Červená gerbera

Nina, úspěšná podnikatelka vytížená jen prací, potkává svého starého přítele. Matty byl však víc než jen přítel, což si Nina jednoduše připomene. Staré city se znovu ozvou, Nina si uvědomuje, že nežije přesně tak, jak si to představovala. Matt opět zahýbe jejím světem, nenechá jej beze změny.

„Nino?“ Nina se zastavila a prohlédla si muže, který ji oslovil.

„My se známe?“ zeptala se se zdviženým obočím a přezíravostí v hlase. Muž se zasmál.

„Ale no tak, Nino,“ pronesl usměvavým hlasem. Nina si ho začala prohlížet pozorněji.
Hnědé rozcuchané vlasy má dneska kde kdo, jasně modré oči jakbysmet. Strniště se jí nelíbilo, neznala jej, v prostředí, kde se pohybovala, nikdo strniště nenosil. Ale moment! Tady, kousek od ucha je znaménko tak podivného tvaru. Jako když někdo nalévá hrníček s čajem.

Náhle zaječela vzrušením a náhlým pochopením.

„Matty! Proboha, jsi to ty?“

„To ti to trvalo,“ usmíval se Matt a objal ji.

„Ach, Matty, já teď příšerně spěchám do práce, ale chci s tebou mluvit. Chci tě vidět a chci se tě na všechno zeptat!“ mluvila v rozrušení, dokonale upravené vlasy se jí kolem uší uvolnily a rázem vypadala, jako by uběhla maratón.

„V pohodě, já teď musím jít něco zařídit na úřad. Hele, sejdeme se řekněme v osm v té naší vinárně. Tedy, stojí tu ještě ta vinárna?“

„Ta na rohu Jasmínové? Jasně. Tak tedy v osm, Matty. Ráda jsem tě viděla!“

„Kdo je to?“ zeptal se večer, když se Nina chystala na schůzku s Mattem, její manžel.

„Byl to můj nejlepší přítel. Vidíš, byl to můj nejlepší přítel a já ho nepoznala. A přitom, kdybych se mu pořádně podívala do očí…“

„Kamarád. To jistě.“

„Prosím tebe, Hansi, snad nebudeš dělat žárlivé scény!“

„Nebudu.“

„Skvěle.“

„Kam jdete?“

„Do vinárny. Bylo to naše místo, chodívali jsme tam s celou partou, vždycky jsme se snažili sbalit Mattymu nějakou holku, ale žádná nebyla dost dobrá.“

„Vaše místo. Hm.“ Nina dělala, že ho neposlouchá.

„Zajímalo by mě, proč se vrátil. Když se tenkrát stěhoval, byl plný plánů a přesvědčen, že to někam dotáhne. Buď to nikam nedotáhl a vrací se na místo plné vzpomínek nebo to dotáhl příliš daleko a chce si odpočinout. Možná se oženil a zase rozvedl. Hm. Co myslíš, tyhle nebo tyhle?“ nastavila před manžela dva páry luxusních střevíčků, ten však jen odfrkl a odešel z místnosti. Pokrčila rameny a dál se strojila.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš. Ale tvá zpoždění bývala pověstná, tudíž se ti omlouvám. Moje chyba, na dámu se vždycky čeká,“ mluvil s úsměvem Matt, když konečně dorazila Nina.

„Copak se to nevyplatilo, to čekání?“ pronesla s lehkým úsměvem a usadila se.

Vinárna byla krásná, prosvětlená, přítmí bývalo u stolků pro dva, kde páry často toužily po soukromí.

U takového stolu seděli i Matt s Ninou.

„Dobrý den, jmenuji se Elizabeth a dnes vás budu obsluhovat. Máte nějaké přání?“

„Dvakrát dvě deci červeného vína, jestli mohu prosit. Tedy…“ zastavil se s pohledem na Nině. „Dáš si červené, že? Nezměnila jsi návyky?“

„Dám si červené, děkuji,“ přikývla Nina a číšnice odběhla. „Ty si to ještě pamatuješ?“

„Teoreticky by nás tu měli mít vyfocené, v době studií jsme tady seděli denně.“

„Možná nás tu mají vyfocené jako zločince. Copak si nevzpomínáš, jak jsme tady tenkrát při kulečníku zlomili tágo?“ Na Mattově tváři se objevil široký úsměv.

„Ach bože, samozřejmě! Schovali jsme ho za závěs!“

„Jo!“ Chvíli se oba srdečně smáli, pak však číšnice donesla víno a smích utichl.

