Tvá nejlepší přítelkyně – V.

Becka objala Willa rukama kolem krku a přitáhla si jeho tvář ke své. Vrátila mu polibek, dlouhý a vášnivý. Zpočátku měla oči zavřené, pak je otevřela a pohlédla na zamlžené přední sklo.

Měla ráda vůni jeho kožené bundy.

Měla ráda jeho jemné dlouhé vlasy vlnící se mu na ramena, do nichž vpletla své prsty. Když se líbali, držela jeho hlavu těsně u své.

Začal se odtahovat, ale ona si jeho tvář znovu přitáhla, našla jeho rty a znovu se políbili.

Nechtěla ho pustit.

Byli v jejím autě zaparkovaném na River Ridge. Okna byla celá zamlžená, kolem nich byla tmavá noc. Byl to svět sám pro sebe.

Bezpečný a teplý.

A tichý.

Hluboko dole tekla pomalu a tiše řeka Connon, obtížně zápasící s ledem. Za řekou se rozkládalo město Cornwell. Jeho světla v jasné a chladné sobotní noci probleskovala mezi stromy.

Ale nahoře na vysokém útesu, kterému se říkalo River Ridge, byli Becka a Will tisknoucí se k sobě na předním sedadle malého vozu sami. Daleko od všech. Daleko od lidí, kteří by je chtěli rozdělit.

Po dlouhé době sundal Will Becčiny ruce ze svého týla. „Nemohu dýchat,“ zašeptal a zasmál se.

Becka se s povzdechem opřela o opěradlo. Čelem se opřela o rameno jeho kožené bundy.

„Líbí se mi tady,“ řekla tiše. Na rtech ještě cítila chuť jeho polibku.

„Chceš vystoupit a podívat se dolů na město?“ zeptal se a rukou si prohrábl vlasy a urovnal si je.

„Ne, nechci se odtud hnout,“ odpověděla Becka. „Nikdy.“

Stiskla mu ruku a podržela ji ve své. Volnou rukou Will roztržitě čmáral kruhy na boční okénko.

„To je poprvé, co se mi podařilo uvolnit se,“ připustila. „Celý týden jsem byla jako pominutá.“

Otočil se k ní s vážným výrazem na tváři. „Chceš říct kvůli Lucky?“

„Kvůli všemu,“ odpověděla Becka a přivinula se k jeho rameni. „Kvůli Lucky, Honey, tobě.“

„Mně?“

„Musela jsem se dnes tajně vykrást z domova,“ řekla tiše. „Musela jsem lhát rodičům. Dělám to opravdu hrozně nerada.“

„Tak proč jim tedy prostě neřekneš, že spolu zase chodíme?“ zeptal se Will. „Chci říct, že nejsem takový zloduch.“

Becka dlouho neodpovídala. „Neznáš moc dobře moje rodiče,“ řekla nakonec. „Jakmile si na někoho vytvoří názor…“

Pustila jeho ruku a zabořila se hlouběji do opěradla. „Asi by se s tím za nějakou dobu smířili,“ řekla mu a upřeně se dívala na tmavé přední sklo. „Po spoustě křiku a hádek. A já jsem se prostě na křik a hádky necítila. Víš, co mám na mysli?“

Will vážně přikývl. „Asi ano. U nás doma je to jiné,“ dodal zamyšleně. „U nás doma nikdo nekřičí a nehádá se, protože se nikdo o nikoho nestará.“

„Mí rodiče se starají až moc,“ řekla Becka a zamračila se. „Někdy si přeju, aby prostě odešli, aby mi zmizeli z očí. A pak je tu Honey.“ Povzdychla si a přejela rukama po volantu.

„Honey je otravná, viď?“

„Otravná není to správné slovo,“ odpověděla Becka nešťastně. „Napadly mě tak hrozné věci. Totiž, pokud jde o Honey a nehodu, kterou měla Lucky. Prostě nevím, co si mám myslet. Honey je tak hrozně divná. Tak divná! Vážně si myslí, že jsme bývaly nejlepší přítelkyně. Ale nebyly jsme. Sotva jsme se znaly. Myslím si, že si vytvořila fantastickou představu o tom, jak jsme si bývaly blízké. Věří své iluzi a snaží se mě přinutit, abych jí taky věřila.“

„Ale myslí to dobře, ne?“ zeptal se Will a naklonil se těsně k ní. Na tváři se mu objevila obava.

