Živé obrazy

Na hradě, ve kterém už roky nikdo nebydlí, je tu a tam možné zahlédnout záhadné postavy. Pohybují se neslyšně, procházejí zdmi a přece dokáží hrad udržet v pořádku před následky plynoucího času.

Úder zvonu ohlásil šestou hodinu večerní. Zvuk se nesl mnohonásobnou ozvěnou prázdnými chodbami prastarého hradu. Nic, ani pohyb stínů, nenaznačovalo přítomnost jakýchkoliv tvorů. Kde by se také stíny vzaly, když nikde nebyl jediný zdroj světla? Nebo že by přece? Jeden obraz na zdi obrazárny vydával slabou měkkou záři. Ta postupně nabývala na intenzitě, až byl obraz celý zalitý jasným světlem. A pak světlo opět pohaslo. Ale přestože se znovu rozhostila tma a ticho, bylo něco jinak. Obrys postavy špatně patrné ve tmě, která v místnosti panovala, se pohnul. Postava bez zaváhání, které by příslušelo bytosti, která ve tmě nevidí, přistoupila ke stolu na němž stál svícen a zapálila svíčky. Ty daly dost světla na to, aby odhalily totožnost bytosti, ale ne dost na to, aby osvětlily celou místnost. Drobná, štíhlá dívka jemných tvarů navlečená do jednoduchých šatů z drahých materiálů šitých přesně na její útlou postavu vzala svícen, postupně obešla celou místnost a zapálila svíčky na všech svícnech v místnosti. Důvěrně známý pokoj se nezměnil ani tentokrát. Místnost tak velká, že by se do ní vešlo pohodlně několik set osob. Na zdi obložené dřevem a mramorem viselo dvanáct obrazů, tedy jedenáct, poslední obraz nebyl obrazem, ale jen prázdným rámem. Pod každým obrazem stolek, svícen a křesadlo. Strop se ztrácel ve stínu a zahlédnout ho nebylo možné ani na okamžik. Dívka opustila místnost a zamířila dlouho chodbou ke hradní kuchyni. Ale něco nebylo v pořádku. Neozval se jediný zvuk. Ani zašustění látky, ani zvuk při došlápnutí střevíčku na kamennou podlahu.

Hradní kuchyně byla uklizená, jako všechny prostory hradu, ale byla jaksi neosobní, jako by už v ní nikdo roky nebyl. Dívka zapálila oheň v krbu, sedla si na lavici naproti němu a dívala se do plamenů. Ale ani v kuchyni se neozval jediný zvuk. A přestože se dívka ani jednou nezvedla, aby přiložila, oheň hořel dále nezmenšenou silou. Nevšímala si toho, neboť byla ztracena ve svých vzpomínkách.

Viděla oheň, který hřál a bylo radostí naslouchat praskání dřeva v tomto krbu, a i když byl pán přísný, vždy si ukradla chvílku pro sebe, aby se mohla dívat do plamenů. Přitahovaly ji, učarovaly jí.

Vzpomínala na ostatní, na všechny chlapce a dívky, co tu s ní sloužili. Bylo jich dvanáct, šest chlapců a šest dívek. Jejich pán je koupil od rodičů , kteří neměli dost peněz na zaplacení daní nebo na živobytí a přislíbil, že se o ně postará. Postaral se. Naučili se číst, psát, vařit, prát, uklízet, někteří se naučili práci s koňmi a svou práci zvládali dokonale na to, aby zajistili hladký chod této domácnosti a případně i drobnou pomoc při magických experimentech jejich
pána. Až do onoho osudného dne. Stávalo se to zřídka, ale stávalo. Jejich pán si jich zavolal všech dvanáct do své pracovny, aby mu asistovali. Shromáždili se kolem něj v kruhu mimo pentagram, všichni před sebou drželi rám obrazu s nataženým prázdným plátnem. Neptali se. Stejně jim nikdy neřekl, o co jde. Pán začal velké zaklínání a pak se myšlenky vytratily. Neexistovala jediná vzpomínka na to, co se stalo pak. První další vzpomínka byla na to, jak stojí ve velké síni před prázdným rámem přímo před tváří svého pána. Tehdy se dozvěděla celou pravdu o experimentu. Do té doby byli služebníci, ale nyní byli otroci pánovy vůle, patřili do tohoto světa už jen zčásti. Byli hmotní natolik, aby mohli dále vykonávat své povinnosti, ale zároveň získali schonosti procházet zdmi nebo nevydávat zvuky, pokud si to tak přáli nebo jim to pán přikázal. Nemuseli jíst, nemuseli spát, mohli ale obraz opustit jen na dobu omezenou na jednu hodinu denně. Co ale museli, bylo vždy a bez výhrad uposlechnout svého pána.
A tak „život“ plynul na zámku dál. Sluhové a služebné se naučili vystupovat z obrazu i o své vůli, splnili své povinnosti a opět se navraceli do svých rámů, pokud měli štěstí, potkávali se navzájem, pokud měli smůlu a pán si je zavolal v jinou dobu, nemuseli potkat nikoho dalšího celé týdny. Postupně ve všech narůstal hněv, ale nedokázali se osvobodit z okovů, do nichž byli polapeni. A tak, když nemůžete dělat nic jiného než plnit rozkazy, plníte je. Doslova a do písmene, tak, jak byly zadány. Trvalo to padesát dlouhých předlouhých let. Ale protože pro ně čas nic nezamenal, nebyla to až taková oběť. Místem jejich pomsty byl pokoj, kde celá ta hrůza začala. Laboratoř. A osudným se stal příkaz „Postupuj podle návodu.“ Vše by bylo v pořádku, až na tu drobnost, že část návodu byla zakryta odloženým papírem. Postup byl tedy dodržen a jejich pán za to zaplatil životem. Ale i když už nemuseli plnit jeho rozkazy, nemohli hrad opustit. Byli vázáni ke svým rámům s plátnem. A tak tam zůstali s nadějí, že je z tohoto vězení jednou dokáže někdo osvobodit.

Dívka se vytrhla ze sna. Její čas se krátil, brzy bude muset vstoupit zpátky do obrazu. Pohlédla na svíci a s úsměvem zaznamenala, že se svíce ani po tolika staletích vůbec nezmenšila. Jejich pán byl ve svém umění skutečný mistr. Cestou zpátky napůl doufala, že někoho zahlédne, možná s ním prohodí pár slov. Ale vnitřně byla ráda, že je sama. Dneska prostě chtěla vzpomínat. Došla ke svému obrazu, sfoukla svíce, odložila svícen na stůl a když zvon začal odbíjet sedmou, zmizela v záblesku světla. Další hodinu se nic nedělo, jedenáct svícnů ozařovalo dvanáct obrazů. Dvanáct? Jedenáct obrazů viselo na stěně, dvanáctý byl pouze rám s prázdným plátnem. Mladík sebral ze stolu svůj svícen, rozhlédl se po ostatních a tiše poděkoval dívce, která ten den zapálila svícny, a s takřka bujarou náladou se vydal do stájí.