Cesta tam a možná už nikdy zpátky po stopách trojnohé ovce

Pokus o humoristickou fantasy povídku. Dva šarmantní hrdinové s inteligencí normanských nájezdníků podstupují všemožná nebezpečí a konzumují nejrůznější stvoření při hledání ztracené trojnohé ovce.

„RIKO!! RIIKOOOO!! VODVEZ TEN HNŮJ KONEČNĚ!“ Hlas tak příjemný, že krávy po jeho zaslechnutí dojily zkyslé mléko, rozčísl vzduch na staré farmě. Patřil malému zavalitému muži na sklonku života… bylo mu už plných 32 let. Stařešina seděl na verandě a bafal z fajfky, zároveň sledoval svého mladého pomocníka, kterak se potýká s hromadou hnoje, před jejíž velikostí by se zarděla i slušně rostlá žirafa. Kdyby ovšem děda věděl, co to žirafa je. Dny na farmě běžely jeden jako druhý, navlečeny jako stejné korálky na šňůrku času. Ovšem označení farma pro malý polorozpadlý domeček s malým políčkem, jednou ovcí a velkou hromadou hnoje používám jen z nedostatku jiných, vhodnějších, výrazů. Tak. Byli jsme u hnoje, že? Zpátky k našemu příběhu. Muž jménem Riko zrovna přemýšlel, jaká anomálie v časoprostorovém kontinuu způsobila to, že jedna malá ovečka vyprodukuje tak ohromné množství exkrementů, když byl tak nevybíravě okřiknut.

„Seš starej hnusnej plešatej stařec! Hluchej!“ prohlásil s milým úsměvem.

„Cože? Víš, že špatně slyším!“ Stařec v křesle na zápraží starého domu se předklonil, rukou u ucha naznačujíc, že opravdu nerozumí.

„ŽE UŽ TO SKORO MÁÁÁM!“ křikl Riko se stejně milým úsměvem jako prve. To zjevně starouše uspokojilo, protože v zápětí tvrdě usnul. Chlapec hodil bobek na hromadu hnoje a šel radši zkontrolovat jedinou ovci (a jediné zvíře větší než veš) na farmě, zvířátko s rodokmenem, mnoha cenami na ovčích výstavách, s množstvím stařeckých nemocí a mimo jiné jen se třema nohama, nesoucí libé jméno Humberta Ubralia Merolinia Rissa – zkráceně Humr. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že ovce není ve své ohradě a že se ani nepase nikde poblíž. Humr prostě zmizela. Pátral všude, ale nikde ji ne a ne najít. Nakonec usoudil, že bude nejlepší vzbudit starého pána. Toho zastihl v jeho židli na verandě, jak zvesela slintá na kožešinový přehoz, jedinou vzpomínku na Humřina mrtvého druha. Mírnou fackou starouše probudil a posléze mu osvětlil stav věcí. Stařeček, maličko rozespalý a omámený fackou, dočista zblbnul a usmyslel si, že musí svou jedinou kamarádku Humra najít, stůj co stůj, a hned se začal sbírat k odchodu. Riko samozřejmě protestoval, argumentoval tím, že trojnohá ovce není zrovna nejrychlejší a že vyrazit na takovou pouť teď, vpodvečer, je holé šílenství. Když ale Riko se svými důvody skončil, zjistil, že dědeček už je převléknut, oholen, učesán, najeden, vymočen a že už je vzdálen nejméně padesát metrů od jejich společného bydliště. Co mu zbylo jiného než vyrazit za svým živitelem. A tady začíná náš příběh. Cesta tam a možná už nikdy zpátky po stopách trojnohé ovce.

Cesta jim ubíhala celkem klidně. Jediným tmavým bodem byl nedostatek peněz a mimo jiné to, že neměli ponětí, kam vlastně jdou, protože ani jeden z dobrodruhů nebyl zrovna nejlepší stopař. Riko s potěšením zjistil, že dědek je celkem vytrvalý chodec a navíc obratný lovec, což se jim velmi hodilo při hledání něčeho, co by šlo napíchnout na klacek a opéct. Šli stále za nosem, směrem, který dědoušek považoval za nejlepší, a občas doopravdy narazili na otisky tří ovčích kopýtek. U jedné takové stopy se utábořili a jako obvykle rozdělali oheň a nejspíš by i usnuli jako každý den, kdyby se v křoví za jejich zády najednou něco nepohnulo. Stařík si přichystal do pohotovostní polohy luk a šípy, kterými jim už několik dní opatřoval potravu. Najednou se keře rozhrnuly a na mýtinku se vplížila jemná teplá záře a hned za ní, pevným krokem, vykročil k ohni ten nejkrásnější muž, jakého kdy Riko spatřil.

