Kapitola II. – Začátek problémů

Během noci se nic nestalo a hned poté, co pokryly zemi první ranní paprsky, jsme se všichni probudili. Museli jsme si postavit domy, opevnění a zasít, abychom přečkali zimu.

Jen co jsme se všichni probrali, začali jsme pracovat. Každý nemohl bydlet ve vlastním domě, a tak jsem byl nucen vždy dva k sobě přidělit. Většinou muže a ženu. Všichni chvilku remcali, ale pak jsem jim vysvětlil, že jinak to nejde, a všichni se rozešli pracovat. Já jsem dostal Leu. A hned jsme se pustili do práce.

Nejdříve jsem musel vykopat jakési základy a zasadit hlavní trámy. Lea mezitím brousila trámy a stavěla plot. K odpoledni jsme měli hotovou kostru domu a Lea připravila zahrádku. Už stačilo, aby na ní něco rostlo. Po menším obědě jsem se zase pustil do práce.
Nejdůležitější bylo, abychom už dnes spali pod střechou, a tak jsem potloukl střechu prkny. Při větším dešti by tam samozřejmě zatékalo, ale ještěže kousek od našeho domu byla řeka, která byla vystlaná jílovou půdou. Vzal jsem ji a vymazal s ní spáry ve střeše. Takto jsme si postavili dům na první noc v novém domově.

Kvečeru jsem se šel podívat, jak jsou s prací hotovi ostatní. Někteří stihli to, co já, jiní si postavili jenom stan, ale všichni se zdáli být spokojeni sami se sebou. Nejvíce mě překvapil Trevor, který měl hotovou i jednu stěnu a měl postavenou i malou loďku. Vypadalo to, že tenhle den bude tím nejhezčím, ale to jsem se spletl. Ještě před tím, než zašly poslední paprsky, se začali dva muži hádat. Když jsem tam přišel, byli už v sobě. Odtrhl jsem je od sebe společně s Trevorem a nechal je, aby mi řekli, co se stalo. První začal Jimm:

„Já jsem si stavěl celej den můj novej barák, jako všici ostatní, a před asi hodinou přišel a začal mi nadávat, že jsem mu určitě ukradl kladivo. Řek sem mu, že žádný kladivo jsem mu nevzal, ale on se mi začal prohrabovat ve věcech. Tak jsem ho vzal a odhodil a on po mě skočil!“ I zeptal jsem se Rina:

„Je to pravda, Rine?“ a Rin jen pokýval hlavou a řekl po chvilce:

„Jo, to je, ale nemá mi brát moje věci! Parchant jeden!“ I vstal jsem a řekl:

„Platí tu stejný zákony, jako platily v našem minulém domově. Když ti někdo něco ukradne, nahlásíš to mně nebo Trevorovi a my to pak vyřešíme. Ne, že budeš brát zákon do vlastních rukou a dělat, co tě napadne. Pozítří vás chci vidět oba u řeky a do té doby si můžeš půjčit jedno z vesnických kladiv.“ Oba dva se na sebe podívali a pak zase na mě, potom přikývli a odešli si po své práci.

Trevor si jen povzdychl, rozloučil se a odešel k sobě domů a ke svojí spolubydlící Tristaně.

Já jsem ještě chvilku zůstal, ale nakonec jsem také odešel. Před naším domem hořel ohýnek a u něj seděla Lea a hopsaly tam dvě ze čtyř dětí, které jsme v naší nové vesnici měli, Trian a Liana. I sedl jsem si k nim a povídal si s nimi, než oheň dohořel a všichni jsme si šli lehnout pod střechu.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.