Jak na narkomana II.

Seděla jsem na naší lavičce, naproti Míše. Vzhledem k tomu, ve které čtvrti jsme se nacházely, lavička vypadala trochu jako pár párátek, která jediná zbyla z tlusté vařečky, takže jsem se trochu obávala, že pod námi dřevo praskne. Jediné však, co se stalo, bylo pár zaražených třísek pod kůží, protože jsem si sedla do tureckého sedu.

Mohlo být tak jedenáct, půl dvanácté v noci. Tma se stále více snášela a snášela na střechy všech domů kolem, div že je neprolomila a jediné co osvětlovalo malý zničený parčík s pískovištěm a lavečkou, byl pytel hvězd na nebi a poblikávající pouliční lampa, kolem které se shlukovali komáři a hromadně si k ní přiškvařovali nožičky.

Bavily jsme se na naše tradiční oblíbené téma: povídky. S Míšou jsem se znala vlastně od první třídy a už tehdy jsme si psávaly nějaké malé patlanice, o kterých se neustále debatovalo. Ale neustále. Ta má novou kapitolu a druhá má zase námět. A když jedna něco vyprávěla, v polovině ji ta druhá přerušila a začala plkat zase o svých dílkách. Ač to zní asi šíleně, obě nás ty rozhovory nepředstavitelně bavily.

„Takže tys to už dopsala?“

„Hmm,“ zamručela jsem souhlasně, „plánuju druhej díl.“ Vyplázla jsem na ni jazyk a jako odpověď se mi dostala tradiční změna tématu.

„Plánuju začít psát něco o duších,“ zašeptala, asi že se snažila udělat tajemnější atmosféru. Moje duše se jen pousmála.

„To zní zajímavě.“

„Taky že jo, chci to mít co nejvíc realistický…“ Zase jsem se nemohla ubránit vnitřnímu uchechtnutí. Míša. Ano, ta moje Míša, co mi nikdy nevěřila žádné z mých duších zážitků. Míša, která mi nevěřila, že spousta z mých povídek je až příliš z mého života, včetně fantasy románu Poslední strážce, kde jsem používala jenom své zážitky.

„A kde chceš vzít materiály, abys to měla realistický?“

„Mno… myslela jsem…“

„..že ti s tím pomůžu, jasně,“ přikývla jsem a začala jsem přemýšlet, jestli dostanu svolení od vyšších k rozvedení tématu. Kupodivu neprotestovali, takže se mi pusa nezasekla.

Bavily jsme se strašně dlouho. Vyprávěla jsem jí všechny ty šílenosti, který jsem viděla. O Hansovi u Gábiny i o té armádě u sousedů a přišlo mi strašně vtipný, že se Míša začala bát. Úplně jí naběhla husí kůže, možná taky proto, s jakou lehkostí jsem jí to vyprávěla. Popravdě, takových věcí se není proč bát, protože když je průser, vždycky někdo přijde na pomoc, na to si to až moc dobře hraničáři hlídají, ale to jsem jí neřekla. Prostě jak se hezky klepala… určitě neusne. A já teď taky ne, pořád budu vidět ty její vyděšený oči a uhihňám se doma k smrti. Ach, jsem sadista.

Vedla jsem takový hezký monolog, ve kterým jsem jí říkala pár věcí úplně základních – jakože třeba většinou nevidíš ducha celého a že nejsou průhlední a tak, a posléze jsem přestoupila k příběhům. Ale ne takovým těm z Top dívky:

„Vyvolávali jsme ducha a on nás chtěl sežrat,“ takové opravdu ne. Říkala jsem, kde na ně může narazit, řekla jsem jí pár jmen hospod, kde by mohla potkat nějaké ty sebevrahy a urgovala jsem jí, ať s nimi tam radši moc nemluví.

Jakmile se roztřásla docela celá, musela jsem se s ní rozloučit, protože bych už dlouho nevydržela držet pod poklicí nával chichotu. Míša se nemohla pomalu ani trefit do zámku, s mojí pomocí jsme ale nakonec dveře dokázaly otevřít celkem v klidu.