„Nevím,“ odpověděla Becka. „Někdy je milá. Chci říct, že se usilovně snaží být dobrou kamarádkou. Ale snaží se až moc usilovně.“

„Jinými slovy je otravná,“ řekl Will se smíchem. Napsal slovo OTRAVNÁ na zadýchané okno.

„To vůbec není směšné,“ řekla Becka ostře. „Od té doby – od té doby, co měla Lucky nehodu, mi Honey volá třikrát za noc. Pořád ke mně chodí. Vždycky, když se otočím, je tam Honey, zírá na mě těma svýma velkýma šedýma očima plnýma vřelých sympatií.“

Will položil Becce ruku něžně kolem ramen. „Uklidni se. Znovu začínáš šílet.“

„Nemůžu si pomoct,“ zanaříkala Becka. „Honey mě přivádí k šílenství. Pořád mě objímá. Je to, jako by mě chtěla udusit!“

„Becko, prosím tě –“

„Sebrala mi mou nejhezčí modrou blůzu. Víš – tu hedvábnou. Vzala ji domů, aby vyčistila nějakou skvrnu. A už jsem ji nikdy neviděla.“

„Proč ji nepožádáš, aby ti ji vrátila?“ navrhl Will.

„To jsem udělala. Zírala na mě, jako kdyby nevěděla, o čem mluvím!“

„No to teda nechápu,“ řekl Will s rostoucí netrpělivostí. „Když je Honey tak strašná, proč jí neřekneš, aby k tobě nechodila? Že nechceš být její kamarádka?“

„To se lehko řekne,“ naříkala Becka. „Je tak prudká. Tak hrozně si přeje být mou nejlepší kamarádkou. Každé ráno po snídani čeká u dveří. Musíme jít do školy společně. Sedíme vedle sebe v klubovně a v několika předmětech. V jídelně mě vždycky dohoní a musíme obědvat společně. Dokonce si k obědu vybírá stejná jídla jako já!“

Will se zasmál.

„To není žádná legrace!“ vykřikla Becka a strčila do něho. „Jade si taky myslí, že je to ohromná zábava. Ale není. Je to nenormální!“

„Řekla jsi něco z toho svým rodičům?“ zeptal se Will a otočil se na sedadle, aby k ní seděl čelem.

„Jistě,“ odpověděla mu Becka. „Myslí si, že je Honey milá. To proto, že jim Honey vždycky lichotí, říká jim, jak jsou úžasní, jak hrozně jí schází maminka, jak její táta pořád cestuje a není nikdy tady a jak by si přála mít takovou rodinu, jakou mám já.“

„Brr.“ Will si strčil prst do krku.

„Říkala jsem ti to. Je to nenormální!“ zvolala Becka. „Ale rodiče jí to prostě baští. A vždycky, když si teď na Honey začnu stěžovat, nechtějí o tom slyšet. Dokonce se stavějí na její stranu!“

„Jen klid. Becko. Uklidni se,“ naléhal na ni Will s opravdovou starostí v hlase. Vzal ji za ruku. „Ty se třeseš.“

„Nemůžu si pomoct,“ naříkala Becka. „Přivádí mě k šílenství.“

„Jak se vede Lucky?“ zeptal se, aby záměrně změnil předmět hovoru.

„Už je jí líp,“ odpověděla Becka… Dnes ráno jsem byla v nemocnici. Její stav se zlepšuje. Jde to lépe než doktoři předpokládali. Hezky jsme si popovídaly, ale… “

„Ale co?“ naléhal Will.

„Víš, Lucky mi řekla hrozně divnou věc.“ Becka namáhavě polkla a pak pokračovala. „Lucky mi řekla, že se jí Honey vyptávala na její kolo. Den nebo dva před tou nehodou. Víš. Jaký je to typ kola, jak fungují brzdy a tak podobně.“

„Ano?“ zeptal se Will se zmateným výrazem na tváři.

„Nevím. Jen si myslím, že je to divné,“ odpověděla Becka zadumaně. „Nevzpomněla jsem si na to, dokud jsem dnes ráno nemluvila s Lucky. Ale Honey byla u stojanu na kola, když jsme Lucky a já přišly k našim kolům. Prohlížela si kolo. Pak –“

„Snad si nemyslíš, že Honey provedla Lucky něco s kolem?“ zeptal se Will skepticky.

Kolem projelo nějaké auto a jejich vůz najednou zalilo ostré světlo. Becka si zakryla oči. Když druhé auto odjelo, ponořil se vůz opět do tmy.

„Měli bychom možná jet,“ řekla Becka nervózně. Zachvěla se.

