Jiskra slunce – kapitola 4 – Erlis

Do Layhelardu dorazili pozdě v noci a šli rovnou spát. Druhý den oznámili Kholovi a Starci výsledky mise. Mluvil hlavně Erlis, Lavinie jen doplňovala a upřesňovala. Mluvila tiše a stála se sklopenou hlavou. Když si dva přední válečníci země vyslechli hlášení, zeptal se Khol:

„Lavinie, jak jsi na tom se zbraněmi?“

„Umím trochu střílet, ale jinak nic.“

„Běž na cvičiště, za chvíli přijdu.“

Cestou se ještě zastavila u sebe v pokoji a vzala si Velvrikův luk, který po jeho smrti dostala od Degrika.

Našla si volný terč, natáhla tětivu, oblékla si chrániče a napnula luk. Byl silnější než ten, na kterém se před čtyřmi lety učila, ale od té doby s ním cvičila mnohokrát a věděla, co má čekat. Jenže už něco přes měsíc nestřílela a ruce ochably. Rozklepaly se jí a nebylo divu, že šíp šel do okraje terče místo jejího obvyklého okolí středu.

„Nebylo to zas tak špatné,“ ozval se za ní Starcův chladný hlas.

„Co tu chcete?“

„Podívat se na vás. Jak dlouho jste nestřílela?“

„Měsíc a kousek.“

„A naučila jste se střílet?“

„Před čtyřmi lety – od Velvrika.“

„Tak to jste měla dobrého učitele, sám jsem ho sice neznal, ale prý to byl vynikající lučištník.“

„A vynikající člověk.“

„Možná, možná. Rozhodně bude velice poučné, až se naučíte šermovat, cvičit s vámi.“

„Vy mě budete učit?“

„Ne, to ne, mezi námi by bylo příliš mnoho konfliktů. Jsme dokonale odlišní. Já s vámi budu šermovat až budete něco umět. Učit vás bude Khol.“

Lavinie si zhluboka oddechla. Ke Starci cítila odpor a hnus. To, co musela zažít Trena, když byla nucena dívat se, jak se mění, se těžko odpouští. Věděla, že ona mu to odpustila a že tedy nemá právo se na něj hněvat, ale nemohla si pomoct. Nejhorší bylo, že ho nemohla dost dobře nenávidět, tak jako nejde účinně nenávidět skála nebo propast. Jediné, co mohla, bylo snažit se trávit v jeho společnosti co nejméně času.

Než mu mohla odpovědět, přišel Khol a začalo jejich cvičení. Mnoho neuměla, ale Khol byl trpělivý učitel a ke konci druhé hodiny měla pocit, že aspoň něco pochytila.

Přesto ji druhý den bolelo celé tělo. Khol ale nepovolil, jen cvičení zkrátil z původních dvou hodin na jednu a půl a nechal jí víc přestávek. Ještě než odešel, sdělil jí krátce, že odpoledne je porada a po poradě bude mít s Podskalským hodinu velení a strategie.

Co ji překvapilo bylo, že dali za tak krátkou dobu dohromady poměrně velkou a schopnou armádu. Počty se sice nezvýšily, stále v Layhelardu čekalo kolem tří a půl tisíc bojeschopných mužů a mnoho se k nim v průběhu tažení ještě přidá.

„Můj plán,“ přejel Stařec všechny pohledem, který nepřipouštěl námitek, „je zhruba takovýto: hlavní síla se bude držet v horách a projde jimi nad palác a ve vhodnou dobu ho napadne ze severu. Jeden oddíl pojede na jih a pokusí se tam udělat co největší rozruch a upoutat pozornost Nesvětla. Další trochu vyčistí místa, kudy pojedeme a okolí paláce, ale co nejtišeji. Musíme udeřit prudce a stáhnout se, pokud nevyhrajeme během prvních dní.“

„Dobrý plán, souhlasím,“ vyjádřil všeobecné myšlenky Podskalský.

„A kdo kde pojede?“ zeptala se Nilsa.

„Zvažuji, že bych vedl oddíl, který pojede na jih,“ řekl Stařec.

„Kdepak, Leore, ty musíš zůstat v centru dění, bude tě tu zapotřebí. Pošli nějakého mladého, schopného důstojníka, nikoho z Rady, my bychom se měli držet v dosahu,“ namítl Podskalský.

„Dobrá, Khole, to nechám na tobě. Kdo povede lidi, kteří budou čistit prostor?“

„Já půjdu!“ vstal náhle Erlis.

Lavinii zatrnulo. On se vrhne lvovi do chřtánu a zahyne tam a ona se s ním ani neudobří, nerozloučí. Ať ho tam nepustí, prosím, ať mu řeknou, že ne! Co blázníš! okřikla se zprudka, ale svůj strach o Erlise potlačit nedokázala.

„Dobrá, ty to zvládneš,“ kývl Stařec a Lavinie v duchu zaúpěla.

Zato Erlis vypadal sám se sebou spokojený. Jakpak by ne, vždyť mu sám Stařec projevil důvěru! Všichni začali probírat nějaké organizační věci jako jídlo, vodu a Trenin houf žen, které se v poslední době narychlo učily látat rány. Lavinie neposlouchala. Seděla naprosto zmatená tím, co se jí odehrálo v hlavě, když Erlis řekl tu jedinou větu.

Musíš zůstat věrná Velvrikovi!

Co to plácám? Nikdy jsem ho nemilovala! Jenom přítel! Nebo jsem si to jen namlouvala?

A co Erlis, to je taky přátelství?