„Milí poutníci,“ zazpíval hlasem jako z křišťálové flétny, „byli jste vybráni Magií jako budoucí zachránci naší velké země, máte ochránit Život před rostoucí temnotouCHRRRFFGGRRCH…“ Staroušek vstal od ohně a došel si k tělu pro šíp, který trčel mrtvole z hrudi.

„Cos to proved, dědo?“ Riko byl maličko konsternován.

„Ulovil jsem nám večeři, synu.“ Dědeček začal mrtvolu svlékat z drahých jemných látek a prohledávat jí kapsy.

„Ulovil jsi elfa! Byl to humanoid! Skoro člověk!“

„Ale ne úplně člověk. Jenom skoro.“

„Nechci jíst nic, co je skoro člověk.“

„Tu vílu jsi včera sežral, ani jsi nehles.“

Vílu.

Sežral.

Sežral vílu. V tomto spojení slova nabírala úplně nového rozměru.

Nakonec ale vzpomínka na včerejší lahodnou večeři Riku přece jen obměkčila, vstal a pomohl dědečkovi mrtvého elfa naporcovat a připravit ke grilování. Musel uznat, že magické fantasy potvory jsou s divokým česnekem opravdu vynikající. Večeří zabili hrdinové kromě jednoho elfa navíc několik much jednou ranou. Nejen, že si naplnili žaludky, nadto z obsahu elfových kapes jistě něco trhnou v nejbližším městě. Kdyby bývali elfa neokradli a neprodali všechno, co našli na mrtvole i v ní (včetně malého prstenu – kroužku z žlutého kovu), jedna skupina několika hobitů, lidí, elfa a trpaslíka by měla pár let volna.

Po lahodné večeři se oba dva uložili ke spánku. Když se ráno Riko probudil, zjistil, že je u vyhaslého ohniště jediným živým tvorem. Dědeček na svém místě neležel a elfí zbytky taky nevypadaly jako něco, co se chystá zvednout a odejít vykonat ranní hygienu. S tichým zaklením se zvedl a snažil se trochu probudit, když si všiml čerstvého průlomu v křoví. Dlouhým dedukčním procesem dospěl k závěru, že původcem oněch zlámaných větví může být jenom jeho ztracený staroch, a tak se rozhodl jeho stopu následovat. Nebylo to ani tak těžké, protože dědoušek měl do ladnosti a štíhlosti srny daleko, takže brzy dorazil na palouk, na němž se mu skýtal věru zvláštní pohled. Staroba seděl na pařezu a s chlípným výrazem hleděl do vějířku karet ve své levé ruce. Naproti němu se krčilo několik mužů neurčitého věku, kteří by nebyli až tak podivní, kdyby nebyli úplně nazí.

„Dědo? Co tu děláš s těma nahejma chlapama?“ zeptal se Riko mírně. Dědoušek ale jen mávnul rukou na znamení, ať neotravuje, což Riku dosti podráždilo. Z míření špičky své boty do spodku dědových zad ho vyrušil hrubý hlas jednoho z mužů.

„Hele, mladej, ty patříš k tý mumii? Vodveď si jí pryč, proboha!“ prohlásil největší z mužů snaže se schovat za žaludovou osmičku a červeného spodka, což se mu k Rikově znechucení moc nevedlo. Rozhodl se nahé muže ignorovat a raději se soustředil na upoutávání dědečkovy pozornosti. Všiml si, že vedle starce leží pečlivě srovnaná hromádka nejrůznějšího oblečení, několik mincí a pár menších cenností. Věděl, že děda má menší sklon k hazardu a také velmi obratné ruce, takže v karetních hrách byl vždycky mezi favority.

„Dědo, to jsi je o všechno ohrál?“ Dědek jen mírně, roztržitě pokýval hlavou.

„Jo! Vo všechny šaty, jak sis nejspíš stačil všimnout! Ať nám je kouká vrátit! Čekáme tu na někoho, jsme elitní eskorta a nemůžeme našeho chráněnce přijmout bez šatů, to snad chápeš, ne?“ Muž, který to vyslovil, měl na sobě improvizovanou sukýnku z fíkového listí a zapáleně gestikuloval.

