Jiskra slunce – 5.kapitola – Nečekaný vývoj událostí

Zdálo se, že dny letí až příliš rychle. Od Erlise se držela dál, bála se sebe sama. Zároveň ji přepadalo podivné vzrušení, kdykoliv pomyslela na nadcházející tažení. S mečem to ještě moc neuměla, ale v lukostřelbě se jí vrátila stará zručnost. Střílela jistě a přesně.

Pár dní před Erlisovým odjezdem si ji zavolali Stařec a Khol.

„Lavinie, množí se hlasy, že by ses měla provdat,“ nechodil Khol kolem horké kaše.

„A proč?“ nechápala dívka.

„Lidé se bojí, že zemřeš bez dědičky nebo dědice a nezůstane tu žádná Zářivá. Bojí se, že ztratí dědictví ohně.“

„A kvůli tomu si mám vzít prvního chlapa, kterého mi předhodíte?“ užasla.

„Nebuďte drzá! Prostě teď nemáte nikoho, na koho byste byla vázána, kromě Flise, samozřejmě…“ obořil se na ni Stařec.

„Koho?“

„Podskalského.“

„A jak jsem na něj vázaná?“

„Počkej, řeknu jí to sám!“ zaznělo ode dveří. Podskalský tam stál s nekonečně smutným výrazem ve tváři, jako by se právě stalo něco, čemu se snažil zabránit.

„Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, dcerunko, ale v něčem jsem ti lhal. Má dcera…ona nebyla přítelkyní tvojí matky. Ona…prostě…jak to říct? Má dcera se jmenovala Risidana.“

Kdyby v jeskyni uhodil blesk, překvapilo by ji to méně. Podskalský je její dědeček! Než zpracovala celý význam sdělení, chvíli to trvalo, ale nakonec se na něj vyčítavě podívala.

„A proč jste mi to neřekl hned?“

„Bál jsem se, že mě nepřijmeš, že se mě budeš bát, já nevím…“

„Tohle vyřešíte jindy!“ přerušil je Stařec a Lavinie jen stěží potlačila touhu skočit po něm a něco mu udělat. Myslela si, že ztratila všechny příbuzné a teď, když zjistí, že má dědečka, jí řekne, že to má řešit jindy. Než ale stačila dát svému vzteku průchod, Stařec pokračoval:

„Jak jsem říkal, nejste na nikoho kromě Flise vázaná. Pokud by jste v boji zemřela vdaná, přešlo by vaše dědictví na vašeho muže a na jeho potomky a my bychom si nemuseli dělat starosti.“

„To nejde, k převzetí Jiskry jsou třeba…dědičné předpoklady, není to dům nebo peníze, aby se dala předat podle práva. Nikdy to nebude fungovat.“

„Přesto…tvá svatba by byla přinejmenším žádaná,“ přidal se Khol.

„Chcete mi rozkazovat?“ přeměřila si Starce vzdorovitým pohledem.

„Pokud to jinak nepůjde, tak mi nic jiného nezbude.“

Šokovaně zalapala po dechu.

„A manžela jste mi už vybrali?“ zeptala se jedovatě.

„Jeden návrh bychom měli,“ řekl Khol.

„Ano?“

Stařec zvedl ze stolu mosazný zvonek a zacinkal. Dveře se otevřely a v nich stál Erlis.

„Cože?!“ vykřikla a vyskočila.

Všimla si, jak na chvilku sklonil hlavu. Trochu ji z toho píchlo u srdce, ale její ohromení a znechucení bylo daleko větší. Nebyla nic víc, než hezká loutka v rukou starších a mocnějších lidí. Z něčeho ale vyrozuměla, že Erlis na tom není jinak. Je silný a jako manželé, spojenci, by mohli hýbat světem sami dva. A také si uvědomila, že tu jsou jistě i jiné alternativy a předem věděla, že ze všech nápadníků jí je Erlis nejmilejší.

„Prosím, dovolte nám promluvit si o samotě,“ obrátila se na Khola a Starce.

Oba dva se zvedli a beze slova vyšli z místnosti. Podskalský se ještě ve dveřích otočil:

„Jen se dobře rozmysli, holčičko, já budu vždycky na tvojí straně. Jen se dobře rozmysli.“

Pak zmizel a dveře se zavřely.