„Změnila ses, Nino,“ zašeptal se smutným úsměvem Matt.

„Dospěla jsem. Copak ty ses nezměnil?“

„Ale jo. Jsem starší, moudřejší, blablabla. Ale ty ses změnila. Jsi vážnější a přísnější. A jak tak koukám na boty, tak vyděláváš majlant. Kariéristka, Nino?“

„Nevidím nic špatného na tom, že si na sebe vydělám,“ pronesla naštvaně.

„Já se tě nechci dotknout, jen mě to překvapilo. Vždycky jsme se jim posmívali. Kariéristi, co nemají čas na svůj život. Ty tvoje stažené vlasy a napjatý výraz ve tváři,“ uchechtl se a rázem zvážněl. Na tváři se mu znovu objevil smutný úsměv. „Ty sis ale na život čas našla, koukám. Vdaná Nina.“

„Ano, jsem vdaná,“ pípla tiše.

„Jak dlouho?“

„Pět let.“

„Nepozvala jsi mě na svatbu.“

„Nepřijel bys. A jestli ano, tak abys to překazil.“

„Jo, asi bych to překazil, kdybych viděl, za koho se vdáváš.“

„Copak znáš mého muže?“

„Budu hádat. Pracuje s tebou ve firmě, je stejně upjatý, přísný jako ty. A po dnešku možná i žárlivý.“

„Matty, nech toho.“

„Čeho?“

„Těch tvých výčitek, že jsme spolu nezůstali.“

„Není komu to vyčítat, rozhodli jsme se tak oba.“

Chvíli bylo napjaté ticho, které by se dalo krájet. Nina dopila víno.

„Asi bych už měla jít.“

„Můj život za posledních sedm let tě nezajímá?“

„Zajímá a moc. Ale mám strach, že když tu zůstanu jen o trochu déle, že se něco špatného přihodí.“ Matt nevstával. Místo toho naznačil číšníci, aby přinesla další dvě skleničky.

„Dostal jsem se do té reklamní agentury, vlastně pár dní po příjezdu. Docela se mi tam dařilo, dobrý plat, skvělé pracovní podmínky. Pak však firma šla ke dnu a my všichni s ní. S kamarádem jsme si založili vlastní firmu, která teď hýbe reklamním světem. Jsem boháč,“ zasmál se.

„Tvé tajné přání. Být bohatý a žít v přepychu.“

„Tak tak.“

„Proč jsi tedy přijel zpátky?“

„Ani nevím. Mám dvouměsíční dovolenou. Třeba najdu, co mi chybí.“

„Třeba ne.“

„Vážně bychom měli jít,“ zamračil se Matt a začal se zvedat. Nina nic nenamítala.

Cestou nepadlo jediné slovo. Až před domem Niny se ujal Matt otázky.

„Nino, jsi šťastná?“

„Matty…“

„Řekni pravdu!“

„Ne. Nevěřím ve štěstí.“

„Kdysi jsi věřila.“

„Kdysi bylo všechno jinačí.“

„Tak zatím, Nino. Věřím, že se ještě potkáme. Kdyby sis chtěla o čemkoliv promluvit, zde je má vizitka.“ Podal jí papírek s telefonním číslem a adresou, usmál se a odešel o tmy. Nina ještě několik minut stála a dívala se za ním.

Druhý den, když šla Nina do práce, zastavila se už na prahu. Na schůdcích ležela červená gerbera. Zvedla ji a vešla zpátky do domu. Tam vzala telefon a vizitku, kterou včera dostala.

„Prosím,“ ozval se milý hlas ve sluchátku.

„Matty, to jsem já, Nina.“

„Ahoj.“

„Červená gerbera?“

„Nelíbí?“

„Zbožňuji červené gerbery, jak sis mohl vzpomenout?“

„Některé věci se prostě nezapomínají.“

„Matty?“

„Ano?“

„Děkuji.“

„Není zač.“

„Matty?“

„Ano?“

„Miluji tě.“

„Já tebe taky.“

Vyměnili si slova lásky jako nejsamozřejmější věc pod sluncem. Jako by nebylo nic tak jasného.

Když ten večer přišla Nina k Mattymu, byla uplakaná a rozcuchaná, na sobě neměla luxusní lodičky, ale ošoupané kecky. Na tváři měla úsměv.

„Vysvětlila jsem mu to. Nepochopil to.“

„Nemohl.“

Podívali se na sebe a padli si do náruče.

Na stole byla váza a v ní dvě červené gerbery.