Riko usoudil, že nejlepší bude dědu nějak zabavit, proto hlasitě vykřikl:

„Hele! Ženská!“ To mělo okamžitý účinek, neboť staroch začal horlivě prohledávat nejbližší křoví. Bohužel podobný účinek to mělo i na nahé družiníky, takže se před Rikovými zraky za krátko skvělo na tucet nahých pozadí. Když se mu podařilo svolat všechny, které svolat chtěl, rozdal mezi ně jejich původní oblečení i cennosti. Pár mincí si však nenápadně strčil do kapsy, odkud mu dírou vypadly ven, proto se znovu sehnul a tentokrát si mince strčil pod čepici. Hlavně zůstat nenápadný. Když byli všichni oblečení, rozhodl se o nich zjistit něco bližšího.

„Na koho čekáte? Čí máte být eskorta?“ zeptal se nejlépe oblečeného bojovníka, kterého pokládal za velitele.

„Máme se tu sejít s jedním elfským šlechticem, který přenáší jednu velmi cennou věc. Nesmí se mu nic stát, kdyby se cestou jen škrábnul, znamenalo by to konec křehkého míru mezi národy.“ Riko se mermomocí snažil prachem zamaskovat cedulku „Made in Roklinka“ na svých nových elfských botách.

„Ale je to zvláštní, už má nejmíň den zpoždění… Snad je v pořádku…“ pokračoval ve svém skoromonologu velitel. „A co tu děláte vy?“

„Noo… my totiž.. máme také významné poslaní.. hledáme jednu velmi důležitou osobu.. vlastně ovci.. třínohou… ovci. Jmenuje se Humr… a je… ee.. no třínohá.. má tři.. nohy. Abych tak řek.“ Bůh ví proč, ale Rikovi se prostě hledání postižené ovce nezdálo dosti vznešené.

„Třínohou ovci? Tu jsme viděli na naší cestě sem. Zrovna si to štrádovala do Města.“ Tuto informaci přijal hrdina tohoto příběhu s povděkem a tak vytáhl vzpínajícího se starce z křoví, kde se snažil voláním „jsem sen všech paniček, ukaž mi svůj kotníček“ přivábit imaginární ženu. Co nejrychleji se omluvili a vydali se směrem k městu Městu, protože zbytek elfího vyslance začínal trošku zapáchat a Riko měl nezřetelný pocit, že gardistům by se momentální konzistence elfa nelíbila. Dědek, který stářím také už trošku zahníval, se ale nechtěl vzdát vidiny nějaké ženy, a tak musel Riko vyrobit z trávy, listí a starobovy košile improvizované vodítko. V takovéhle sestavě přišli k branám Města, kde je zastavili strážní. Nejdříve nechtěli dvojici vpustit kvůli dědovu vzezření s tím, že gnómy uvnitř svých bran nechtějí. Když jim ale Riko řekl, že dědoušek není gnóm, ale cvičená opice, hladce se do útrob města dostali. Město Město bylo obrovské, stálo na úpatí kopce, který měli místní za posvátný, takže se jeho holá zelená špice skvěla nad celým městem. Riko se konečně odvážil pustit dědečka z vodítka.

„Dědo? Jdi se podívat po Humrovi, jo? Někde tu musí být!“ Dědek ani nehlesnul a hned se šouravě s ústy otevřenými vydal za první sukní v dohledu. Riko si povzdechl a vydal se na obhlídku města. Bylo obrovské a páchnoucí, rozlehlé a špinavé. Křivolakými uličkami bloudil snad hodinu, zeptal se desítek lidí, ale bez valného úspěchu. Když se ptal na tržišti na třínohou ovci Humra, jeden dědek mu chtěl vnutit mnohonohou růžovou potvoru s krunýřem, kterou vytáhl z kádě plné vody. Riko zavřeštěl, porazil kádi a zbil obchodníka do bezvědomí, což u kolemjdoucích vyvolalo bouřlivou reakci – několik povytažených obočí a pár výkřiků:

„Do něj, do něj!“ Nakonec usoudil, že si chlápek příště strkání divných kreatur do obličejů kolemjdoucích lidí moc dobře rozmyslí. Kdyby Riko uměl číst, mohl by si na ceduli vedle povalené kádě přečíst „Čerstvý humr – 5 stříbrných“. Chrabrý zachránce ovcí se vydal dále městem, nakonec ale stejně zapadl do nejzaplivanější putyky v celém městě a penězi, které sebral gardistům, si zaplatil několik žejdlíků dobrého tmavého piva.

