Neskutečná povídka

Zavzpomínejme a vraťme se do roku 1952. Lze bezezbytku dodat, vraťme se do minulého století.

Vláda komunistů nabývá moci a tehdejší „Vítězný únor“ pěkně šlape Čechům na kuří oka. Ale dost politiky. To není předmětem mého vyprávění. Vyprávění o tom, jak si tchán naběhl.

Doba byla vcelku zlá. Od války kousek, lístkový systém a všeho bylo málo. I masa. A tak se shánělo, jak se dalo.

Dnešní čtenář se možná na tyto řádky bude tvářit nedůvěřivě, ale přísahám, že jsou do posledního slova pravdivé.

Můj otec pracoval v Komunálu, a protože v takovém podniku byla zaměstnána spousta bývalých znárodněných živnostníků, tak si všichni dost navzájem pomáhali. Nemusím vysvětlovat proč.
Jednoho dne z kraje roku, v nastávající plesové sezóně, přišel za mým otcem Jarda. Vzal ho stranou a spiklenecky mu šeptal do ucha, že má pro něj bezvadné masíčko. Otec by si samozřejmě dal dobrou pečínku, ale přesto byl tak trochu nedůvěřivý.

„Jardo, je to nějaká šmelina nebo co?“ Jarda se chvíli kroutil a pak z něj poznenáhlu vypadlo, že chlapi někde střelili psa a z něj to perfektní maso pochází. Z dnešního pohledu se člověk až otřese, ale věřte, že i taková byla tehdy doba.

Táta nedokázal kamarádovi odmítnout, protože on tuto“ službu“ považoval za perfektní kolegiální pomoc v těžkých časech. Masa bylo velmi málo a tento tak zvaný zdroj se tehdy nepovažoval za nic zrůdného pro dobrou polovinu lidí.

A tak si to masíčko vzal a pokorně ho přinesl domů. Ženě samozřejmě nic neřekl, protože věděl, že by s pečením nepochodil. A tak moje matka nic netušíc a nakonec i ráda, že manžel je starostlivý a sehnal maso bez lístků, upekla báječnou pečeni. V pekáči byla připravena ve spíži s tím, že bude požita o víkendu, následující den po plese.

A zde je pointa. Rodiče chtěli jít v sobotu na ples a na hlídání desetiletého syna – tedy mě – byl povolán tchán. Můj děda.

Byl vcelku rád. Jednak se dostal od babičky a věděl, že vždy má pro něj zeťák připraven patřičný gáblík a spolu s lahvinkou piva to bude gurmánský zážitek.

V tátovi se tenkrát asi hnulo svědomí a v duchu si předsevzal, že zabrání tomu, aby milovaná žena jedla “ takové maso“. Dodnes nevím, zda to bylo pro tento pocit anebo zda se sám před pozřením takového pokrmu zasekl. Jedno však je jisté, že kulinářsky připravenou pečínku nabídl mému dědovi se slovy: „Tatínku, ve špajzu máte v pekáči připravenou výbornou pečínku.“ A protože byl poctivák, tak mu prozradil původ. „Tak až budete mít hlad, tak si jí dejte s chlebem. Je to výborné!“

Děda pokýval souhlasně hlavou a vyjádřil spokojenost s nadcházejícími hody. A rodiče odešli plesat.

Věci teď dostaly rychlý spád. Otec samozřejmě nevěděl, že moje starostlivá matka, ještě před tím, než táta přinesl ono maso, tak upekla na lístky koupenou vepřovou pečeni a uložila ji v pekáči ve špajzu, aby byla připravena na druhý den po návratu z plesu. Aby nebylo moc práce s přípravou oběda po probdělé noci. Jó, ty ženy! Takže pekáčky byly dva a ve stejném špajzu.

A nyní si již čtenář domyslí, co v zápětí nastalo. Děd, když mi dovyprávěl historky ze svého vojančení z 1. světové války v Itálii (za což jsem jej neskutečně miloval), dostal hlad a šáhnul ve špajzu po pekáči.

