Realita šťastných chvil

Můj život stojí za prd. Od mého narození se toho stalo opravdu hodně, ale já si stejně pořád připadám neuvěřitelně prázdná a nešťastná. Proč se to nemůže změnit? Alespoň jeden jediný den bych chtěla prožít jinak…

Otevřela jsem oči do dalšího zamračeného listopadového dne. Moment. Svítilo slunce. To bylo vážně neobvyklé. Třeba mi alespoň tahle drobná maličkost dopomůže k lepší náladě.

„Caroline!“ zavolala na mě máma z obývacího pokoje a tím mě konečně donutila vstát z postele. Je jedno, jak krásné počasí bude. Stejně půl dne strávím ve škole.

Oblékla jsem se a seběhla ze schodů. Do nosu mě okamžitě udeřila známá, přesto překvapivá vůně mé milované snídaně.

„Mami,“ zamumlala jsem. „Tys dělala lívance?“ nechápala jsem, co hrozného se zase muselo stát, že ji to donutilo je na ráno připravit.

„Jistěže,“ spatřila jsem její zářící obličej. „Co je na tom divného?“

„No rozhodně to není divnější než to, že se směješ jak měsíček nad hnojem,“ poznamenala jsem. Moje matka se od určité fáze našeho života nesměje. Od doby, co se s tátou rozešli. No jak se zdá, tak tento časový úsek skončil právě dnes.

„Ale zlato, vždyť já se směju pořád,“ zavrtěla hlavou a vrazila mi talíř se snídaní do rukou. „Už vstal tvůj otec?“ zeptala se. Zůstala jsem na ni civět. On tady byl? Přes noc? Cože? Máma se vyspala se svým bývalým manželem a já se to dozvím takhle? Žádné pokusy o schovávačky, mlžení nebo tak něco? Bezva. Aby se k sobě vrátili… to jsem si přála od prvního dne, co byli od sebe, ale… tohle bylo vážně moc. Těšila jsem se na lívance se skořicí, ale teď jsem měla spíš pocit, že vyvrhnu.

„Musím jít do školy,“ zahuhlala jsem. „Nemám na snídani čas,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem vstala schválně dřív, abych se vyhnula nepříjemným setkáním s několika lidmi ze školy. A navíc jsem měla příšerný hlad. Ale nechtělo se mi tu čekat, až můj táta vstane a nastane chvíle velice trapného ticha. Poslední dobou naše komunikace vázne i tak. Tohle našemu vztahu dvakrát nepomůže.

„Zabalím ti ty lívance s sebou do školy, co ty na to?“ zašvitořila vesele máma a já pro jistotu vletěla do koupelny. Fajn. Hlavně buď v klidu. Nádech a výdech. Všechno je v naprostém pořádku. Vždyť je to vlastně fajn. Jsou zase spolu. To jsem přece chtěla. Vzala jsem do ruky hřeben a snažila se učesat si své špinavě blond vlasy, vyčistila jsem si zuby, nanesla řasenku a vyšla zase ven. Na nic jsem se neptala, vzala jsem si krabici, co mi připravila máma, hodila ji do tašky a vyrazila pryč.

„Ahoj, modroočko,“ ozvalo se a mě zamrazilo. Před naším domem stál u svého auta můj čerstvě bývalý kluk Adam.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem jedovatě.

„Proč jsi protivná, lásko?“ usmál se, vzal mě za ruku a líbnul na tvář.

„Ty se ptáš? To už jsi zapomněl, že jsme se rozešli?“ odsekla jsem a vytrhla se mu.

„Rozešli, cože? Co to říkáš?“ usmál se a odhrnul mi vlasy z čela.

„Ty si vážně nevzpomínáš, jak jsi mě podvedl s Chloe?“ utrhla jsem se na něj. Přesněji řečeno se na mě v den našeho výročí vykašlal a klidně se vyspal s tou mrchou Chloe. A pak se ještě snažil to zapírat a dělat, že se nic nestalo. A zdá se, že se rozhodl to dneska zkusit znova. Zamyslela jsem se. Pokusila jsem se si přesně vybavit tu scénu, kdy jsem je spolu načapala, ale nepodařilo se mi to…

„To bych nikdy neudělal. Něco se ti muselo zdát,“ pousmál se a propletl naše prsty. Jsou to tři dny. Proč si to nepamatuju? Ještě před chvílí jsem to viděla živě před sebou a teď to najednou bylo pryč. Jediné, co se mi honilo hlavou, byla vzpomínka na dokonalé rande na naše výročí. Byla jsem zmatená. Tohle se přece nestalo, tak proč si to pamatuju líp než skutečnost?

„Caroline, co je s tebou?“ zeptala se mě kamarádka Iris, aniž by porušila svůj dokonalý úsměv. I na ní to bylo neobvyklé a to se smála pořád.