„Za chvilku,“ odpověděl Will a pátravě se na ni díval. „Nejdřív mi řekni, co jsi měla ,pokud jde o Honey‘ na mysli.“

„Nic,“ odpověděla Becka celá nesvá. „Neměla jsem ti to říkat. Prostě jsem o tom celý den přemýšlela, představovala jsem si Honey u stojanu na kola. A pak… “ Becka začala rukou čistit přední sklo.

„No tak, Becko, snad nemyslíš, že by se Honey pokusila Lucky zabít jenom proto, že je Lucky tvá přítelkyně.“

„Ne, myslím, že ne,“ řekla Becka. „Nevím. Přemýšlela jsem o tolika šílených věcech. Honey – ona prostě – Wille, já jsem úplně vyřízená, vážně!“ vzlykala Becka.

Když k ní Will sklonil hlavu, aby ji políbil, pohlédla Becka ven z auta. Venku za stromem zahlédla cosi červeného. Oči se jí rozšířily hrůzou.

„Wille, ona je tam!“ vykřikla Becka a prudce se od něho odtáhla. „Honey! Je tam venku! Pozoruje nás!“

Becka zašmátrala po klice u dveří.

„Počkej –!“ vykřikl Will.

Natáhl po ní obě ruce. Ale Becka prudce otevřela dveře a vyskočila z auta.

„Támhle je! Sledovala nás!“ křičela Becka jako smyslů zbavená a běžela ke stromu.

Jak Becka běžela temnou nocí směrem ke stromu, kouřilo se jí od úst. Srdce jí prudce bilo.

Byla tak rozzlobená, že cítila, že by mohla vybuchnout.

Jak si to Honey dovoluje?

Jaké má právo Becku sledovat? Špehovat ji?

Bylo to šílené. Prostě šílené.

Becka za sebou slyšela dusot Willových nohou na ztvrdlé půdě. „Becko, počkej!“

Oba dorazili ke stromu současně.

„Honey?“ zvolala Becka sotva dechu popadajíc. „Honey?“

Zhluboka se nadechla chladného vzduchu.

Upřeně se dívala na červený šátek. Červený šátek na hlavu, třepetající se na tenké větvi rostoucí nízko na stromě.

Jak si mohla myslet, že ten červený šátek je Honey?

Will sáhl po šátku a stáhl ho dolů. Podržel ho před Beckou.

Očekávala, že se jí bude smát. Ale Willova tvář byla vážná, plná obav.

„Becko, opravdu si kvůli tobě dělám starosti,“ řekl tiše. Spustil ruku s šátkem dolů a nechal ho spadnout na zem. „Musíš najít způsob, jak se uklidnit,“ řekl a zkoumavě se na ni díval.

„Vím,“ odpověděla Becka a celá se chvěla. „Ale co můžu dělat, Wille? Co můžu dělat?“

Becka hekla a pokusila se posadit.

Hlava jí spadla, jako kdyby vážila dvě tuny. Klesla zpátky na svůj polštář.

Sáhla po teploměru a pak si vzpomněla, že si měřila teplotu právě před deseti minutami. Měla 38,7.

Kolik vlastně je?

Namáhavě se podívala na hodiny vedle postele. Chvíli po poledni. Pondělí odpoledne.

V neděli večer se cítila trochu divně. Bylo jí trochu špatně od žaludku. Celé tělo ji bolelo.

Když se v pondělí ráno pokusila vstát z postele, věděla, že je opravdu nemocná. Asi chřipka. Nebo nějaký virus. Něco vždycky létalo ve vzduchu.

„Ráda bych zůstala doma a starala se o tebe,“ řekla jí maminka, když jí na podnose přinesla čaj a topinku s máslem. Becka se přinutila vypít trochu čaje. Topinku sníst nedokázala.

„To je v pořádku, mami. Nejsem malé dítě. Zvládnu to,“ ujistila ji. V hlavě jí bušilo, jako kdyby byl někdo uvnitř a tloukl kladivem ve snaze dostat se ven. „Budu celý den spát.“

„Pokusím se přijít brzy domů,“ řekla paní Woodsová a svraštila čelo. „Pij hodně tekutin, ano? Počkej chvilku. Přinesu ti nějaký paralen.“

Becce se zdálo, že se její maminka dlouho nevrací. Ležela na zádech a cítila se nepohodlně, ale byla příliš slabá na to, aby změnila pozici. Zírala do stropu a snažila si připomenout, co se děje ve škole.