Otevřel si pivko a spokojeně spořádal v rámci služebních povinností celé kilo vepřové pečeně s okurkou a chlebem. Vždyť to přeci zeťák říkal, že to mám tam připravené.

Proti gustu žádný deputát. Dnes si říkám: Dobrému vše dobré. A dědy jsem si nesmírně vážil. Dobře se „našťouchl“ a až do příchodu rodičů z plesu jsme oba spokojeně oddychovali.

Ale je to již tak, že život tropí hlouposti, a tak nutno podotknout, že tato povídka nekončí. Má své pokračování. A to ne ledajaké.

Rodiče přišli z plesu, děda se probudil a jako starý mazák podal hlášení, že během jeho služby se nic zvláštního nestalo. Je pravda, že nestalo. Byl pochválen a poděkován. Ještě před tím, než se odebral do svého domu a k babičce (zde ONA vstupuje do hry), táta prolustroval spíž a zjistil, že ono podivné maso dál trůní na svém místě, kam ho sám včera uložil.

„Dědo, vy jste nic nejedl?“

„Jo, zeťáčku, jedl, bylo to přímo perfektní! Masíčko i pivečko byly fajn. Přijdu zase.“

Táta zbledl a přemístil manželku do pokoje. Teď již nevím, zda pro válečnou poradu nebo k výslechu.

Asi to však prasklo, že děda spokojeně zdlábnul připravenou vepřovou a ONO maso v pekáči nechal.

Táta polknul hořkou slinu a bledý zjištěním, že jsou po vysvětlení matky bez nedělního oběda, poděkoval dědovi za poskytnuté služby. A jako výslužku mu dal pod paží ten původní pekáč.
Ať si pochutná doma! Děda prezent přijal a odkráčel domů za babičkou.

Nevím dodnes, jak jsme tu neděli prožili. Asi byla krupičná kaše, či něco podobného anebo možná bezmasé knedlíky se zelím. Ale já je měl rád!

Děda přišel domů s velkým halasem a ihned babičce oznamoval, že přinesl jako výsluhu pekáč masa. Jakého, to samozřejmě neřekl. Přeci se my, chlapi, tak nesnížíme, abychom vše vykecali. Babička vyjádřila svojí radost a pekáč uložila do sklepa na schody. Spíž totiž nebyla.

A komedie života pokračuje bez uzardění a podle scénáře, který dovede napsat pouze život.

V době, kdy děda dělal chůvu a hlídal svého vnuka, zabila a upekla babička husu z vlastního chovu. Pro dědu, pro svou celoživotní lásku, aby byl spokojen. Ale to on samozřejmě nevěděl.
Na tomto místě zcela jistě čtenář pochopí, že život není peříčko!

Uplynul týden a babička se rozhodla navštívit svoji sestru ve vzdálené vsi. Pojede vlakem a autobusem a než všechno proberou, tak je návrat v neděli navečer.

„Dědo, na schodech ve sklepě máš v pekáčku to stehno od zeťáčka, tak si ho ohřej a sněz si ho, abys nestrádal, pokud tu nebudu. V druhém pekáči je husí stehno a prsa. To máme na neděli k obědu. To tam nech!“ A odjela za sestrou.

Děda samozřejmě předtím vše odkýval a zadušoval se, že ano. A když přišel čas a čas hladu se naplnil, děda, co by starý vykuk, okamžitě uskutečnil čerstvě v hlavě zrozenou myšlenku. Přeci já, starý fronťák, nebudu jíst nějaký pochybný maso… a vrhnul se do pekáče, vyjmul stehno a hodil ho kočce. Babiččina kočka ještě několik dní poté spokojeně předla a ve své malé hlavě nemohla pochopit, jaké jí to potkalo štěstí, že dostala k obědu čtvrtkilové husí stehno. Napráskla se tolik, že i kosti ponechala kafilérce.

No a děda? Jak se říká: Na posměváčky jsou háčky. Spokojeně k obědu zdlábnul to, co mu bylo předurčeno před týdnem.

A nepřejte si, co na to babička, když se vrátila a vydala se po stopách dědova konání.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.