Dnes nepřišel

Čekala. Dlouho. A stále doufala. Ale on? Nepřišel…

Sedím na stráni a rozhlížím se po okolí. Už by tu měl být, kde jen se mohl zdržet? Proč jej ještě nevidím naproti mi běžet – s tím jeho úsměvem plným krásných slov… Touto dobou přeci sedáváme v koruně lípy a užíváme chvíle blažené samoty. Tak kde jen může být…?

Nervózně se procházím po louce, nedaleko stráně s lípou a pozoruji západ slunce. Vždy jej pozorujeme spolu. Obejme mě kolem ramen, já si o něj opřu hlavu a v tichém úžasu sledujeme ten osmý div světa. Ale dnes ne, dnes nepřišel… poprvé…

Ležím na stráni s rukama za hlavou a pozoruji hvězdy. Vzpomínám na všechny ty krásné noci probděné po jeho boku. Vymýšleli jsme nová souhvězdí a poslouchali cvrčky. A on vždycky tiše a pevně prohlásil:

„Jednoho dne takhle budeme poslouchat cikády v Řecku, drahá…“ a já mu věřila. Věřím. I když dnes nepřišel.

Sedím na stráni. Rozespale si mnu oči. Právě mne probudily první ranní paprsky. Začíná padat rosa. Brr, je mi zima. Už jen ze zvyku se dívám směrem, odkud každé odpoledne přichází. Odpoledne… ale teď je ráno druhého dne. A stále tu není. Bláhová, myslíš, že přijde? Kdepak, hezky se seber a jdi domů.

Sedím v koruně lípy a víčka mi neodbytně klesají. Slunce již vyšlo a normální lidé budou za chvíli vstávat na snídani. Tak proč ne já? Protože čekám, až přijde. Snažím se zahnat únavu a tak si broukám.

„Měl’s mě, Jeníčku, měl’s mě rád…“ Většinou to pomáhá… ale proč mě napadá zrovna tahle? Moment… achich, to už jsem tak unavená? Vždyť je tam měj, ne měl’s… měla bych jít spát.

Procházím se po louce. Ti normální jsou touhle dobou v práci. I on. Tak proč ho tu, do háje, vyhlížím? Jsem vážně tak naivní, nebo začínám pomalu šílet? Asi obojí dohromady. Vždyť já mám teď vyšívat a tvářit se jako nejsvatější děvče na zeměkouli. Tak proč trčím na této louce a čekám na něj?

Vyčerpaně ležím opřená o kmen lípy. Sluníčko mi vypaluje mozek a já se i přesto snažím přemýšlet. Stále ještě nepřišel a já stále ještě čekám… Co asi teď dělá? Nejspíš obědvá. Vzpomene si na mě? Teď? Někdy? Kdo ví. Má mě ještě rád? Doufám… jak já to mám vědět.
Nepřišel… přijde?… snad… věřím… věřím čím dál míň… toho přemýšlení je na mě moc… sluníčko pálí… nesnesitelný žár…. bodavá bolest…. má mě rád?…

„Měj mě Jeníčku měj mě rád…. koupíme sobě vinohrad… v Řecku si budem užívat…. měj mě rád… Jeníčku… drahý můj…“

Kráčím. Tunelem. Vidím – světlo. Na konci toho tunelu.

Vzpomínám. Na co? Mám okno.

Byla tam voda… plno vody…

„Dnes nepřišel!!!“ výkřik letící ze srázu do moře…

Sedí v rybářské bárce a trápí se. Včera nepřišel. Nemohl. Čekala? Bude ještě někdy čekat? Obklopuje jej jen šum divokého moře. Racci ztichli. Všechny zvuky mizí a zůstává jen jeden – pronikavý výkřik a hlasitý dopad do vody na skaliska. A zní stále dál… dokola, čím dál rychleji… kdy se tu jen vzal, v jeho hlavě?

„Dnes nepřišel!! – žbluňk bum“ a znovu a znovu. Má se z toho snad pomátnout? Proč nepřišel? Kdo nepřišel? On chtěl přijít – nemohl.

Jestlipak ví, že již nepřijde?

Redakční úpravy provedla Janel Weil.