Z paláce Šalamounova: Jak se tvoří hrdinky

Další restaurátorkou se stala Elyssea Ellesméry.

 

Pohlédla do zrcadla a její odraz ji plně uspokojil. Pročísla si vlasy ještě jednou, pro jistotu, našpulila rty a upřeně se pozorovala. Opravdu to není tak špatné.

Odstoupila a zkontrolovala si záhyby šatů a střevíce. Musí přece vypadat dobře.

„Jsem já to hezká holka,“ poznamenala nahlas a konečně se od zrcadla odvrátila. Pak se rozhlédla po pokoji, usmála se a odešla z pokoje.

Její počínání sledovaly s nelibostí dvě sovy. Seděly na římse za oknem a sledovaly dívku stejně upřeně, jako ona sledovala svůj odraz.

„To je husa,“ podotkla sova.

„Hele, neurážej husy, jednu znám a je to celkem fajn… husa,“ ohradila se sova. „Možná je trochu slabší inteligence, no…“

„Chceš tím říct, že počet jejích mozkových buněk odpovídá počtu šupin na mém těle,“ rýpla si sova trochu.

„Asi to tím chci říct. Proč jsme takovou nanynku vyfasovaly zrovna my?“ zeptala se sova.

„Protože jsme nejlepší. Zase z takové…“ sova polkla slovo „husa“, trochu se otřepala a pokračovala dál, „z takové h-holky udělat tu hérojickou bojovnici, co nakope zadek všem mužským na světě.“

„Tak tahle bojovnice se bude starat jen o to, aby si o tu jejich zadnici neulomila podpatek.“ Sova zakroutila hlavou, aby dodala svým slovům vážnost.

„Hele, sovo, znáš to. Nejdřív je vyvedeme do přírody, tam si trochu zaječí nad brouky a pavouky, necháme ji vyráchat v jezeře, dáme jí nějaký slabší cvičný úkol, jako argumentovat s daňovým výběrčím a pak už bude celkem k použití.“

„Cháchá, jasně sovo, ale kdo jí bude muset platit výstroj? My. Proč si ten lesní debil…“

„Bůh, sovo, bůh. Lesní bůh. Za lesního debila, oh sakra, nám srazí odměny.“

„Fajn, tak proč si ten lesní bůh vždycky vybere takovou nepoužitelnou slepici, aby mu přinesla zpátky nějakou cetku, kterou chrání nějaký příšery a my mu ji vždycky musíme vychovat?“

„Protože se rád dívá na hezký ženský v koženým oblečku.“

„Na hezký a vypatlaný ženský v koženým oblečku.“

„Jo.“

Sovy dokončily rozhovor, naposledy nahlédly do pokoje a odlétly na nedaleký strom.

Bertička si kroutila pramínkem vlasů a smála se na jejich návštěvníka. Byl roztomilý a možná, že by si ji chtěl vzít! No to by bylo přece vzrůšo!

Bertina matka se dívala na svou připitomělou dceru a snažila se nedat najevo, že jestli si ji ten kluk ubohá bude chtít vzít, radostí mu zulíbá boty. Bertina výchova byla dost náročná na finance, hlavně kvůli množství hader a bot, které jejich nejdražší (doslova) dcerunka chtěla mít. Jediné, co se na ní povedlo, byl vzhled.

Lady Trampkinová byla na svou dceru pyšná jen za to, že dobře vypadala. Alespoň to jí a jejímu muži umožní dobře dceru provdat, když se se snoubencem před svatbou uvidí tak jednou, dvakrát, nejlépe vůbec.

„… a tak jsem řekl: Táhni, ty idiote, tohle je moje koroptev, a takhle…“ nápadník se rozmáchl rukou a srazil číši s vínem, „jé pardon… a takhle jsem ho přetáhl. No samo, že mi ji nechal, jsem koneckonců hrabě a on byl nějaký ubohý lordík.“

Lady Tramkinová poupravila své myšlenky. Nejlepší bude, když už se neuvidí, jinak by musela milého nápadníka přetáhnout něčím po hlavě.

Po večeři, kterou všichni zúčastnění přežili, lady s migrénou, lord s opicí, nápadník spokojený a Bertička uculená se společnost rozešla do svých pokojů, doprovázená lordovými výkřiky „Juchajdá“ a „Háááolíííí.“

Bertička se celá spokojená odstrojila a lehla si do postele. Začala snít o svém spokojeném životě s tím hrabětem jaksejenomjmenuje a o kupě dětí (snad si nezničí postavu!) a dalších věcech, které průvan do její hlavičky přihrál. Culila se do tmy a brzy spokojeně usnula.

Lady Trampkinová si sundala všechny šperky, převlékla se do pohodlného županu a rozčesala si vlasy. Teď seděla nad knihou, ignorovala opilecké výkřiky svého milovaného muže a přemýšlela, jak mohla porodit dítě tak nulové inteligence.

