5. kapitola

V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá osůbka jednotlivé kousky slepovala sekundovým lepidlem. Cítila jsem se… celá. Byla jsem pevná a moje mysl byla jednotná. Chtěla totiž vždy jen jednu věc. Být s ním.

Ten den jsem se ulila ze školy a zůstali jsme spolu doma. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak se to seběhlo. Asi zase začal tu svoji rutinu polibků od palce od nohy až po moje pravé víčko a začal mi hladit všechny jizvičky, které se s jeho péčí uzdravovaly, když jsme oba skončili nazí. Jeho tělo zde snad ani popisovat nebudu, asi to není zrovna vhodné. Přesto – udivoval mne. Přestože byl štíhlý, pod košilí skrýval středně velké svaly – ne obří a ne malinké. Prostě tak akorát. Měl nádherná široká ramena a vystupovaly mu lícní kosti. Dlouhé ruce se táhly podél jeho pasu jako velké medvědí tlapy a z nějakého důvodu si přímo prosily o objetí. Od posledního břišního svalu, který se mu rýsoval na tvrdém břichu, se mu táhl překrásný proužek chloupků. Jeho nohy byly také svalnaté a kolena měl roztomile vysoko, až jsem se musela culit.

Také na mě zíral, ale já byla v tom okamžiku natolik rudá, že jsem se musela snad odpařovat.

Z postele jsme vylezli až večer, kdy se vracel táta a my jsme tudíž museli vypadnout.

Pamatuji si na tu noc až moc dobře. Snad každý detail. Vím, co jsem měla na sobě: Nad bílým trikem jsem měla oblečenou Kasovu košili, která mi byla velká, a kolem levého lýtka jsem na černých riflích měla ovázaný jeho šátek, který mi dal, abych neporušila slib, který jsem mu dala – že se na žiletku nikdy ani nepodívám. On měl oblečené riflové kraťasy a modrou košili měl rozepnutou, protože mu bylo horko. A oba jsme měli stejné žabky.

Stromy se ani trošku netřepaly, jak bych to očekávala ve filmech s podobným dějem. Ne. Bylo horko, až jsme se oba potili, a po větru nebylo ani vidu ani slechu. Jediné co jsme slyšeli byl zpěv ptáků, naše vášnivé polibky… a zvuk pálících se pneumatik auta, které se na nás ve vášnivém objetí řítilo.

Vyděšeně jsme se oba ohlédli. Auto nemělo žádnou šanci ubrzdit to. A Kas… udělal to nejhorší, co mohl.. On mě… políbil mě na čelo a svými svalnatými rameny mne odhodil, jak nejdál to dokázal, protože by ani jeden z nás před autem nestihl utéct.
Dopadla jsem do trávy a vyděšeně jsem zírala, kde je. Jenže on tam nebyl. Nestál vedle mě, neusmíval se a neobjímal má ramena. Jen malá krvácející hromádka ležela před autem, které se konečně zastavilo. Řidička vozidla měla roztříštěné čelo o volant a nehýbala se. Vstala jsem a pokoušela jsem se zahnat vrtkavé myšlenky plné krve. Ale když jsem ho uviděla, bylo to nemožné.

Kas tam ležel a pokoušel se proti vůli svého těla zachovat klid. Nebylo to jako z koupelnových scén. Ano, byla tam krev, ale jinak. Jeho levá ruka byla ohnutá ve velmi nepřirozeném úhlu a z kůže u ramenního kloubu na mě koukala mrazivě bílá kost. Ruku měl do poloviny odřenou tak, že se zdálo, jakoby mu ji někdo svlékl z kůže..

A… a… Kasovi… chyběla mu noha.

Dřepěla jsem u něj a netušila jsem, co mám dělat, kde začít. Bylo mi hrozně nevolno a moje tendence zabít se a umřít mu po boku byly až moc silné na to, abych dokázala jakkoliv pomoci. Přesto jsem se odhodlala a chtěla jsem začít podvazovat jeho pahýl, který měl místo té krásné nohy, kterou jsem si pamatovala.

Zastavil mě.

„Nedělej to,“ řekl potichu, ale vyrovnaně. Jakoby všechno věděl.

„Kasi, já… já bez tebe nedokážu…“ Můj přítel se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Nebylo vidět, že by nějak trpěl. Byl vyrovnaný, jako byl vždy, když byl se mnou.

„Pamatuješ si na svůj slib?“ Nechápala jsem to, ale vzpomněla jsem si.

„Nebudu si nikdy ubližovat, když budu s tebou. To byl slib, který jsem ti dala.“

„Ano. A ten slib platí i po mé smrti, protože já s tebou budu i po mé smrti. Je to jediná přísaha, kterou jsi mi dala a jediná věc, kterou po tobě žádám.“

„To nemůžeš..“

„Katko. Ty beze mě dokážeš žít… Chce to čas. A odhodlání… prosím tě o to, jako bych prosil o svůj život, abych mohl s tebou zůstat. Ale nejde to. Tehdy jsi mi slibovala, v koupelně, že nikdy, nikdy si neublížíš. Byla to pokrevní přísaha. Takže mi dlužíš život. A já chci, abys ho strávila tady, živá a smířila se s tímhle,“ přetočil oči k místu, kdy kdysi bylo jeho stehno.

„Kasi, to ne-“ držela jsem jeho tvář v rukou, když zavíral své zelené oči.

„KASI!!!“