Z paláce Šalamounova: Symbol dekadence

Poprvé se na restaurátorských pracích podílel muž. Tímto mužem je Nebelbrach Mechacha.

„Marie, myslím, že bys neměla opovrhovat tak výhodnou partií,“ promluvil konečně otec. „V Praze není snadné najít ženicha, který by byl zabezpečený, mladý a kultivovaný.“
„Rozumím vám, otče. Také chápu, že pan Koutný je hoden stát se členem rodiny Rothů. Avšak srdce mě k němu neváže, mám jiných tužeb, nežli být jeho ženou.“
„To ti plete hlavu ten poštovní úředník, co si hraje na šlechtice.“
„On je potomkem starého šlechtického rodu. Jako vše je dnes v úpadku, i šlechta je úpadková, však stále vznešená.“
„To jistě. Poslední zdegenerovaný potomek starého šlechtického rodu. Tím by dnes chtěli být všichni, kdo nic pořádného neumí. Naše vlast ale potřebuje pozitivní práci. Kdybys raději myslela na našeho Tyrše.“
„Ale pan Hlaváček je přece Sokol a přece píše tak omamné verše:
‚Ty hrdý a bílý barbare, milenče všeho chorého, bledého,
bezcitný a zase bázlivý, vznešený šílenče,
jenž živíš se zbylou vitální silou panenských šťav,
stižených dědičnou atrofií,
symbole dekadence!‘
To se nevylučuje. Poezie odhaluje, co je shnilého v Čechách, Sokolstvo se snaží překonat to, vnést sem zdravé tělo i zdravého ducha.“
„Pan Koutný je také Sokol, nepotřebuje kvůli tomu psát zvrácené veršíky.“

Vzala do náruče svého Arna a začala ho hladit. Ten ví, jak světlá je noc a jak krásný je lov. Zasnila se. Být kočkou tohoto kocourka! Ale kdo pochopí její touhu? Raději o ní otci nic nevyprávěla, měl ji rád, ale chtěl z ní mít slušně vychovanou měšťanskou dcerku, která se vdá, porodí svému muži několik dětí a bude se starat o rodinu. Nebránil jí navštěvovat Minervu, nebyl proti vzdělání žen, ale jen proto, aby bylo o to větší oporou svým mužům. Netušil, že se vzděláním přichází i touha po svobodě.

Marii bylo osmnáct let. Pocházela z rodiny, kterou uznávaly jak podnikatelské kruhy – zvláště jejich železářství bylo proslulé –, tak vlastenecká společnost. Ta obzvláště, vždyť Karolina Světlá a Sofie Podlipská patřily k nejuznávanějším českým autorkám. Marie ale dávala přednost jiné literatuře, zvláště moderní poezii. Zvláště francouzská jí učarovala, pod jejím dojmem pak obdivovala mladé české autoru sdružené kolem časopisu Moderní revue. Přivedla ji mezi ně přítelkyně Luisa Ziková, která loni zemřela. Také psala básně a povídky. To ale otec neumí pochopit, podle něj je to všechno chorobné. Ano, je to chorobné, jako celá naše doba. Může za to snad umění? I ten Hlaváček, i když je Sokol, to tak vidí.

Odpoledne zašla do redakce. Arnošt Procházka právě pročítal nějaký rukopis.
„Marie, vítám vás. Rozhodla jste se začít psát? Nesete mi něco?“ Byl ve výjimečně dobré náladě.
„Pane Arnošte,“ usmála se, „já a psát? Kdepak, nemám vůbec talent. Jen jsem se zastavila, zda tu náhodou není pan Jiří.“
„Měl tu být. Ale poslali ho do Vídně, takže si s tím vším tady musím poradit sám,“ pohybem ruky ukázal na všechny papíry, které pokrývaly jeho psací stůl. „Jak má možnost tam jet… I kdyby nemusel, hned by vyrazil.“
„Co ho vlastně na Vídni tak láká. Myslela jsem, že má nejraději Prahu, magickou Prahu, Prahu rudolfínskou a barokní, tajemnou, záhadnou…“ zasnila se.
„Ale ano, Marie, jistěže má,“ vytrhl ji z přemýšlení, „ale i Vídeň má své kouzlo. A hlavně, co nenajde tady, to najde tam.“ Náhle vypadal, že se mu moc mluvit nechce.
„A co tam teda nachází?“
„A co lze najít v Praze?“ pokrčil rameny.

Sešli se v Unionce.
„Pouze umělec je měřítkem svého díla,“ vyprávěl hubený mladík, „žádná kritika na tom nic nemůže změnit.“
„Pane Karásku, tak proč píšete kritiky?“ zeptal se Koutný.
„Drahý Koutný, ve svých kritikách nepíši o kritizovaném díle, nýbrž sám o sobě,“ přejel mu Karásek svou rukou po líci, „to byste mohl chápat.“
„Objektivace je v uměleckém díle nejcennější. Seznámení se světem, jako to dělá pan Hlaváček ve svých Sokolských sonetech. Pravda, druhá jeho sbírka již nemá té síly.“
„Mýlíte se, Koutný. I v Sokolských sonetech psal můj drahý Karel o sobě v prvé řadě, o své trpící, citlivé duši. Podal jemné nuance všech jejích záchvěvů, copak to nechápete? Nemám nic proti sokolství, které nám přibližuje starý antický ideál krásných těl souznících s uměleckou citlivostí, však proto to dělá, aby lidé byli krásní.“
„Pracuje pro národ, nic jiného. Krásní lidé pro krásný národ.“
„Krásní lidé, jako jste vy, pro krásu a její ideál,“ naklonil se k němu Karásek.
„Ale Jiří,“ šeptla Marie, „což tolik obdivujete mužskou krásu?“
„Nečetla jste Platona, drahá přítelkyně? Jistěže ano, táhne nás vzhůru jak Zeus Ganyméda. Dnešní zprofanizovaná doba nechápe tohoto ideálu, já však přicházím z dob, které již nejsou, kdy vznešenost nebyla škrcena hloupými předsudky.“
Mariina tvář se zasmušila. Jak ráda s Jiřím pobývala, ale vždy ji bolel jeho chlad, se kterým přijímal její projevy náklonnosti.
„Musím už jít, otec mě čeká.“
„Doprovodím vás, smím-li,“ nabídl se Koutný.

