Havran

Byli za ním. Utíkal, co jen mohl, ale i tak se náskok čím dál tím víc snižoval. Jeho černý plášť ho chránil před deštěm, který vytrvale bičoval ulice města, ale před jejich očima ho uchránit nedokázal.

Odbočil do vedlejší uličky ve snaze skrýt se a zmást je, ale zjistil, že je slepá. Byl v pasti. Pokud by se snažil vrátit, tak by ho určitě chytili a on by neměl sebemenší šanci na útěk. Srdce mu začalo zděšeně bušit. Byl v koncích. Několik chvil jen vyděšeně stál a zíral na konec uličky, čekal, až se objeví. Ale nakonec ho přeci jen nenašli. Všiml si totiž malých zapadlých dveří. Dříve to možná byl nějaký obchod. Jediné, co však dny jeho slávy připomínalo, byl ztrouchnivělý štít visící nad dveřmi. V mžiku byl u dveří a začal s nimi lomcovat. Po chvíli zarezlé panty povolily a on se převalil dovnitř. Spěšně zabouchl dveře a oddychl si. Tady ho snad hledat nebudou. Teprve teď se ohlédl, aby zjistil, kam vpadl.

První, čeho si všiml, byla všudypřítomná vrstva prachu a plísně. Lidská noha sem dobré dvě generace nevkročila. Dlouho u dveří nestál. Kdyby sem vpadli, tak by potřeboval rychlou únikovou cestu ven. Šel se tedy podívat, kam vedou okna a zdali tady není nějaký zadní východ. Právě procházel okolo jedné z místností, když zaslechl ten hlas. Zamrazilo ho v zádech.

„Pojď a nech si vyložit karty, dobrý muži,“ ozvalo se zpoza baldachýnových závěsů. Vyděšeně sebou cukl, div nevykřikl, jak se polekal. „Neboj se mne, jsem už stará a nic ti nehrozí. Pojď a dozvíš se, jaký budeš mít život!“ řekl stařičký ženský hlas. Zprvu měl pocit, že na něj snad promluvila nějaká oživlá mrtvola, ale tu představu zahnal do nejtemnějších koutů své mysli. Byla to zřejmě stará nemohoucí nájemnice. Nechtěl, aby snad začala křičet a volat o pomoc, to by mu v dané situaci moc nepomohlo, a tak se k ní vydal, tak, jak žádala. Opravdu byla stará a opravdu se chystala vyložit mu karty. „Posaď se, mladý muži,“ řekla a ukázala na malou stoličku. Ze slušnosti neodmítl a posadil se. Nic se přeci nestane, když mu vyloží pár karet… a tak začala věštit.

Říkala něco o tom, že prožil život plný dobrodružství a že ho však mnoho radosti již nečeká. Jen zpola poslouchal a čekal, že se každou chvíli rozletí dveře v přízemí a vběhnou sem jeho pronásledovatelé.
„A teď buď tak hodný a podej mi svou ruku, ať se můžu podívat na čáry tvého života,“ požádala ho stařena. Stále v úvahách o tom, zdali je už setřásl, jí podal ruku. Pozdě si všiml na kost ohryzaných prohnilých prstů, které obemkly jeho paži. Snažil se v zděšení vyprostit, ale ona ho nepustila. Přitáhla si jeho ruku k ústům a nepřirozeně špičatými zuby mu uhryzla několik prstů a část dlaně. S řevem trhl rukou a konečně se mu povedlo dostat se z jejího sevření. Začal utíkat, seč mu nohy stačily a s hrůzou v očích prolétl dveřmi. Již podruhé jimi proběhl s tím, že na druhé straně číhá záchrana.

Vběhl přímo mezi ty, před kterými předtím utíkal. Řval něco o příšeře a mával na ně zkrvavenou rukou. Oni si však mysleli, že na ně kuje další lest a jeho nářek nevnímali. Svázali ho a odnesli do šatlavy. Strávil tam v jeku jen pouhou jednu noc a druhý den z rána skončil na šibenici.