Jak to bylo s vrbou

Dílo ze soutěže „Jak to vlastně bylo s vrbou?“. Přečtěte si jednu z teorií, jak vznikla čítárna Sub Salix.

Bylo nebylo, dávno tomu. Takže nebylo. Ale přesto asi bylo, protože od těch dob je Sub Salix. Ledaže by vznikl úplně jinak, než vypráví dávná pohádka. To bychom pak ovšem museli přestat věřit pohádkám. Takže bylo.

Profesorky Eillen McFir Elat a Morrigana Tristesse plavaly v Hanibalově jezeře. Počasí bylo studené, pošmourné, proto se soudí, že je tam někdo vykopnul. Jenže kdo by kopal profesorky. Spíše to byly takové praštěné dámy. Což se o nich vědělo zcela všeobecně. Obě rády psaly a četly, měly prostě rády neužitečné věci. Možná proto se také koupaly v jezeře, když to vůbec nebylo vhodné. Ale s tím si teď nelamme hlavu.

Důležité je, že jednou z vody vylezly a sundaly ze sebe mokré šatstvo. Koukaly, kde by je nechaly usušit. Poblíž stála vrba. Byla vysoká, její kmen byl rozeklaný. Eillen a Morrigana si vybraly každá jednu stranu a lezly na ni. Srazily se, protože si bohužel vybraly obě stranu stejnou. Po chvilce dohadování usoudily, že se na ni obě vlezou. Hrozilo sice, že se vrba pod jejich vahou převáží, věřily však v pevnost jejích kořenů. A že oprávněně, neboť kořeny byly vskutku hluboko v zemi, o tom se měly brzy přesvědčit.

Jak se tak sušily a byla jim zima, najednou uslyšely kroky a pod vrbou se objevil mladý pán. Shodil s ramene velký vak, protáhl se, přistoupil ke kmeni a pohladil ho dlaní. Potom se vrátil k vaku, rozepnul ho a něco v něm hledal. To Eillen nevydržela. Seskočila dolů, zakřičela: „To nesmíte!“ popadla listí, které leželo kolem ní a snažila se udělat z něj sukýnku. Jak spěchala, úplně se tam nahoře zapomněla obléci. Pán cudně odvrátil své zraky a zašeptal: „Proč bych nemohl? Už sem chodím měsíce.“

Eillen se zarazila. Pak se děj na asi pět řádků zastavil, neboť muselo dojít ke změně situace. Morrigana posbírala rozvěšené oblečení, které již uschlo, oblékla se a s Eillynými svršky slezla dolů. Také ta se oblékla. Pět řádků uplynulo a Eillen projevila svou sčetlost: „Měsíce? Tak jste si mohl všimnout, že není dobrý nápad tuto vrbu skácet. Náhodou, je mi vše jasné, četla jsem o tom v jedné básni. Vy prostě máte ženu, která vždy v noci vypadá jak mrtvá. Rozhodl jste se přijít na to, proč. Od jedné babky jste se dozvěděl, že její duše odchází do této vrby, a protože nechcete, aby…“

„…s vrbou měla žíti, chcete říci?“ přerušil ji pán.

„Vy to znáte nazpaměť?“ vydechla obdivně Morrigana.

„Samozřejmě, vždyť jsem to četl snad dvě stě krát. Víte,“ posadil se na blízký kámen, „nikdy by mě ani nenapadlo vrbu kácet. Ani tehdy, když jsem zjistil, jak je to s mou ženou. Od dětství přece znám tu Erbenovu báseň a vím, co bych tím způsobil. Bohužel se stalo něco jiného. Tragického. Je tomu půl roku. Moje milovaná šla na procházku. Asi si v duchy recitovala své oblíbené verše, protože byla roztržitá a omylem se se studenty vracejícími se z Prasinek dostala na pozemky tamté školy,“ ukázal. „Procházela se dál, až došla do blízkosti jedné vrby. Protože měla k vrbám velmi blízký vztah, rozběhla se k ní, bohužel šlo o vrbu mlátičku. Má paní dostala ránu větví rovnou do čela. Když se vrátila domů, byla celá smutná, neboť jizva, kterou vrba zanechala, byla velká asi půl centimetru. Má paní si velmi zakládala na své kráse, tato devastace jejího antického čela ji uvrhla do velikých depresí. Žalem pak po několika dnech zemřela. Naštěstí zde vlastně zůstala, neboť je tu stále tato vrba. Tělo své ženy jsem pochoval deset metrů pod ní, to je asi o pět centimetrů níž, než kam sahají její kořeny, aby měla dost živin. A chodívám sem alespoň jednou za týden, abych byl se svou ženou. Přináším vždy vak plný jejích oblíbených knížek, občas přibalím i nějakou tu novinku. Sednu si pak pod větve své paní a předčítám jí. Víte, ona byla vždy tak citlivá. Kolikrát jsem ji viděl uronit slzu nad nějakou tklivou pasáží. A teď už mi dovolte číst.“

Obě přikývly. Posadily se také a naslouchaly muži, jak předčítá své ženě Hraběte Draculu. Vrba šuměla svými větvemi, vánek čeřil hladinu jezera a když slunce zapadalo, vše barvilo do ruda. Všichni si při tom vzpomněli na Terezu Dubrovskou.

Druhý den se obě profesorky sešly ve Velké síni. Morrigana vypadala lehce vytočená: „Tak si představ, že mě ta bába knihovnice vyhodila z knihovny. Půjčila jsem si tam nějakou beletrii, aby se mi pěkně četlo, a začala číst. A ona prý, ať jsem potichu, že se tam nesmí mluvit nahlas a kdesi cosi. Copak je to nějaká četba, když se při ní nemluví?“

„Já vím, já vím, my estéti máme kříž. Onehdy jsem si takhle četla procházejíc se po školních chodbách. Hádej, co mne potkalo. Sám pan ředitel mi to zakázal. Vyšel náhle ze třídy a povítal, že přes ten hluk, co dělám, mu studenti nerozumějí, když jim vysvětluje, co to je bílá magie. A že pak místo ní provozují černou.“

„Nejlepší to bylo pod tou vrbou.“

„Morr, to je ono! Máš naprostou pravdu! To je nápad! Hele, on přece říkal, že tam chodí tak jednou za týden. Víš, jak se jeho paní musí nudit? Budeme tam chodit my a předčítat jí. Mohly bychom si tam zřídit takovou čítárnu pod vrbou!“

A tak i udělaly. Jen Morrigana do čítárny už nechodí. Několikrát se tam potkala s pánem, nalezli v sobě zalíbení a usoudili, že by nebylo vhodné v paní probouzet žárlivost. Odstěhovali se proto do Prahy na Staré město, do blízkosti Národní knihovny. Eillen zůstala pod vrbou.