8. kapitola – Podivný sen

Po dlouhém pobytu v mrazáku opět přinášíme povídku o Alexandrovi Snovi.

„Kdo jste?“ otočil se Alex a podíval se na neznámého. Byl to asi třicetiletý muž. Měl štíhlou postavu, blond vlasy, modré oči, které působily přímo uhrančivě.

„Jsem Oliver Berkam,“ představil se, „bratr tvého otce.“

Alex si chtě nechtě všiml, že je dost podobný jeho otci.

„Co jste říkal o tom stromu?“ zeptal se Alex trochu víc chápavěji a na krk si připevnil ten řetízek, co patřil matce.

„No, že je to rodinný strom,“ usmál se Oliver, „kdysi mi o něm vyprávěli. Zasadil ho sem Samuel West, praděd tvé matky, a postavil k němu tenhle dům. Potom se o něj rodiny začaly starat a prohlásily ho za rodinný a chodí se sem na něj dívat, aby si vzpomněly na ty, co už mezi námi nejsou. Tvůj otec tady požádal tvou matku o ruku a tenhle řetízek,“ ukázal na Alexův krk; Alex se chytl za řetízek a posvátně na něj hleděl, „jí dal hned druhý den,“ dokončil větu Oliver.

„Tady požádal o ruku mou mámu?“ podivil se Alex.

„Ano, tady,“ pousmál se Oliver hořce.

„Jaký táta byl?“ zeptal se Alex najednou.

„Průšvihář, jinak byl fajn. Já byl o rok mladší a chodil taky do Manfiské střední školy, ale jemu to šlo líp. Ve všem byl lepší než já. To jsem mu záviděl,“ posmutněl Oliver.

„A co se jim vlastně stalo?“ zeptal se Alex.

„No, někdo je zabil, sami nevíme, kdo,“ odpověděl Oliver.

„Jo, něco tu pro tebe mám,“ vzpomněl si Oliver a vyndal z pláště balíček. Alex ho pomalu rozbalil a uvnitř naše deník. S otázkou v očích se podíval na strýce Olivera.

„Byl Eliotův,“ vysvětloval Oliver, „ale já v něm nemůžu číst, snad to tobě půjde,“ usmál se na něj.

„Díky,“ Alex byl vděčný za tenhle dárek. Snad se v něm dozví, kdo zabil jeho rodiče a nebo prostě jenom zjistí, jaký jeho táta byl.

„Vedl si ho už odmala, tak tam toho bude dost,“ řekl dychtivě strýc Oliver.

„Přečtu si ho,“ ujistil ho Alex.

„Nechceš začít teď?“ vyzvídal strýc.

„Ne, nechám to na potom,“ Alexovi začalo být divné, jak se o ten deník stará jeho strýc, a tak se rozhodl, že půjde do domu. „Už půjdu,“ řekl tedy a byl na odchodu.

„Nechceš tady ještě chvíli zůstat?“ přemlouval ho strýc.

„Ne, v domě na mě čekají,“ nenechal se Alex přemluvit, „ahoj, rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky,“ zavolal za ním Oliver. Alex utíkal do domu a šel do svého pokoje. Otevřel okno, aby se Nikol mohla vrátit, a posadil se na postel. Tam otevřel deník a našel den, kdy bylo otci 15 a začetl se.

Dnes mi je 15 let. Dostal jsem plno dárků, ale nejvíc mě potěšil včerejší dopis, který mi přišel z Manfiské střední školy pro nadané studenty. Těšim se, až budu čarovat. Rodiče mi o tom tolik vyprávěli.

Alex se pousmál a najednou se cítil tak ospalý, deník mu vypadl z ruky a klesl na postel, hned usnul. Začal se mu zdát divný sen. Byl v nějaké místnosti a byli tam i jeho rodiče. Seděli svázaní na židlích a mluvil na ně nějaký muž. Teď se otočil a hned v něm poznal strýce Olivera.