Vrána

Ztuhlý stojím nad dryákem v dosud nepoznaném běsu,
Jež to zhušťovadlo způsobilo nestálost tomu hnusu.
Srdce tluče, času málo, z úkolu zbylo pramálo.
„Někdo přišel- profesor je u dveří. Toť návštěva brzká,
Je to tak- nic nemám!“

Dlouho sedím jako kámen, strašné věci zdají se mi,
Tupě pozoruji klidné, lenivé hmyzí bzučení;
Rámus do uší se dere, bzíkání jako hvízdání sluch otravuje.
Jenom slůvkem porušené: „Úkol?“, šepot, chvění,
Já to zakřičel, zní teď zase: „Úkol! Úkol není!“ řev, chropění,
Ozvěna, nic víc to není.

Dveře spadly, v nich dvě křída rozevřeny.
Stará vrána, dávná dáma, rozbila mi vrata moje;
Nevyčkala ani okamžiku; neušetřila ani starou kliku,
Sedá na mramor tmavý, Merlinovi statné líce,
S výrazem jenž patří záškolákům, na ty sošné, kouzelné líce
Sedla vrána – a nic více.

Přes veškeré zatížení nemám kapku lektvaru ponížení
Pták, jež do srdce mi vpaluje své očnice;
Hlavu, v níž se honí vítr, převaluji tam a zpět.
Lektvar však do baňky na pracovní lince
Nenateče – nikdy více!

„Končím s tebou, vráno, styď se,“ křičím na ni, vzlykajíce.
„Vrať se k Sergi, tam, kde barevné ponožky vlají!
Ani stopy tu po lektvaru přec není,
Neruš moje pracovní zanícení – ihned odleť komnaty!
Vyřiď, že pracuji, dělám na tom a ihned odleť ze světnice!“
Vrána krákla. „Nikdy více.“

A ta vrána stará, šedá stále sedí, stále sedí,
Ve svých spárech drásá Merlinovy tmavé líce;
Její pohled lektvar změním je to démon, propaď snění,
A má duše vzlétá ze stínu, lektvar hotov! Padajíce,
Nepropadnu-nikdy více!