Z rozjímání jí vyrušilo ťukání na okno.

Lady byla žena bystrého rozumu a věděla, že na okno ve druhém poschodí neťuká žádný zloděj. Nekřičela proto a jediným rázným pohybem okno rozrazila. Očekávala nějaké žuchnutí, vzhledem k tomu, že se okna otevírají ven, ale ničeho se nedočkala. Místo toho vlétly do místnosti dvě sovy. Ta jedna se potěšeně culila, pokud je možné, aby se pták culil.

„To byl dobrý gryf, madam. Fakt se mi to líbilo. Takhle rozrazit okna, aby se nerozbila, vlasy vám vlály ve větru, když nefouká a měsíc vás ozářil, i když je za mraky, to chce hodně trénování, co?“ Sova se posadila na krbovou římsu a čekala, až si k ní přisedne její společnice.

Lady nedala najevo překvapení.

„Studovala jsem na škole madam Klofniho. Jedna z našich zkoušek byla otevírání dveří na verandu. Kvůli upírům. Měla jsem vždycky za jedna.“

„Á, takže premiantka. Bylo to poznat,“ podotkla sova, sotva dosedla.

„No, předpokládám, že tu nejde o nějaké poklony. Takže bych se ráda dozvěděla, co dělají v ložnici lady a lor…“ lady Trampkinová se podívala na svého muže, který právě chrápal na posteli jen napůl převlečený do pyžama, „co dělají v mé ložnici dvě mluvící sovy.“

Sovy se na sebe podívaly a poté jedna promluvila.

„Náš lesní deb – bůh nás posílá, abychom vás poprosily o pomoc. Zlý pán stínů ukradl jeho zlatý diadém, bez kterého nevyjde do měsíce slunce. Je to záležitost naléhavá a jediný, kdo tak vážný úkol může splnit je právě vaše dcera, jak se bůh dozvěděl od svých věštců.“ Recitovala sova z patra. Lady Trampkinová potřásla hlavou.

„Jasně. Naše Berta. Takže proč ten váš lesní bůh chce z mojí dcery hrdinku?“ Sova si protáhla křídla.

„Na rovinu. On se děsně nudí, protože přes bludné kořeny nikdo nebloudí, to ty mapy. Není žádné vzrůšo, takže protože se Stíňák nudí úplně stejně, poslal mu jednu ze svých zlatých cetek a budou oba usilovně předstírat, že jde o velkou věc, přitom jde o… kulový. Takže my vaši dceru tak zhruba připravíme, aby byla použitelná, opatříme jí kožený obleček a nějaký tupý meč, aby si neublížila, a necháme ty dva puboše slintat nad jejími kaštanovými vlasy a sexy postavou. Za týden ji máte zpátky jako na koni a s tím rozdílem, že bude o něco bohatší a my si zaletíme na dovolenou do nějakého starého mlýna, kde je hodně myší. Vy máte od dcerky na týden pokoj, my zabavíme dva páprdy, kteří nás pochválí a pošlou na dovču.“ Lady koukala na sovu.

„To je rozhodně zajímavá nabídka. Ale nevím, jestli toužím potom, aby mou dceru okukovali dva lesní maniaci.“

„Klid, jsou naprosto neškodní. Lesní bůh je stále mladý, je tu teprve pár staletí a ještě neví, co má dělat. Potřebuje si trochu protáhnout svaly. A Stíňák je to samé v bledě modrém. Žádný starosti lady, Bertička bude mít kolem sebe jen samý hezký chlapy inteligence nulový,“ podotkla sova.

„Ty má dcera bohužel dost často přitahuje,“ povzdychla si lady. „Jak na ni ten lesní bůh vůbec přišel?“ Sova zakoulela očima.

„Jak vaše dcera jezdí na lov. Minule ji shodil z koně, když byl neviditelný a pořádně si ji okouknul.“ Lady nakrčila nos.

„To je trochu nechutné.“

„Co byste chtěla po chlapovi, který žije pět staletí v hustým lese, kam lezou jen babky s klestím a kořenářky?“

„To je vlastně pravda.“ Lady pohlédla na chrápajícího lorda. „A nechtěly byste vzít i jeho?“ zeptala se s nadějí.

„Bohužel madam. Ale s lordem to není tak zlý. Ale jestli chcete, poptám se u koní královny víl. Znáte to, bělouši. Ona ráda polonahý borce.“

„Raději ne. Asi by byla zklamaná.“ Lady se konečně posadila. „Kdy si ji chcete odvést?“

„Hned teď?“ zeptaly se sovy unisono a pohlédly na lady. Ta se pousmála.

„Teď je tu bohužel její nápadník a mohl by se začít vyptávat.“

Kdyby sovy měly obočí, pozvedly by je nyní do závratných výšin. Lady si v duchu zopakovala větu, kterou řekla.

