole. Cosi mě tlačilo a přímo nutilo, abych tam jel ještě jednou. Nikdy jsem moc na šestý smysl nevěřil, ale dnes jsem se rozhodl udělat výjimku. Rozjel jsem se jak šílenec na místo svého dětství. Byla už tma, a tak jsem si musel svítit baterkou. Procházel jsem kolem stromu s nápisem snad deset minut, když jsem to uviděl. Pár metrů od tohoto stromu jsem viděl kmen s jiným nápisem. Posvítil jsem na něj baterkou a četl jsem: „Miluju Davida, Karin“ a celý nápis byl ve velkém srdíčku.
„Já sem debil,“ nadával jsem sám sobě, „to je ono, to je určitě ono. Nápis se srdíčkem, no jistě, musí to být tohle,“ radostí jsem začal poskakovat a rychle jsem začal kopat na vyměřeném místě.

Hlavou mi lítaly myšlenky jak zběsilé a já si uvědomil, že mě Karin měla ráda již od dětství a já to neviděl. Napsala to do stromu, kolem kterého jsem snad procházel tisíckrát a nikdy jsem si toho nevšiml, ale její strejda to věděl a věděl taky, že to napsala do kmene, a tak to dal do mapy. Najednou moje lopata na něco narazila. Začal jsem hrabat rukama a náhle jsem v ruce držel hrst malých hnědých hrudek. Rychle jsem z nich začal prsty stírat špínu a hrudky se proměnily ve zlato.

„Karin, mám to, mám to!!“ začal jsem volat jen co jsem přijel zpět do nemocnice.
„Pšššt!“ okřikla mě. „Co máš?“
„To zlato, Karin, ten poklad!“ Pár vteřin na mě nechápavě zírala, než jí to vše došlo.
„Co? Cože? Ale jak? Jakto? Kde? Co? Cože?“
„Ano,“ začal jsem pokřikovat nadšeně, „nebyl to strom s mým a Kryštofovým nápisem, ale tvůj, v srdíčku.“
Na chvíli se zamyslela a pak se jí tvář rozjasnila. „No jistě, jak jsem jen mohla zapomenout. Já … vyryla jsem to tam, ano. Už si vzpomínám. Do srdíčka.“
„Ano, ano, a koukej, co jsem našel. Koupíme to tam, celý pozemek, a postavíme si tam velký rodinný dům. Od města to není daleko a Adam bude moct vyrůstat v čistém prostředí.“ Nadšeně jsme se objali a podívali se na našeho spícího syna, kterému jsme tímto zajistili stejně šťastné dětství, jaké jsme měli my.