Byla již tma. Sychravo. Koutný si nasypal na dlaň nějaká prášek a spolkl ho.
„Co to máte, pane Koutný?“
„To je lék, prodal mi ho jeden německý chemik, Felix Hofman. Hydrochlorid. Pomáhá mi proti kašli, celkově se po něm cítím lépe. Chcete ho vyzkoušet?“
„Nemohu po vás chtít…“
„Ale můžete, Marie, vy můžete všechno,“ podal jí plnou lahvičku. „Ale užívejte jen jeden denně. Marie?“
„Ano, pane Koutný?“
„Ještě stále jste mi neodpověděla… Asi jste si všimla, že pan Karásek… On není pro vás.“
Povzdychla si. „Pane Koutný, Dopřejte mi času prosím.“
„Nenaléhám, leč mluvil jsem s panem otcem a myslím, že je mi nakloněn. Stačilo by vaše slovo,“ pohlédl na ni s nadějí.

Domů se vrátila ve špatné náladě. Bála se, že se bude muset za Koutného vdát. Zamkla se ve svém pokoji a vzala si jeden prášek. Strach ji přešel, ihned se jí zlepšila nálada. Rozesmála se a začala si hrát s Arnem. Po chvíli otevřela okno a pustila kocoura ven: „Ulov myšičku, ulov.“
V následujících dnech se všichni divili její euforii. Byla všude, vše dělala a všemu se smála. Dokonce i Koutného políbila na ústa a Karáskovi řekla: „Vás nepolíbím, nechci Vás trápit.“ Otec začal potají připravovat svatbu. Odjel do Vídně za obchodními záležitostmi, při té příležitosti však také obstaral svatební šaty.
Když se po týdnu vrátil, přivítala ho služka Fanny: „Slečna je nemocná,“ řekla bázlivě.
„Co jí je?“
„Je jak šílená,“ vzlykla služka.
Vešel do Mariina pokoje. Seděla v křesle, ale jak seděla! Oblečená jak děvka, téměř obnažená, s vyzývavým pohledem.
„Co je ti, Marie?“ zeptal se s úzkostí.
Šíleně se zasmála: „Copak otče, nelíbím se vám? Myslela jsem, že vás budu přitahovat, stejně jako Koutného,“ vyprskla.
„Miláčku, já… Co je s Koutným? Přivezl jsem ti svatební šaty, myslel jsem, že vy dva…“
Popadla konvici, která stála na stole, a mrštila jí po něm. Uhnul na poslední chvíli. „Marie?“ Zděšeně opustil pokoj.
Marie dál seděla v křesle, jen podrbala Arna. Náhle u dveří uviděla oblak, houstl, nabýval podoby lidské postavy. A pak tam z ničeho nic stála…
„Luiso! Ty jsi přece mrtvá!“
„Dá se to tak říct, Marie.“
„Luiso,“ řekla zlomeným hlasem, „co se to se mnou stalo?“
„Otrávil tě ten úžasný prášek, je z tebe troska,“ zasmála se Luisa.
„To mi nemusíš připomínat!“ zasyčela.
„Ohlédni se, něco ti ukážu.“
„Nechci se vidět, já to zrcadlo za mnou roztřískám!“ vykřikla zuřivě.
„Jen se podívej,“ řekla Luisa magickým hlasem.
Marie se ohlédla. Spatřila se v zrcadle… Ne, to nebyla ona. Mohla by být, jednou, kdyby se nezničila. Tak krásná a svůdná. Všimla si, že její – obraz? – je rukou opřený o sklo z druhé strany, jako by chtěl ze zásvětí do skutečnosti. Jistě, to co vidí, není zrcadlový obraz, je to jen něco, co se mu velmi podobá. Otočila se: „Co se to děje, Luiso.“
„Chceš vrátit svou budoucnost? Chceš zase vypadat takto?“
„Copak to jde, vrátit budoucnost?“
„Lze ji přiblížit, jako když se přímka zatočí do spirály.“
„Jak? Po tom úpadku, co jsem zažila?“
„Já jsem symbolem úpadku,“ prohlásila Luisa a začala se k Marii přibližovat.
To, co teď cítila, Marie znala. Ano, takto na ni vždy působil Jiří. Náhle byla uvolněná a dychtivě čekala, co bude dál. Luisa přišla až k ní. Políbila ji na ústa. Marie se poddala, její tělo zvláčnělo. Luisa jí přejížděla svými rty přes bradu na krk. Zrcadlo prasklo a vše kolem zčervenalo.