Panenka

Sněží. Už pár dní v kuse sněží. Všude je bílo a čisto. Krásná krajina vylákala do přírody i městské dámy a pány. Po ulicích se procházejí lidé všech věkových kategorií, klábosí pospolu a kochají se padajícími vločkami. Někteří míří k lesu, jiní si dali za cíl pouze obejít malebné městečko.

Mezi povídajícím se chumlem kráčí dívka. Drobná a bledá, čokoládové oči vynikají na světlé tvářičce, černá tužka, jež jsou orámované, přitahuje pozornost ostatních. Zimou slečně zrůžověly tváře a černé vlasy sahající po pás jsou posypané kypřícím práškem z nebe. Jde se skloněnou hlavou, asi přemýšlí. Jde a nevšímá si okolí, nevnímá nic kolem sebe. Zahloubaná do svých myšlenek nevšimne si překážky ležící před jejíma nohama.

Padá.

Náraz na zem nebyl ošklivý, ale na zašpinění krásných šatů stačil. Přispěchal k ní mladý muž. Černý oblek, černé vlasy, stejně bledý jako dívka. Černý kabát rozepnutý, šál kolem krku ovinutý. Ruku mladé slečně podal, ze země ji něžně zvedal, poté krásnou panenku ji podal.

„Ta vám spadla, krásná slečno.“ Zašveholil, usmál se a vtiskl černovlásce do rukou porcelánouvou pannu. Poté se otočil a ve vteřině zmizel.

Slečna si panenku se zájmem prohlížela. Zasmála se. Pán si myslel, že je její, a z toho vyplývá, určitě si myslel, že je nešikovná a zakopla jen tak. Hloupá panna. Ale zahodit ji? Ne, to by byla škoda. Černý šat měla stejně potrhaný jako naše slečna a ručičku přelomenou. Chytila si slečna malou panenku do obou rukou a nesla si ji před břichem.

Šla skrz les, kochala se zasněženými stromy a stále si držela panenku. Začala ji říkat Rijhu. Bylo to její jméno, ale jsou si podobné, bude ji tak volat. Brodily se spolu vysokým sněhem, sněžilo stále intenzivněji a zima byla čím dál víc agresivnější. Rijhu už měla červený i nos a uši. Když se chtěla otočit a vrátit se zpátky, spatřila před sebou nádhernou stavbu.

Kamenný zámek v zasněžené krajině. To musí vidět zblízka, rozhodla se a s pevným rozhodnutím dojít k vstupní bráně se vydala vpřed. Cesta ubíhala pomalu, pomaličku, a tak se milá Rijhu snažila krátit si ji povídáním s malou Rijhu. Neodpovídala jí, ale zdálo se, že malá Rijhu zahřívá tu větší.
Po několika hodinách dvě krásné Rijhu došly před velkou černou bránu. Na vrchu byl navrstvený sníh a všechny stromy v rozlehlé zahradě splývaly s okolím. Bílá byla všude kolem, jen zámek vyčníval ze sněhové peřiny. Rijhu se pokusila otevřít bránu. Nešlo to. Ale ona se tolik chtěla podívat dovnitř a třeba se i trochu ohřát, snad by se tam dal zápálit oheň, uvažovala.

Lomcovala s bránou tak dlouho, až se úplně vyčerpala. Sedla si do studeného peří a zavřela oči. Usnula. Ležela v té zimě, panenku přitisknutou na prsou…

Probudila se. K jejímu velkému překvapení jí bylo teplo a neležela před bránou, ale v malém pokojíčku s krbem a postelí. Zvedla se. Její šaty byly čisté a vlasy měla spletené do ozdobného účesu. Malá Rijhu ležela vedle ní. Šaty upravené, ruka celá. K pokoji se připlíž stín. Rijhu pomalu zvedala hlavu, uvědomila si, že má strach.

„Dobré ráno, krásná Rijhu,“ pozdravil hlas. Známý hlas. Rijhu hlavu zvedla tak, že osobě stojící naproti sobě viděla do obličeje. Byl to ten pěkný muž z ulice. Ten, co jí podal panenku.

