1. kapitola

Vždycky jsem měla nač se upínat. Nadšení pro studium a práci mne drželo vždy nad vodou.

Ale… něco se změnilo.

Mám krásný život. Nikdo mi neubližuje, nikdo v rodině nepije a ani se nerozvádí. Ve škole to jde i bez přátel.

Něco je ale jinak.

To já jsem se změnila.

Ležela jsem na posteli, jako každé ráno. Oči se mi nechtěly otevřít, a když jsem konečně dokázala odlepit od sebe postupně obě víčka, do zorniček mne bolestně bodlo ostré světlo z otevřených oken. Kdo mi roztáhl záclony? Zase táta?

To dělával pořád. Byla jsem rozplácnutá na posteli a užívala si chvíle ticha a on si vkráčel, vrhl hysterický obličej na má kolena, která jsem si svíjela k hrudníku, a znovu mi roztáhl záclony, jako by mi reálné světlo dokázalo vrátit světlo do mé duše. Cha. Omyl. Tyhle snahy už tu byly. Z máminy strany, ta to ale už vzdala. Dokonce i já se snažila. Ale něco ve mně, ta věc, mne ničila. No, zní to asi děsivě. V podstatě to bylo dost jednoduché – uvědomila jsem si, jak život běží… A jak se tu skutečnost celá společnost snaží ignorovat. Jak ubohé. Nechápu, proč bych měla existovat, když moje existence je o penězích. Které nemám. A proč jsem chodila pořád do práce? No ano, abych měla pěkně penízky… a co s nimi? Motorka… Samozřejmě, miluju motorky, to by ani bez nich nešlo dýchat, ale… Do práce budu chodit minimálně půl roku, než si vydělám dost peněz na jednu krasavici, ale vždyť… motorka je stroj. Blbá, hmotná věc. Vždyť existuje tolik věcí, které jsou lepší než předměty. Přátelství, třeba. Ale to se mě netýká.

„Katko, vstaň už,“ ozval se monotónní hlas táty pod schody. On už to vzdal. Přece nemá cenu se zabývat protivným umíněným děckem, co nikdy nedokáže vysvětlit své chování.

„Hmm,“ odpověděla jsem mu a poslušně jsem vstala. Byla jsem jako loutka. Loutka na čtyřech provázcích. Malá, vyčerpaná a neschopná chůze. Znovu a znovu.

Bylo to, jak jsem už říkala, moje obyčejné ráno. Moje rutina.

Scházela jsem zničeně schody, jako bych nespala už tolik nocí. A ani oči nikoho nepřesvědčovaly o omylu, ty fialové kruhy mluvily samy za sebe. Noha plandala za tou druhou a na pokyny mého loutkaře kdesi nahoře, (bože ten zvrhlík, neodpustila jsem si), se pokoušely nezamotat se do pyžama, které mi padalo z těla, jak jsem zhubla. No, jakoby si vůbec někdo všiml, že…

„Tady,“ podal mi otec housku s medem z talíře plného stejných housek s medem, „jez.“

„Hmm,“ kousla jsem do své snídaně.

„Nemáš zač a taky dobrý ráno,“ zašeptal a zkrabatělo se mu čelo starostí. To byla taky jedna z jeho her. Vždycky mi něco vytknul a pak dělal, jako by se strachoval. Asi byl taky nějakej loutkař, jinej důvod jsem fakt neviděla. Jako by bylo proč se o mě bát, vždyť jsem obyčejnej, průměrnej puberťák. Ve škole je to furt stejný, doma je to furt stejný. Furt uklízím, vařím a vydělávám. Snažím se a dělám všechno proto, aby byla rodina spokojená. A on si zkrabatí to blbý čelo. Jako by to bylo zapotřebí.

Podruhé jsem hryzla do chleba a odložila jsem ho.

„Tobě to nechutná?“

„Chutná,“ a to je právě ten problém, pomyslila jsem si, „nemám hlad.“

„Nejíš.“

„Ale jím.“ Proč bych si měla dělat dobře, když on hrbí to čelo? Udělala jsem určitě něco špatně, určitě, cukalo mi předloktí.

„Proč seš tak nervózní? Máš anorexii nebo co?“ Tentokrát jsem se zasmála. Opravdu, smála jsem se. Nic takového, to mi fakt nehrozí.

„Ne, tati,“ řekla jsem uprostřed cesty do mého pokoje, „nemám anorexii.“

Hlupáček malej. Proč se vůbec snaží, když ví, že mu nikdy nedám, co chce? Jsem hrozná nána. Bez důvodu proč žít, usmála jsem se na svoji oblíbenou hračku.

„Jaký… to… má… smysl…“ šeptala jsem a hrála si, „ničit… ostatní… čekat… jenom… na… smrt… a… peníze…“ oči mi létaly ze strany na stranu.

„Peníze… nic… neřeší… Věci… jsou… hmotné… a… za… peníze…“ usmála jsem se.
„Prodám… duši… za… peníze?“ Přímo jsem se tím kochala.

„Asi jo,“ řekla jsem zase normálním, naprosto vyrovnaným hlasem. Ne jak ráno. Prostě jsem potřebovala svoji dávku. Potřebovala jsem si zahrát a uvolnit se.

Ozvalo se vrzání schodů, jak někdo vycházel nahoru, takže jsem vyhrabala starý šátek a odběhla rychle do koupelny. S úlevným úsměvem na rtech jsem si z předloktí smyla všechnu tu krev a otřela jsem ji do vložky, aby nikomu nic nedošlo. Sečné rány jsem schovala pod šátek, který byl naštěstí černý, takže stále tekoucí krev nijak nezměnila jeho barvu. Zbělela jsem. Hmm… jsem jako upír… Upír, jehož vlastní obětí je on sám.

---

Redakční úpravy provedla Janel Weil.