„To nebyl tvůj nápad, viď?“ zeptala se ho.

„Vím o tom asi hodinu. Moc se se mnou nebavili, jen mi řekli, že pokud chci tak si tě můžu vzít.“

„Nijak se s tím nepářou. A co ty?“

„Co, co já?“

„Kdybys měl svobodnu vůli, vzal by sis mě?“

„Možná…časem. Ještě nevím, je moc brzo na to, abych to mohl říct najisto.“

V té chvíli se v Lavinii něco zlomilo. Najednou přesně věděla, co má udělat. Musí si vzít Erlise, jinak nebude nikdy šťastná. Naučí se ho milovat, to věděla. A on se naučí milovat ji. Je to ryzí muž, silný a statečný. A ona je silná žena. Společně přestojí všechno. Jen nic neuspěchat. Oficiálně se vezmou, ale když vztah neuspěchají, budou nakonec šťastní a dospějí k manželství, pro které by se sami rozhodli. Zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem. V jeho očích viděla podobné myšlenky jako ty, které se jí honily hlavou. Ty oči byly zelené, toho si dřív nevšimla, a měl srostlé obočí. Usmála se a on její úsměv opětoval.

„Jen nic neuspěchat…“ zašeptala.

„Jednou…časem…budeme rádi, že se tohle stalo,“ odpověděl.

„Měli bychom jim to říct.“

„Já to udělám,“ usmál se na ni a vyšel na chodbu.

Klesla do nejbližšího křesla. Hlavou jí zněly dvě otázky. Co jsem to udělala? a druhá: Co tomu řekne Nilsa?

S Nilsou si o všem pohovořil Erlis. Lavinie se nikdy nedozvěděla, co všechno jí řekl, ale trvalo jí celý den, než s ním znovu dokázala mluvit. Za normálních okolností by jí to trvalo déle, ale bylo před válkou a ona nechtěla, aby její bratr odjel aniž by se s ním rozloučila. Na jejich krátkou svatbu o dva dny později sice přišla, ale seděla v koutě a ani jim nepogratulovala. Lavinie se musela naučit celou svatební litanii a celý obřad. Jejího otce zastoupil Podskalský a Erlisova otce zastoupil Khol, protože Erlis a Nilsa byli už přes dva roky sirotci.

V ten velký den sestoupili všichni pohromadě do velkého sálu. Nejdřív přijali gratulace, protože po obřadu nesměl novomanžele nikdo rušit. Pak Lavinie a Erlis poklekli proti sobě. Začala Lavinie.

„Ty jsi můj pán, tvé přání je mi rozkazem,“ sklonila hlavu a podala mu ruce.

„Ty jsi má paní, tvá láska je mi životem,“ vzal její ruce do svých a políbil je.

„Já jsem matkou tvých synů, paní tvého krbu.“

„Já jsem živitel tvůj i tvých dětí, pán tvé střechy.“

„Jsem zemí a vodou, ze kterých vyroste košatý strom tvých potomků.“

„Jsem ohněm, který zahřeje tvé dcery a větrem, který požene loď tvých synů.“

„Tvé je mé srdce, má ruka i mé tělo.“

„Tvé je mé srdce, má práce i můj meč. Ty jsi má manželka, mé tělo a má krev až do konce věků.“

„Tys můj muž, mé tělo a má krev až do konce věků.“

V tu chvíli měl Erlis vstát, přijmout z Kholových rukou okvětní lístky plané růže a Lavinii jimi zasypat, ale neudělal to. Místo toho řekl:

„Budu při tobě stát v každé době, ať se stane cokoliv. To ti slibuji.“

„Neopustím tě ani v té nejtemnější tmě, kdy všechny hvězdy zhasnou. To ti slibuji já,“ odpověděla, a věděla, že tak je to správně, že teď je litanie úplná. Erlis vstal a ona cítila, jak na ni padají voňavé lístky. Pak ji Podskalský zvedl a vložil její ruku do Erlisovy. Cítila, jak se slabě chvěje.

Nastal konec celého obřadu. Erlis ji vzal do náručí a nesl ji pryč ze síně, od lidí, do ticha, kde budou mít chvilku na budoucnost, ještě než jí ho krutá válka odvede a ona už ho možná nikdy neuvidí.