Bylo nebylo

Žil byl jeden král.. Kdo by neznal klasický úvod velké spousty pohádek. Zde vám přináším jednu z nich, původně psanou jako domácí úkol do literárního semináře.

Žil byl jeden král. Moudře vládl svému království, vychovával své tři dcery a všem se dařilo dobře. Ovšem nic netrvá věčně, a tak i na krále přišly starosti.

Nejprve to byly jeho dospívající dcery. Starší dvě byly velice krásné a byly si toho vědomé, byly marnivé a nic jim nebylo dost dobré, všechno chtěly hned a když nebylo po jejich, ztropily náramnou scénu. I ta třetí byla kráska k pohledání, také se ráda hezky oblékala, ale narozdíl od svých sester byla i milá, pracovitá a většinu času byla oblečena do prostých šatů a pomáhala všem, kteří potřebovali pomoc, a proto znala mnoho z různých povolání od kovářství přes šití šatů až po klenotnictví.

Král se snažil své dvě starší dcery mírnit, ale výsledek byl nevalný. A tak mu jednoho dne došla trpělivost a nechal vyhlásit, že jsou jeho dcery dost staré na vdávání a je ochoten zvážit všechny nabídky. Krve v žilách starších dcer by se nedořezal, když pochopily, že se nejedná o špatný vtip. Ani prosby, ani slzy a ani hrozby nemohly změnit královo rozhodnutí.

Nabídky k sňatku se jen hrnuly, ale přestože byl král v tomto směru neoblomný, chtěl si dát na čas a jako milující otec vybrat vhodné ženichy.

Uplynul měsíc, druhý, pak se překulil i třetí a stále králi nebyla žádná nabídka dost dobrá. Starším dcerám otrnulo a začaly se opět chovat sebejistě, ale ta nejmladší byla z nějakého důvodu stále smutnější. Ona jediná si totiž všimla, že král se trápí a nedokáže se rozhodnout, komu by měl svěřit do opatrování svůj největší poklad. Své dcery.

Jednoho dne se u bran království objevil cizí šlechtic. Nikdo ho nikdy neviděl, nikdo o něm nikdy neslyšel, a přece stál před branou v bohatě zdobených šatech a s několika osobními strážci a sluhou. Král ho poněkud obezřetně uvítal, ale starší dcery byly návštěvníkem ohromené. A jejich nálada se zlepšila v okamžiku, kdy sluha přinesl k nahlédnutí svatební dar. Byl to zlatý náhrdelník posázený rubíny, smaragdy a safíry, který by stál minimálně tolik, kolik by vynesly roční daně z celého království. Nejmladší dcera se dívala na náhrdelník s určitými pochybami a tajně o tom řekla svým sestrám, ale nejstarší dcera ji odbyla, že je to pouhá závist a s vidinou bohatství okamžitě souhlasila, že si onoho cizince vezme a odjede s ním do jeho země. Král marně dceru přemlouval, že to je velmi ukvapené rozhodnutí, ale nemohl její rozhodnutí změnit.

Druhý den ráno se tedy nejstarší dcera vydala na cestu. Když byla skupina dostatečně daleko z dosahu královské spravedlnosti, změnilo se chování šlechtice od základu. Ani šlechtic, ani bohatý. A pozlacený náhrdelník s barevnými sklíčky neměl cenu ani jednoho jídla pro celou skupinu. Královskou dceru svázali a odvezli pryč.

Uplynul týden a u bran se opět z ničeho nic zjevil další podivný nápadník. Ani o něm nikdo nikdy neslyšel a nikdo ho nikdy neviděl, ale stejně jako ten první byl dobře oblečen a měl s sebou i několik sluhů. I on přivezl svatební dar. Nádherné šaty, šité z nejjemnějších látek, vyšívané zlatem s drobnými drahokamy přišitými na rukávech. Nejmladší dcera si šaty dlouho prohlížela a došla k závěru, že s nimi něco není v pořádku. Tajně o tom řekla své sestře, ale ta ji odbyla s tím, že z ní mluví závist, a ihned souhlasila se sňatkem. A i když se to králi nelíbilo a rychlý sňatek dceři zakázal, nebylo mu to nic platné. Další den ráno se i druhá dcera vydala za svým osudem. Šaty, jejichž skutečná cena byla někde mezi plátěnou košilí a vlněným přehozem, byly jen lákadlem, které ji uvrhlo do spárů dalšího mizery. Královskou dceru spoutali a odvezli neznámo kam.

A čas plynul dále. Netrvalo to ani celý týden a u bran paláce se opět objevil cizí šlechtic, stejně tajemný a neznámý jako dva předchozí. Jako svatební dar s sebou přivedl nádherné koně. Jejich postroje byly prošívané zlatem a stříbrem a podkovy byly hotová mistrovská práce. Nejmladší princezna si koně dlouho prohlížela a nakonec ke královu zoufalství okamžitě souhlasila se sňatkem, ale pouze pod podmínkou, že cizí šlechtic věnuje královské pokladně určitý obnos na nákup jídla pro ty nejchudší z království. Přání bylo vyplněno a nejmladší princezna se chystala na cestu. Král už nebyl schopen se s ní přijít rozloučit, a tak se s princeznou přišel rozloučit jen seržant palácové stráže, který měl princeznu rád jako vlastní dceru a nejednou jí pomohl z ošemetné situace, když jako malá holka tropila po kraji hlouposti. Chvilku spolu tiše hovořili a pak se princezna vydala na cestu se svým ženichem i bez králova požehnání. Neujeli ani půl dne cesty, když se z okouzlujícího nápadníka vyklubal docela obyčejný zločinec. Princeznu svázali a pokračovali dále. Těsně po soumraku dorazili do tábora, kde už na ně čekalo několik jejich kompliců a k překvapení princezny i její starší sestry. Banditi uspořádali oslavu a spát šli až hodně po půlnoci. Jistí si byli sami sebou, postavili jen jednu hlídku, která měla za úkol spíše udržovat oheň než hlídat. Svůj omyl pochopili až příliš pozdě.

Oddíl královských vojáků vedený zkušeným seržantem neměl problém se zneškodněním hlídky ani ostatních lupičů, princezny byly před svítáním opět volné a na lotry čekala šibenice.

Král, který už nedoufal, že některou z dcer ještě uvidí, přestal trvat na nuceném sňatku a nechal své dcery, aby si samy vybraly svého budoucího ženicha. A namyšlené princezny dostaly takovou lekci, že přestaly být namyšlené, nikdy více nedaly jen na první pohled a nedělaly ukvapené závěry.