Jako pes na vodítku

Když pozoruji život kolem sebe, občas se mi zdá velmi zajímavé, co se v něm odehrává.

Lidé na ulicích jsou jako herci na obrovském pódiu. Každý má svou roli a hraje ji s maximálním nasazením. Hlavně neztratit tvář! Nezapomenout text… Jak jsme se to učili?

Kolem mě proběhne chlapec. V malé ručce, vysoko nad hlavou, drží letadélko. Svět kolem je mu v tu chvíli úplně ukradený. Pro něho existuje jen to letadlo. V jeho hlavě právě vzlétá a nabírá výšku. Nevšimne si, že se mu rozvázala jedna tkanička, a když si ji přišlápne, natáhne se jak dlouhý, tak široký na chodník. Nemusím snad dodávat, že Boeing 747 musel po nečekaném zrychlení svůj pravidelný let z technických důvodů ukončit. Trup letadla nebyl nijak zvlášť poškozen, zato levé křídlo dostalo pořádně na frak.

Víte, jaká je to hrůza, když nějaké dítě utíká, co mu nožičky dovolí, a najednou hodí rybičku, za kterou by se nemusel stydět kdejakej cvičenej wrestler? Celej svět se s ním zřítí a než se stihne otřepat z takového nervy drásajícího dramatu, při kterém zřejmě došlo k několika smrtelným zraněním cestujících, nemluvě o neopravitelné poruše stroje, a vyřvat do světa, co se stalo, čapne je obrovská ruka za límec a vysoko nad hlavou se jim ozve: „Můžeš mi prosím tě říct, proč bulíš? Sem ti říkala, ať tak nelítáš!“

A někdy je k tomu i dodatek: „A přestaň řvát, nebo budeš mít proč!“ Mám chuť takovou matku vždycky z rozběhu nakopnout do zadku.

Na slzy není čas, rychle popadnout havarovaný stroj a i s ulomeným křídlem zastrčit do kapsy a pomalým krokem následovat onu láskyplnou ochranitelku.

„No kde sééš? Nám to ujede! Pospěš si, nebo tě tu nechám!“ vyhrožuje opět ten hlas. Chlapec chvíli zaváhá. Pokouší se vyřešit zásadní otázku: „Proč mi zakazuje běhat jen proto, aby mi to o chvíli později přikazovala?“ A hned za ní se objevuje další myšlenka: „Nebojte se, všechno bude v pořádku. Zase poletíme.“ Malou ručkou pohladí napěchovanou kapsu své modré jeansové bundy a rozběhne se. Ještě zahlédne cizí paní, jak za sebou ve spěchu táhne na vodítku sípajícího ratlíka. Celý se třese, nervy má jenom jedny! A tohle je na něj příliš. To vodítko ho škrtí, nedá se mu vzdorovat.

Dříve, než spolu s maminkou nastoupí do přistaveného trolejbusu a pes i se svou vylízanou majitelkou mu zmizí z očí, zrodí se mu v hlavě narychlo poslední otázka: „V čem je můj život jiný než život toho psa? Že můj obojek s vodítkem není tolik vidět?“

„Co jsem ti říkala, prosím tě? Koukej se pořádně držet, nebo spadneš!!! Já ho snad zabiju dneska…“ uleví si neurotická opatrovnice a nervózně si poposedne. Je si totiž vědoma toho, že na chvíli vypadla z role svědomité matky. Co si o ní teď asi všichni pomyslí?