„Ehm, máte pravdu. Oznámím mu, že odjela za tetičkou, jestli ho vůbec napadne, že tu Berta není.“

Bertička se probudila. Opatrně otevřela oči a odtáhla ze sebe přikrývku. Bosé nohy shodila z postele a pomalinku se posadila. Celou tu dobu ji pronásledoval divný pocit. Pronásledoval ji, i když šla do šatny a oblékla si své zelené šaty. Cítila ho, i když si rozčesávala své hnědé vlasy. Stále však netušila, odkud pramení. Jen ji napadlo, že na to, že je ráno, je venku nějaká tma.

Sovy seděly na pelesti postele a každá z nich měla na krku pověšený klíč. Sova měla zlatý a sova stříbrný. Trpělivě čekaly, až se Bertička probudí. Nečekaly příliš dlouho. Už viděly, jak se chystá otevřít oči, a pomyslely si, že přišla jejich chvíle. Pozorovaly dívku, jak otevírá oči.

„Už by měla namířit pohled na nás a vykřiknout,“ pomyslela si sova.

„No tak, dělej, dřevění mi tu pařátky,“ pomyslela si sova.

Jejich budoucí hrdinka pomalu vystrčila nohy z postele a vstala. Šla se obléct. Sovy jen zíraly a nebyly schopny slova. Pozorovaly Bertu, jak se obléká. Konsternovaně zíraly na to, jak si rozčesává vlasy. Pak to sova nevydržela.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si sova. Bertička se prudce otočila a z úst jí vyšlo něco jako vykviknutí. Než se zmohla na slovo, začala mluvit sova.

„Ctěná panno. Byla jsi vyvolena věštci našeho Lesního boha, abys jakožto hrdinka naší země zachránila zlatý diadém ze spárů zlého Pána Stínů. Jen ty můžeš zachránit svět.“ Berta šokovaně hleděla na sovy. Pak spustila.

„Jak si dovolujete, vy hnusní začervení tvorové, mi sedět na posteli??? Budu od vás mít zasviněné povlečení! Okamžitě vypadněte!“

Sovy nemohly být víc překvapené. Čekaly výkřiky typu: „Vážně, já???“ a „ Vy mluvíte???“ Takovouto reakci zažily poprvé. Než se zmohly na slovo (což byla na sovy nezvykle dlouhá chvíle…), blížila se k nim jejich ctěná panna s kartáčem v ruce. Sova uhnout nestačila. Zlatý klíč se jí svezl z krku, dopadl na podlahu a odloupl se z něj kus barvy. Sova zaklela.

„Sakra, víš, kolik to pozlacení stojí?“ Rychle se však kryla před dalšími údery Bertina kartáče a klíč nechala ležet. Dívka odháněla prudkými ranami sovy od postele a nemyslela na nic jiného, než jak se pomstít těm odporným okřídlencům za tu špínu, co jí do pokoje přivlekly. Zvedla ze země klíč a hrozila a vřískala.

Sovy se vzpamatovaly a bleskurychle zamířily k oknu. Vylétly ven a zamířily směrem k lesu.

Lady Trampkinová slyšela podivný hluk z pokoje dcery a přemýšlela, co to tam sovy provádějí. Jestli nezačaly výcvik už v domě. Rychle přes sebe přehodila župan a vyběhla po schodech až k pokoji, ve kterém se hluk ozýval. Otevřela dveře a spatřila Bertu ve svých zelených šatech, jak drží v jedné ruce pozlacený klíč a ve druhé kartáč na vlasy a zuřivě jím mává. Také spatřila sovy, které urychleně vylétly ven. Lady Trampkinová odhadla situaci. Vešla do pokoje, zavřela okno, sebrala Bertě klíč a kartáč. Nařídila dceři, ať jde spát, že se jí zjevně něco zdálo.

Když se konečně ukládala ke spánku, smutně si povzdechla, že je velice smutné, že ani moudré sovy nezvládnou hloupost její dcery.

Sovy zdrchaně seděly na větvi. Sova, která stále měla na sobě klíč, řekla:

„To se teda nepovedlo.“

„Slabé slovo,“ odvětila sova.

„Dokonce jí ani nedošlo, co jsme řekly.“

„Ctěná panno je asi moc těžké slovní spojení. Říkala jsem ti, že nazdar Berto je lepší.“

„Tohle se nám ještě nestalo.“

„Ne. I ta holka, co si nás pojmenovala Ňuníček a Pufíček byla lepší.“

„Co řekneme Lesnímu ty-víš-čemu?“

„Ať si trhne, že jdeme do důchodu.“ Sova unaveně zakoulela očima.

„Jo, a taky, ať má v sobě příště aspoň tolik slušnosti a těm koním, na kterých ty holky sedí, nepodráží nohy.“