A pak se zabouchly a já dostala svůj obvyklý večerní tik. Ne že bych na něj nebyla zvyklá, ale raději jsem ho měla doma, kde na mě lidi nezírali. Nebyl to obyčejný tik, jako třeba v oku. Já totiž škubala celou hlavou a i rameny. Nikdy mi nepřišli na to, z čeho to mám, a to jsem po neurolozích lítala neustále. Stejně jako po ostatních doktorech, včetně psychologů, sama nevím, proč mě tam matka pořád tahala. Po třetí návštěvě jsem to prostě přestala řešit a přijala jsem ten fakt celkem ochotně, páč bylo děsně vtipné ty psychology děsit. Abyste to pochopili – měla jsem docela jasno, za co půjdu do nemocnice a za co ještě ne a taky jsem četla, který prášky mi napíšou na kterou nemoc. Chodila jsem za jednou doktorkou zas a znova, takže jsem věděla její reakce na jednotlivé mé věty a tak bylo předstírat vědmu docela dobré. Po třetí návštěvě jsem to, jak jsem již řekla, přestala řešit a začala jsem si z toho dělat srandu. Kdybyste viděli ten obličej, když jsem jí řekla, že si myslím, že jsem jasnozřivec! Úplně zezelenala. Teda, nevěřila tomu, zprvu. Ale když jsem začala říkat nahlas její pravděpodobné reakce, které jsem si pamatovala, a začala přeříkávat léky, které by mi mohla předepsat, to pak opravdu chytala nádech zelené, skoro jako mech a většinou mi nakonec nepředepsala nic a snažila se mě co nejrychleji dostat pryč z ordinace.

Tik pořád nepřestával a já začínala přemýšlet, jestli ho mám zase proto, že jsem ještě neměla večerní léky, nebo jen z toho důvodu, že jdu domů. Nechodila jsem tam totiž moc ráda a o to víc mě děsilo, jak rychle se vstupní dveře mého domu ke mně přibližují. Bylo to, jako bych byla v deštném pralese a sledovala, jak se ke mně pomalu plazí anakonda. Děs a hrůza v mých očích při odemykání dveří by byla asi hodná fotografie na vložení do almanachu tajemna.

Otec už spal. Vypadal jako vždy ztrhaně a jeho chrápání se rozléhalo domem jako vrtačka. Ve špajzu opět chybělo pár lahví bourbonu a já se začínala trochu obávat. S jogurtem a lžičkou v ruce jsem vyšla do svého pokoje a poté, co jsem na stůl hodila svoji pozdní večeři, jsem zaťukala na mámin pokoj.

Seděla tam zas jako hromádka neštěstí. Na hlavu si tiskla utěrku s ledem.

„Díky bohu, že jsi tady,“ vzlykla, když mě spatřila.

„Zapovídala jsem se s Míšou, promiň – co to tam…“ zadívala jsem se na její hlavu.

„To nevadí, hlavní je, že jsi tady. Myslíš, že bys mi to mohla…“ odhalila svoji velkou řeznou ránu na hlavě. Mohla být dlouhá snad sedm centimetrů a v jednom místě jsem viděla kousek švu na její lebce.

„Zase jsi spadla ze schodů?“ zašeptala jsem tiše a vytahovala zpod postele lékárničku.

„Ze schodů, ano, správně. Přesně tak,“ koktala a syčela, když jsem jí ránu desinfikovala. Už nějakou dobu jsme s podobnými zraněními nechodily do nemocnice. Dokázala jsem se o ni postarat sama.

„Maminko, já to budu ale muset šít,“ poznamenala jsem.

„Máš tam ještě Mezokain?“

„Neboj se, je tam, umrtvím ti to,“ říkala jsem a počítala jsem na papíře, kolik mililitrů bude na umrtvení stačit. Udělala jsem párkrát zkoušku, píchla jsem jí anestetikum a po chvíli jsem začala šít. Stačilo osm stehů a už jsem jí hlavu překrývala gázou a obvazovala obvazem.

„Kdyby ti bylo blbě, tak křič, mohla bys mít otřes mozku. No, pravděpodobně ho máš, takže si prostě lehni a odpočívej. Ale cokoliv tě bude bolet, ihned mi to řekni, ať neupadneš do šoku, to bych ti do smrti neodpustila,“ usmála jsem se na ni.

„Agátko, ty jsi úžasné dítě. Tak chytrá…“ usmívala se na mě, když zavírala ospale oči.
Posbírala jsem zkrvavené kusy vaty, vyhodila je a zhasla jsem lampičku na jejím nočním stolku.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.