Ano, nesmí to být nic jiného! Nilsa…

Na Nilsu se vykašli, je to jen ubohá chudinka!

Ne, je jen strašně nešťastná.

Ale vrazila ti kudlu do zad!

A já jí snad ne, tím, co jsem řekla o Degrikovi? Shodila jsem ho přede všemi a ona musela mlčet, protože věděla, že je to pravda a nemůže to popřít. Jenže…

Co jenže? Máš nějaké námitky?

Ne, jak bych mohla…

Tak se mi líbíš! Směle do toho!

Do čeho?

Do života. Nemůžeš se jenom trápit. Jako ona…

Vtom pocítila strašlivou lítost, litovala Nilsu, litovala sebe, celou zemi, všeho. Jen jednoho jediného litovat nesvedla. Nikdy, nikdy nechtěla vzít zpátky tu chvíli, kdy poprvé vstoupila do Země naděje a touhy a po boku jí stál on.

Vykryla výpad a udělal krok stranou. Khol sklonil meč a přešel k lavičce, na které měli položené věci.

„Pro dnešek stačí. Zítra budeme zase pokračovat.“

Od té rady, kdy se dozvěděli bojový plán, uplynuly už čtyři dny. Vnitřní rozpolcenost ji neopustila, spíš se ještě zhoršila. Ta bolest se už skoro nedala vydržet, ale ona chodila, předstírala, že se nic neděje, i když uvnitř krvácela.

Všichni mají svých starostí nad hlavu, tak proč by se měli zatěžovat s těmi jejími?

„Khole, kdy vyjedeme na Nesvětlo?“

„Asi za čtrnáct dní.“

„A Erlisův oddíl?“

„Tři dny před námi. Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ usmála se a rychle odešla. Musí to udělat, kvůli sobě i kvůli nim. Jsou přece na jedné lodi, nesmí mít mezi sebou neshody. Srdce jí bušilo až v krku, když zaklepala na bytelné dubové dveře a zevnitř se ozvalo dále.

Nilsa seděla na posteli a na klíně měla Haliho. Chlapeček si hrál s dřevěným koníkem a Nilsa hleděla s ledově klidnou tváří ke dveřím. Zdálo se jí to, nebo v těch už dlouho bezvýrazných očích viděla záblesk života a zájmu, když viděla, kdo přichází?

„Co chceš?“ zeptala se princezna se vší důstojností.

„Popovídat si,“ odpověděla Lavinie. Zavřela dveře a sedla si na židli proti Nilse.

„Podívej, jsme na stejné straně a měly bychom držet pohromadě. Kdysi jsme byly přítelkyně, myslíš, že by to aspoň trochu šlo vrátit?“ vyklopila, co chtěla a podívala se s nadějí na Nilsu.

Princezna se nerozmýšlela dlouho.

„Nešlo by to vrátit, příliš jsme si navzájem ublížily. Už nikdy nebudu tvou přítelkyní, ale můžeme upustit od nenávisti, která nás dělí. Nebudu tvou přítelkyní, ale ani ti nebudu stát v cestě.“

„Dobře, jak myslíš. Tak já zase půjdu…“

Lavinie vyrazila ze dveří právě včas, aby Nilsa neviděla její slzy. Běžela pryč, pryč od toho děsivého selhání, nechtěla nikoho vidět, nic slyšet, jen plakat, vyplakat si oči a pokud to nebude stačit, tak se uplakat k smrti.

„Lavinie!“

Nevěděla, kdo ji volá a bylo jí to jedno, běžela pořád dál, do malé postranní chodby, kam chodila, když chtěla být sama. Hodila sebou na zem a bylo jí jedno, že bude celá od bláta, protože do chodby prosakuje podzemní voda a je tam věčně mokro. Nic ji nezajímalo.

„Lavinie…“ zaslechla tichý hlas kousek od sebe. Už ho poznávala.

„Erlisi?“

„Co se stalo?“ zeptal se a dosedl vedle ní. Aniž by o tom přemýšlela, objala ho a povídala mu o všech svých trápeních, o tom, co se stalo mezi ní a Nilsou, o tom, jak její jediný přítel, Podskalský, je zahlcený prací tak, že nemá čas skoro ani na sebe, natož na ni, řekla mu všechno, tryskalo to z ní, mluvila a mluvila, dokud se to všechno nevyplavilo, dokud konečně neumlkla a pak ji teprve začalo zajímat, jestli ji odsoudil nebo s ní cítí.

„Všechno bude dobré, neboj se. Nic není tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Zvládneš to, já ti pomůžu, ano? Neplač, zase bude dobře…“

„K tobě jsem se taky nějak moc vstřícně nechovala a ty mě tady utěšuješ…promiň…“

„Nikdy jsem se na tebe nezlobil.“

„Já…já bych měla jít. Říkala jsem Treně, že jí s něčím pomůžu,“ zalhala náhle.

Ani nevěděla, proč to dělá. Nic Treně neslibovala, vlastně teď měla chvíli volna, než bude mít s Podskalským hodinu, ale prostě i když ji vyslechl, pomohl jí a podržel, nechtěla to volno strávit s Erlisem. Bylo to proto, že se v jeho náručí cítila tak bezpečná, tak nezranitelná, jako už dlouho ne? Nebo snad proto, že i když si to ještě plně nepřiznala, ji jeho přítomnost rozechvívala a znervózňovala? Sama nevěděla.

Začínala teprve tušit, že Erlis je muž, který by mohl splňovat drtivou většinu jejích nároků na budoucího manžela. Začínala tušit a doufala, že se její předtucha nevyplní.