„Tady máš paralen. Zapij ho touhle šťávou.“ Matka se k ní naklonila. Držela malou sklenici s džusem a dva prášky. „To byla Honey tam dole,“ řekla, když se Becka s velkým vypětím posadila. „Chtěla jít nahoru, ale řekla jsem jí, jak jsi nemocná.“

„Díky,“ řekla Becka slabě. Spolkla oba prášky a podala sklenici od šťávy zpátky matce.

„Honey říkala, že ti po škole určitě přinese domácí úkol,“ řekla paní Woodsová. „Je to taková pozorná dívka, viď.“

„Kdo potřebuje domácí úkol,“ zamumlala Becka trpce. S hlasitým zasténáním znovu zabořila hlavu do polštáře.

„Bolí tě zvlášť něco?“ zeptala se paní Woodsová a kousla se do spodního rtu.

„Všecko mě bolí,“ zasténala Becka.

„Spi tedy celý den,“ řekla paní Woodsová a položila Becce na čelo chladnou dlaň. „Pěkně horké. Zavolám ti později. Nezapomeň hodně pít. Když ti zítra nebude líp, zavoláme raději doktora Kleina.“

Maminka zmizela ze dveří.

Becka dlouho zírala do stropu. Pak se obrátila na bok.

Asi umírám, pomyslela si. Je mi tak špatně.

Upadla do neklidného spánku. Matka zavolala kolem jedenácté a vzbudila ji. Becka do telefonu něco zamumlala a pak sešla dolů do kuchyně, nalila si velkou sklenici jablečné šťávy a vrátila se do postele.

Odpoledne bylo horečnatě rozmazané. Becku trápil kašel. Potácela se mezi spánkem a bděním. Bylo jí horko a potila se a pak se do ni zase dala zimnice a ona si přitáhla přikrývky až k bradě.

Měla divoké sny, živé a v jasných barvách.

Zdálo se jí, že ji někdo honí.

Běžela, zoufale utíkala a snažila se uniknout, ale nevěděla před čím.

Tyto sny se spojovaly s jinými.

Ona a Lucky jely na jednom kole. Pak kolem běžela Honey.

Pak byly na kole všechny tři a kolo se převrhlo.

Takové divné, znepokojivé sny.

Jeden následoval druhý.

Ve čtvrt na čtyři zazvonil telefon.

Zvonil už potřetí, když si Becka uvědomila, co je to za zvuk.

„Haló?“ Měla zastřený hlas. Odkašlala si.

„Ach. Jsi doma,“ ozval se známý hlas na druhém konci.

„Jade?“

„Nemyslela jsem, že budeš doma,“ řekla Jade.

„Proč ne?“

„No, myslela jsem, Becko, že jsi možná v nemocnici. Měla jsem takovou starost. Nemohla jsem se dočkat až se dostanu domů a zavolám ti.“

Pokoj se kolem Becky točil. Pevně sevřela sluchátko, zavřela oči a opřela si hlavu o polštář.

„Jade, proč bych proboha měla být v nemocnici?“

„No,“ zaváhala na druhém konci linky Jade. „Honey všem řekla, že ses zhroutila.“

Becce se sevřelo hrdlo.

Najednou jí byla hrozná zima.

„Cos to říkala, Jade?“ zeptala se chvějícím se hlasem.

„No, když jsi dnes ráno nebyla v klubovně, zeptala jsem se Honey, kde jsi. A ona řekla, že má opravdu špatnou zprávu. Řekla, že ses zhroutila.“

„Ano? To řekla?“.

„Ano, říkala, že to je kvůli té nehodě, kterou měla Lucky.“

Becka se pokoušela promluvit, ale nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Najednou si uvědomila, že svírá sluchátko telefonu tak pevně, až ji bolí ruka.

„Honey říkala, že ses úplně zbláznila,“ pokračovala Jade. „Povídala to všem. Byla jsem si jistá, že jsi v nemocnici nebo tak něco. Měla jsem takovou starost, Becko!“

„Nevěřím tomu!“ podařilo se Becce vykřiknout pronikavým hlasem. „Nevěřím tomu!“

„Tak ty ses nezhroutila?“ zeptala se Jade bázlivě.

„Jade, mám nějakou virózu,“ řekla jí Becka. „Hloupou virózu. To je všechno.“

„Jémine,“ vydechla Jade hlasitě.