Jasný, krásný a úžasný Riko kráčel po růžové ulici. Kolem něho prohopkalo stádo bílých myšek s růžovými křidélky a pozdravily ho smeknutím svých malých cukrových kloboučků. Riko se také uklonil a zároveň se zaposlouchal do jemných tónů zpěvu sboru Mladých Japonských talentů v zelených uniformách. Kráčel po Pastelové ulici, když uviděl obrovskou čokoládovou nádrž. Neodolal a tak, jak byl, v modrých kalhotách s růžovými kytičkami a v citrónově žlutém svrchníku s oranžovými kostkami, skočil do rezervoáru té nádherné tekutiny. A plaval a plaval a plaval…

„Mladej! Vylez z těch sraček!“ Ošklivý špinavý pán si dovolil křičet v Pastelové ulici! To je ale hrubián!

„Tys mě neslyšel? Mám ti pomoct? Ty mi tady nebudeš dělat bordel, rozumíš?!“ Rikův svět se hroutil sám do sebe. Jeho barvy stékaly a nechávaly po sobě hnusnou šeď a hnědou barvu… a zápach… hnědou a zápach. Rikův mozek nechtěl zpracovávat nic z informací, které mu ostatní smysly předávaly. Ani puch, ani podivnou barvu, ani to, že se láskyplně tiskne k něčemu hodně ohavnému. Prostě nechtěl. Suverénně vstal, hodil opovržlivý pohled na muže, špinavějšího snad ještě víc než žumpa, ve které se Riko právě s chutí vyválel, a ztratil se v uličkách města Města. Jak má člověk, zvyklý na jablečný mošt, vědět, že sedm korbelů nejsilnějšího piva je prostě MOC?

Když se trochu rozkoukal, začal hledat dědouše. Strach o něj neměl, staroba byl horší než šváb a přežil vždy a všude. Nakonec ho uviděl, jak se škrábe na posvátný kopec nad městem a rozhodl se ho následovat. Když dorazil na dědovu úroveň, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Humr si spokojeně seděla na vršku posvátného kopce a ani nemrkla. Jen si radostně žvýkala stéblo trávy.

„Holka, tys nám dala! Kde se toulala, mrzáčku?“ Riko se vrhnul na zvířátko a začal ho zuřivě hladit.

„Ehéééé ehéé íííhmmm,“ zadeklamoval dědek, dechu se mu totiž po výstupu moc nedostávalo. Trojnožka se nechala od Rika chvíli hladit, pak se ale zvedla, odstoupila pár kroků..a…promluvila.

„Béé béé! Ehm, pardon, moc mi to nejde, už jsem dlouho nemluvila. Ale to nevadí. Takže znova: Má pouť je u konce! Jen na tomto posvátném místě s vámi můžu mluvit. Jsem zakletá dívka a jen mladý jinoch s čistým srdcem mě může zachránit a prokletí zlomit polibkem.“ Riko chvíli zápasil s dědečkem, který se po ovci hned začal sápat a zjevně si nevšimnul, že Humr zmínila „mladý“ jako jedno z kritérií na osvoboditele.

„Nuže, Riko, přistup a odklej mě!“ A Riko přistoupil. Už už se chystal ovci políbit, když v tom se mu dědek vytrhl. Strčil do Rika a oba dva padli na ovečku a co se nestalo? Ovce byla políbena oběma současně. Ozvalo se tlumené „puf“ a na kopci stáli dvě ovce a velice nestabilní dívka s jednou nohou.

„Eee… no to se taky někdy stane… to nic, teď stačí najít krásného jinocha, který vás políbí a odkeje… ahoj!“ zavolala Humr a rychle se jala odkvačit. Na jedné noze to moc nešlo a tak se spíš odkulila. Ovce Riko se podíval na ovci starobu.

„Bééé béé,“ pronesl Riko.

„Bééé béé be bééé,“ řekl staroch.

A jak řekli, tak udělali. Na posvátném kopci našli zrána lidé z města dvě ještě posvátnější ovce – jednu starou a páchnoucí a druhou mladou a též páchnoucí. Víc už dodávat není třeba. Snad jen, že bohoslužby v městě Městě vedou dvě tlusté, čisté a opečovávané ovečky, které ani nenapadne, aby hledaly nějakého jinocha.