„Vy mě znáte?“

„Jak bych tě mohl neznat. Pojď za mnou prosím..“

Rijhu nic neříkala, její vyděšený pohled mluvil za vše. Mládence však následovala s malou Rijhu v ruce.

„Dej mi ji,“ požádal.

Přitiskla si ji k hrudi a zakroutila hlavou.

On se usmál.

„Vrátím ti ji, budeš si ji moci kdykoliv vzít, klidně si ji můžeš nosit v ruce navěky. Ale teď mi ji půjč.“

Neochotně panenku pustila z ruky. Mladík si ji převzal.

„Jsem Artuš,“ oznámil jakoby nic.

„Hmmm.“

„Věříš mi?“

„Že jste Artuš? Asi ano, proč byste si vymýšlel jiné jméno.“

„Tak jinak maličká Rijhu. Je ti teplo?“

„Je mi teplo.“

„Cítíš teplo ze mě?“

„Z každého člověka je cítit teplo.“

„Hmmm,“ vypadlo teď z mladíka. „A co když nejsem člověk?“

„Máte hlavu, dvě oči, uši, ruce, nohy, nechcete mi tvrdit, že jste pes?“ otázala se drze.

„A co třeba anděl?“

„To byste měl křídla.“

„Když myslíš… Věříš v anděly?“

„Nevím.“

„Ale víš. Usměj se.“

Když viděl, že se neusmívá, vzal její tvář do svých dlaní. Opravdu z nich cítila teplo. Pomaličku její nedůvěřivý výraz začal polevovat, koutky se zvedaly do lehkého úsměvu.

„Teď mi věříš?“

„Možná,“ připustila dívka a dívala se chlapci do očí.

„Vážně jsem anděl. A ty také.“

„To těžko, drahý Artuši.“

„Ale jsi. Jsi můj anděl. Hledal jsem tě. Celých 100 let. Pověz malá Rijhu, líbí se ti můj zámek?“

„Líbí.“

„A nechtěla bys v něm zůstat se mnou?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Proč ano?“

„Eh, tak alespoň zůstaň po tři dny. Nic se ti nestane. Přísahám. Nechám ti otevřené dveře a pokud by se ti zde opravdu nelíbilo, mohla bys odejít.“

Rijhu sklopila hlavu. Chtěla odejít hned, ale nechtěla tu nechat panenku. Chtěla být s ní. Nevěděla proč, ale chtěla.

„Dobře,“ souhlasila nakonec a rozhodla se získat zpět panenku a odejít.
Artuš panenku posadil na poličku vedle jiné panenky. Podobné jemu. Artuš s Rijhu se posadili naproti poličce, Rijhu upřený pohled na dvě porcelánové figurky. Nalili si bílé víno a čím déle byla Rijhu v přítomnosti podivného Artuše, tím se cítila spokojeněji.

Artuš jí vyprávěl, že opravdu je andělem. Bydlí v krásném zámku a když je potřeba, ochraňuje dobré lidi. Ovšem pokud je potřeba někoho potrestat smrtí, i to vykonává on. Rovnováha na světě musí být zachována. Lidé se musí odměňovat i trestat. Občas je potřeba ukázat jim cestu a od toho je tu on.
Rijhu po víně usnula. A když se probudila, věděla, že v zámku zůstane napořád. Stala se Artušovou družkou a spolu létají po světě, chrání ty, kteří si to zaslouží a trestají ty, kteří si nezaslouží žít.

Později se Rijhu dozvěděla, že Artuš ji chtěl od doby, co se narodila. Ovšem musel si počkat na ten správný čas a až potom jí podat panenku, která jí ukáže cestu. Rijhu se na něj nezlobila, zamilovala si ho nadevšechno na světě. Tvoří spolu nerozlučný, věčný pár, večer popíjí víno a povídají si dlouho do noci. Tedy, pokud zrovna někoho nechrání, třeba právě vás.