„Proč by to Honey dělala?“ zvolala Becka. „Proč?“

„To mi tedy není jasné,“ odpověděla Jade. „Myslím, že si to popletla. Jsem tak ráda. Chci říct, že nejsem ráda, že máš virózu. Jsem ráda, že nejsi –“

„Je cvok?“ přerušila ji Becka. „Trpí nutkavou potřebou lhát nebo něco takového?“

„Nevím,“ odpověděla Jade. „Nevím, co říct. Honey je divná. To je jisté. Poslyš, Becko, mám dobré zprávy o svém mejdanu.“

„Mejdanu?“ Becce se točila hlava. Myšlenky měla neuspořádané, kupily se jedna na druhou podobně jako její horečnaté sny.

„Však víš. Můj vánoční mejdan.“

„Aha, správně.“

„Jsem si jistá, že ti do té doby bude dobře,“ pokračovala Jade. „Ta dobrá zpráva je, že moji rodiče souhlasili s tím, že odejdou. Takže tam nebude nikdo, kdo by hlídal každý náš pohyb.“

„To je ohromné,“ odpověděla Becka slabě a pokusila se soustředit.

„To znamená, že moji rodiče nebudou vědět, že Will bude na mejdanu,“ rozváděla Jade svou myšlenku. „Nebudou to moct říct tvým rodičům. Jsi tedy v bezpečí. Bude to bez problémů!“

„Prima,“ zamumlala Becka.

„Páni, ty máš hroznej hlas,“ řekla Jade soucitně. „Můžu ti něco přinést? Slepičí polévku. Horký fondánový pohár…“

Becka v odpověď vzdychla.

„Mluvila jsem s Lucky. Včera večer,“ řekla Jade. „Zdálo se, že je celkem v pořádku, když si uvědomíš, co prožila.“

„Ano. Včera jsem ji byla navštívit,“ řekla Becka. „Rychle se uzdravuje. Hrozně si přeje dostat se už ven z nemocnice.“

„Chudinka,“ odpověděla Jade. „Bude to trvat hezky dlouho. Možná několik měsíců. A pak rehabilitační cvičení nohou. Ale aspoň, že jednoho dne bude úplně v pořádku. Je mi to tak líto, že nebude na mém mejdanu. Ale ty přijdeš, vid?“

„Já tam přijdu,“ zasténala Becka. „I kdybych umírala.“ Odkopla ze sebe přikrývku. Znovu jí bylo horko a potila se. V ústech měla sucho.

„Takže dnes jsi Honey neviděla?“ zeptala se Jade.

„Jak bych ji mohla vidět?“ odsekla Becka. „Celý den tady ležím v posteli, úpím a sténám.“

„Počkej, až ji uvidíš.“

„Cože? Co je s ní?“ chtěla vědět Becka.

„Nechci ti zkazit překvapení,“ řekla Jade tajemně.

„Překvapení? Jade?“

„Už musím běžet,“ odpověděla Jade. „Zavolej mi, když budeš něco potřebovat. Jsem ráda, že jsi v pořádku. Víš, co myslím.“

Zavěsila.

Becka se dlouho upřeně dívala na sluchátko a pak je položila.

Posadila se. Hlava se jí točila. Dlouze se napila jablečné šťávy, kterou si předtím přinesla. Byla teplá a zdálo se jí, že je kyselá.

Sklepala teploměr a dala si ho do úst.

Určitě mám horečku, pomyslela si. Zítra je poslední den školy před prázdninami. Ale já tam nebudu moct jít.

Naměřila si 38,4 stupňů horečky.

Položila teploměr zpátky a natřásla si polštář. Zrovna si na něj lehala, když na schodech uslyšela kroky.

„Ahoj, Becko, to jsem já!“ volala Honey vesele nahoru. „Dveře od domu byly odemčené, tak jsem šla dovnitř. Jak se cítíš? Celý den jsem si kvůli tobě dělala starosti.“

Becka sebou trhla.

Celé tělo jí ztuhlo.

Okamžitě ji požádám, aby šla pryč, když o mně roztrušovala takové hrozné lži, rozhodla se Becka.

Honey vplula do pokoje. „Ahoj. Už se cítíš líp?“

Becka překvapením otevřela pusu.

S očima dokořán otevřenýma zírala na Honey.

„Líbí se ti to?“ zeptala se Honey a pózovala před ní.

Becka nebyla schopná vypravit ze sebe ani slovo.

Honey se nakrucovala kolem dokola.

Její dlouhá hustá hříva kaštanových vlasů byla pryč.

Má můj krátký účes, uvědomila si Becka. Ostříhala si vlasy, aby vypadala úplně stejně jako já!

Redakční úpravy provedla Janel Weil.