1. kapitola: Znovu do Země naděje a touhy

Pokračování povídek Dědictví ohně od autorky Lomeril. Přejeme příjemné čtení.

Už uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy opustila Zemi naději a touhy. Svět, ze kterého pocházela její matka, svět kam patřila, protože zdědila Jiskru Slunce, moc zahánět zlo. Setkala se tam s princem Slunce Degrikem, jeho snoubenkou a později i manželkou Nilsou a s jeho bratrem Velvrikem. Velvrik se stal jejím nejlepším přítelem, ale zemřel, zabili ho běsi…

Ona zatím zachránila jeho bratra před Nesvětlem, hlavní mocností zla v Zemi naděje a touhy. Pak odjela a od té doby netoužila po ničem jiném, než se tam zase vrátit. Za tu dobu se stalo mnoho. Zjistila, že její strýc Tony také navštívil tu zemi, její zemi a nesmí se do ní už vrátit. Jenže před dvěma lety Tony zemřel. Usnul na vrcholku hory a začala bouřka. Tony se probudil, vstal a uhodil do něj blesk. Otec se pak rozhodl odjet zpátky do města, ale ona odmítla. Zůstala u starého ovčáka Kaila, který udržoval spojení mezi světy. Za nástupce si vybral její bývalou lásku Deana, který se asi před třemi lety do Země naděje a touhy podíval. Prý je všechno v pořádku, Degrikovi a Nilse se narodil syn Hali a všichni jsou spokojení.

Toho rána stála před pastuškou a česala se, když uslyšela tichý hlas Vládce Slunce.

„Je čas, maličká.“

Zachvěla se radostí.

„Mám se vrátit?“

„Ano, maličká. Už navždy. Už se nevrátíš zpátky sem. Přesto spěchej a neprotahuj loučení!“

Kývla a radostně vběhla do chaty a oznamovala tu novinu Kailovi a Deanovi, který tam s nimi bydlel. Vyrazila ještě ten den v poledne. Vzala s sebou pár drobností a hlavně luk a šípy v toulci z měkké tmavé kůže, do které bylo vyraženo malé stříbrné V. Kdysi patřívaly Velvrikovi a ona si je na odchodu vyžádala od jeho bratra jako dar. Krátce se rozloučila s Kailem a Deanem a vyšplhala se k bráně do svojí milované země. Naposled se rozhlédla po zemi, kde vyrostla. I když se na Zemi naděje a touhy těšila víc než na cokoliv jiného v životě, plakala, když odcházela. Nikdy nezapomene na svět svého otce. Tady se poprvé setkala s Velvrikem, tenhle svět kdysi považovala za jediný existující, tenhle svět kdysi považovala za svůj…

Ale teď už ne. Nemohl být její, když už nesla odpovědnost za ten druhý. Snad se sem ještě vrátí, aspoň na návštěvu. Milovala oba, ale když už musela volit, zvolila si svět své matky. Od Tonyho smrti byla osamělá. Dean a Kail chápali její stesk, ale nechápali její zoufalou touhu po porozumění. A jediný, kdo jí rozuměl, byl Degrik. Už brzy se s ním setká! Nadechla se a s konečnou platností si zvolila, v jakém světě chce žít.

Brána ústila do podzemní řeky a tak musela Lavinie chvíli plavat, než se vynořila v malé krápníkové jeskyni. Vylezla ven do kaňonu a překvapeně vydechla. Pamatovala si zemi zelenou, živou a kvetoucí, ale teď před ní leželo něco, co nečekala. Skály pod ní byly jako vyhozené do povětří a rozmetané všude kolem. Tam bývala Soutěska hrůzy, místo, kde se běsi snažili zlákat člověka z cesty a zabít ho. Viděla spoustu silnic, které tam nebývaly, nové vesnice, ale i staré zničené. Většina stromů byla pokácená, louky rozryté. Ta země vypadala…zotročená. Ale přece Nesvětlo zahnali a Degrik by něco takového neudělal! Pomalu sešla dolů do kaňonu a vydala se k prameni, ze kterého se kdysi poprvé napila vody téhle země. Tam ji čekala další bolest: pramen byl zničený a jezírko, které tam bývalo, rozdupané a rozbahněné. Klesla na nejbližší kámen a rozplakala se.

Vzpomínala si na první setkání s vodou Země naděje a touhy. Tehdy se s Velvrikem znala sotva den… Stesk a bolest nad tím, co teď tady viděla, ji bodaly jako tisíc jehel. Nechtěla jít dál, nechtěla nic dělat, měla pocit, že nic nezmůže. Pamatovala si přesně, co jí Velvrik tehdy řekl. Kdyby tady byl život lehký, nestál by za nic. Jenže zbyl tu vůbec nějaký?

Zřejmě ano, protože tam v bahně našla důležitou věc: stopy velké skupiny lidí, některé dětské, jiné dospělé. A taky zlatavou stuhu, které sklouzla nějaké ženě z vlasů. Stopy vedly do skal a kam až mohla Lavinie posoudit, vypadaly celkem čerstvě. Rozhodla se je sledovat. Nešla ani hodinu, když před sebou zaslechla hlasy a zakrátko uviděla skupinu asi sta, možná víc lidí. Někteří jeli na vozech, jiní šli pěšky. Vypadali smutní, unavení a poražení. Tohle byl ten hrdý lid, který znávala?

Vzadu šlo pět ozbrojených mužů, kteří se každou chvíli otáčeli a tak rychle zjistili její přítomnost. Jeden z nich k ní přijel (jako jediný ze zadního voje měl koně) a uklonil se:

„Tak konečně jste přišla, zářivá paní! Odvezu vás k princezně Nilse.“

Než stačila říct slovo, vysadil ji za sebe a pobídl koně. Minuli celou kolonu, až se dostali do čela, které zrovna zastavovalo, zřejmě odpočinek. Muž nesesedl, jen jí pomohl dolů a zase se vrátil k zadnímu voji.