„Nic, jen… je mi divně,“ pokrčila jsem rameny. „Adam mě podvedl a teď se tváří, že se nic nestalo. A moje máma zase spí s tátou.“

„Adam? Podvedl? Jak to myslíš?“ vykulila oči. „A to je snad normální, vždyť jsou manželé. Za ta léta už ses taky mohla smířit s tím, že i rodiče občas mají svou chvilku roz -,“ začala, ale skočila jsem jí do řeči, tohle jsem vážně slyšet nepotřebovala a navíc to nedávalo smysl.

„Mlč, prosím tě,“ zarazila jsem ji. „No, podvedl. Jako že se vyspal s Chloe. A rodiče se přece rozvedli, není normální, že spolu mají…,“ nedokázala jsem to říct nahlas. Ani jsem nemusela, každej si to dokáže domyslet. Vždyť jsem dva dny probrečela v jejich bytě. Co se děje? Proč dělá, jakoby se nic nestalo?

„Mělas vážně nějaký šílený sny. Adam s Chloe nic nemá. Měli jste přece tak dokonalé rande na vaše výročí. Mluvila jsi o něm ještě dva dny. Rozvedli? Co to znamená?“ zeptala se. Zarazila jsem se uprostřed kroku. Snažila jsem se vzpomenout si na den, kdy táta odešel… a na ty nekonečné hádky, které tomu předcházely. Ale tyto vzpomínky byly prostě pryč. Zmizely. Neexistovaly. Já jenom věděla, že to tak bylo. Začala jsem zrychleně dýchat. V jednu chvíli jsem si vybavila něco smutného, co se mi v životě přihodilo, a o vteřinu později se vzpomínka vypařila z mé hlavy navždycky. Někdo mi bral vzpomínky na neštěstí… kradl je. Vymazával z paměti. Vybavila jsem si smrt babičky, ale vzpomínku na to utrpení najednou nahradila jiná. Šťastná. Copak jsme oslavovali, že babička zemřela? Tohle není normální. Kam jsem se dostala?

Pohlédla jsem na své levé předloktí a prsty druhé ruky se dotkla dlouhé jizvy, kterou jsem tam měla. Jakmile jsem to udělala, začala se stahovat, hojit až z ní nakonec nezbylo vůbec nic, stejně jako z té nehody, která mi ji způsobila. Nikdy se totiž nestala. Viděla jsem jen smích, štěstí, krásu a lásku, mír… ale přesto se mi chtělo brečet. Měla jsem sto chutí se rozkřičet. Nemohla jsem přece ztratit vše smutné, co jsem kdy prožila.

Přála jsem si, aby se některé věci nestaly, ale člověk se nemůže pořád jen usmívat. Nemůže být pořád jenom šťastný. Život bez smutku, zloby… bez jediné negativní emoce je prostě prázdný. Realita poskládaná jen ze šťastných chvil nemůže existovat, ani nemá existovat. Časem se zhroutí a nic tomu nedokáže zabránit. To je jediný osud, jaký ji čeká. Už teď se hroutí, copak to nevidí? Je to nepřirozené, je to děsivé, je to… divné. Špatné vzpomínky přece člověka obohatí, poučí… příště se může chyby, kterou udělal, vyvarovat. To v tomhle světě nikdo nedělá žádné chyby, kvůli kterým by byl nešťastný? Vždyť tohle není normální!

„Caroline?“ šťouchla do mě Iris.

„Chce se mi brečet,“ hlesla jsem.

„Panebože!“ vykřikla Iris a já měla konečně alespoň na malý okamžik pocit, že v jejích očích vidím něco víc než jen nekonečnou radost. „To ne!“ vypadala vyděšeně. Ano! Správně, to jsem chtěla. Negativní emoci. Tvářila se ale, jako bych měla nějakou nevyléčitelnou chorobu. Chytila mě za ruku a táhla chodbou směrem k ošetřovně.

„Nepotřebuju na ošetřovnu. Jsem jen smutná,“ řekla jsem důrazně tak, že to slyšeli i lidé kolem nás. Ve tvářích se jim objevil stejně zděšený výraz jako Iris.

„To není možné,“ vydechl někdo těžce.
„Chudák Caroline,“ ozval se jiný hlas tónem, který naznačoval, že se mi nestane nic dobrého. Tónem, který říkal, že v příštích několika chvílích… zemřu.

Otevřela jsem oči a první, co jsem spatřila, byly výpisky v mém sešitě. A následně starostlivý obličej mé nejlepší kamarádky.

„Slečno Jamesová,“ odkašlal si profesor. „V mých hodinách budete dělat leccos, ale spát tedy rozhodně ne,“ utrhl se na mě podrážděně a já s velkou úlevou hlasitě vydechla.

„Vypadáš hrozně, Caroline,“ posmutněla Iris a promnula si kořen nosu. Tohle teprve byla Iris, kterou znám. „Dvě věci jsou jistý. Fyzika je zlo a Adam je fakt děsná svině.“