Uviděla svou starou přítelkyni, Nilsu, manželku prince Slunce a po Velvrikově smrti i princeznu Měsíce. Nilsa ji zaregistrovala jen pár vteřin poté.

„Zrádkyně!“ zařvala a vrhla se na překvapenou Lavinii.
Ta se sotva stihla začít bránit. Nilsa s ní divoce cloumala a něco nesrozumitelně křičela. Pak ji někdo odtrhnul.

„Uklidni se!“ křiknul na ni. Byl to celkem pohledný mladík o něco málo starší než Lavinie.

„Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně Lavinie.

„Posílali jsme pro tebe a ty jsi nepřišla a on je mrtvý, a to všechno kvůli tobě!“ napůl křičela a napůl vzlykala Nilsa.

„Pro mě nikdo nepřišel. A Nilso, kdo je mrtvý?“

„Degrik, Degrik je mrtvý!“

Lavinie zkoprněla. Ne, ne to nemůže být pravda, on nemůže být mrtvý, ne Degrik, nejlepší bojovník svojí doby. Zachytila se nejbližšího vozu, aby neupadla. Chtělo se jí plakat, ale nedokázala za sebe vymáčknout slzu.

„Co se stalo?“ zeptala se tichounce.

„Přepadli Sluneční palác. Nilsa tam nebyla, schylovalo se k válce s Nesvětlem a my dva jsme dostali za úkol odvést lidi do bezpečí, tak jsme vyrazili. A pak přišla ta zpráva. Přepadli je v noci a v několikanásobné přesile. Zřejmě nikdo nepřežil,“ vysvětlil mladík.

„A jak jste se to tedy dozvěděli?“

„Nějaký sedlák viděl v noci v paláci oheň a tak se tam připlížil a viděl to.“

Lavinie tiše plakala. Tak nejen jí, ale už i Nilse vzali jejího prince. Přesto…Velvrika nikdy nemilovala, ačkoliv byl to její nejlepší přítel. Nilsa a Degrik milovali jeden druhého víc než vlastní život.

„A co váš syn?“ zeptala se pak.

„Hali je tady, je živý a zdravý,“ odpověděla úsečně Nilsa.

„K tobě vážně nikdo nedorazil? Posílali jsme tři posly!“ řekl mladík.

„Pak musejí být…“

„Neříkej to slovo! Zní tu moc často,“ zarazil ji.

„A kdo jsi vlastně ty?“

„To je Erlis, můj bratr,“ odpověděla Nilsa.
Lavinie si krátce vzpomněla, jak jí o něm Nilsa kdysi vyprávěla. Tehdy ještě žili, Velvrik i Degrik…

„Takže kam teď míříte?“

„Někde tímhle směrem by měly ležet jeskyně Layhelard, kde sídlí Coynten. Chceme se u nich schovat.“

Vtom přišla stará žena a přivedla Nilse asi tříletého chlapečka.

„Už se vyspinkal?“ zeptala se Nilsa s širokým úsměvem a vzala ho do náručí.

„To je tvůj syn?“

„Ano, to je Hali, to jediné, co mi zbylo,“ zašeptala Nilsa a políbila syna na čelo.

„Tak pojďme,“ řekl Erlis, „Layhelard by neměl být daleko.“

Lavinie se tedy připojila k Nilse a Erlisovi a šli dál. Moc nemluvili, Nilsa se na Lavinii skoro nepodívala a nepromluvila, pokud se jí na něco nezeptala. Lavinie taktak zadržovala slzy. Kdysi byly výborné přítelkyně a teď ji Nilsa nenávidí. Erlis se na ni díval a mlčel. Viděl i jak už nedokázala svoje zoufalství déle dusit a rozplakala se naplno. Nilsa musela slyšet její vzlyky, ale ani se neohlédla. Nebylo divu, její srdce nedávno zemřelo a bylo pohřbeno. Snad ještě Haliho, krev svojí krve, dokázala milovat, ale nikoho jiného.

Už se šeřilo, když se před nimi objevil jezdec.

„Kdo jste a co tu pohledáváte?“

„Jsem Nilsa, princezna Měsíce a toto je Lavinie, Risidanina dcera. Hledáme ochranu mocných Coynten a staré přátelství.“

„Pak jste vítáni. Donesly se k nám noviny o přepadení i o princově smrti. Pojďte tudy!“

Vedl je mezi skály a dál do tmavého tunelu, který vyústil do obrovské haly, osvětlené tisíci pochodněmi. Po jejích stěnách se vinula schodiště do vyšších pater. Všude se hemžilo lidí jako v mraveništi. Ve vzduchu byla téměř hmatatelná atmosféra strachu a zoufalství. Příchod velké skupiny v čele s princeznou vyvolal patřičný rozruch a bzukot, jak zpráva letěla od úst k ústům, aby oběhla všechny uši v Layhelardu.

„Vy paní, a Zářivá, půjdete s námi dál, ale lid zůstane tady,“ řekl jejich průvodce.

„Chci si s sebou vzít syna a bratra,“ odpověděla Nilsa.
„Dobrá, ale nikoho jiného.“

Nilsa vydala potřebné pokyny. Lavinii až zaskočilo, jak rozhodně se chová. Nilsa nikdy nebyla příliš silná, vždycky byla takový domácký typ, ale teď se chovala jako pravá princezna.

Konečně byli lidé zajištění a oni mohli vyrazit.

Redakční úpravy provedla: Adrianet le Ros