Lovkyně

Může upír milovat?

Vysoká, štíhlá postava splývající s temnotou okolo pozorovala nedaleký altán, z něhož se ozývala hudba, zpěv a řev opilců.

Ti mladí, pomyslela si postava, nic je nepoučí. To je skoro nemožné, jak je tady lehké sehnat jídlo. A dál se nevzrušeně opírala o vzrostlý strom. Čekala. Za ta léta se naučila trpělivosti. Dovede čekat skoro celou noc, to by jiní nevydrželi.

Ti by to vyřešili po půl hodince, pomyslela si postava pohrdlivě a vyčkávala dál.

Náhle se z davu rozjuchaných Španělů oddělil nějaký mladík. I když vypadal jako ostatní, Lorenzo poznal, že je to Ital. Mladík potácivě klopýtal blíž a blíž k Lorenzovi a ztěžka oddychoval.

Tak, to bude dneska jednoduché, pomyslel si Lorenzo a vystoupil ze stínu stromu.

„Zdravím,“ řekl chladným a uhlazeným tónem. Mladík překvapeně vzhlédl.

„Kdo… co… kdo-kdo ste?“ s námahou ze sebe vypravil.

Je ho škoda, proběhlo Lorenzovi hlavou. Vysoký, snědá pleť, tmavé oči i vlasy, v neopilém stavu rozhodně šarmantní.

„Jsem ten, kdo rozhoduje o tvém životě. Tady a teď,“ řekl zase tím odměřeným tónem. To bylo na mladíkův otupený mozek moc.

„Co?“ zeptal se přihlouple.

„Uvidíš,“ odpověděl Lorenzo tajemně a zvolna se k němu přiblížil. „Uvidíš a ucítíš,“ řekl znova zlověstně a odhalil dva prodloužené špičáky v horní řadě.

Mladík ucítil, jak mu probodávají kůži na krku. Cítil, jak se mu ztrácí krev z těla. Cítil, že umírá. Jeho hlasivky se zmohly na poslední zoufalý výkřik.

„Arcangelo!“ ozval se pouze zděšený ženský výkřik jasnou nocí. Lorenzo se pousmál a ztratil se v nočních stínech. Je tak báječné být upírem!

***

„Už jste to slyšeli? Je toho plné město. Ten nóbl chlápek z Itálie, ten, co lámal dívčí srdce, jo, přesně ten. Tak ten je mrtvej. Něco ho zabilo a nikdo neví co. Měl prý jen na krku dvě ranky…“ Takové a podobné zvěsti se šířili celou Sevillou. Lidé se navzájem zastavovali a sdělovali si tu novinku. Někteří si ještě přimýšleli detaily, jako výraz hrůzy na mladíkově tváři, krev všude okolo, jen aby byl klep o něco zajímavější.

Jen jedna postava na ruch kolem nedbala a dál se protlačovala k malému domku u pobřeží. Mladá, asi šestnáctiletá dívka, místní ji znali jako podivínku, cizincům učarovala svou přirozenou krásou a šarmem. I když pocházela z chudých vrstev, přece ji celé město nějak znalo. A protože bylo všeobecně známo, že kde je nějaká záhada, tak tam někde poblíž musí být i Esmeralda, všichni ji zastavovali a chtěli jí tu novinku říct. Ona však na ně nedbala a dál si razila svou cestu. Konečně dorazila k cíli.

Křehké dřevené dveře se málem vyvrátily z pantů, když je prudce otevřela. Vpadla do jediné místnosti domu, popadla muže středního věku spravujícího sítě za ramena a vyhrkla:
„Už zase! Zase se to stalo! Ale já toho šmejda chytím, tím si můžeš být jistý, Pablo.“
„No neboj, sem,“ odpověděl nevzrušeně. „Šak, tajak dycky. Zas to schytá a bude pokoj,“ podíval se na ni klidnýma kaštanovýma očima rámovanýma černými vlasy protkanými stříbrnými nitkami.

„Neska si nějaká rožčilená, to muší být docela vážné.“ Esmeralda na něj úsečně pohlédla. Proč jde na ní vždycky všechno tak vidět? Proč neumí své city skrývat jako ti, které loví? „Ty si horkokrevná po matince. A oni nemaj´ duši, nemaj´, co skrývat, víš?“ řekl jí Pablo laskavě.
Proč si ve mně všichni můžou číst jako v obrázkové knížce? ptala se Esmeralda sama sebe. Pak ji ale zaměstnal důležitější problém.

„Dneska v noci zjistím, kde má ten blbý upír rajón a hrobku. Pak ho odpravím,“ zamyslela se nahlas.

„To nebude tak jednoduchý,“ ozval se Pablo. „Todle bude jiné. Cítím to, loupe mi v kolenech, to se dycky něco podělá. Dej na moje slova, Esmeraldo a buď opatrná.“
„Budu.“slíbila Esmeralda.

Zelená asi fakt uklidňuje, pomyslel si Pablo, když se díval do Esmeraldiných smaragdových očí.

***

Esmeralda se jako noční stín pohybovala Sevillou. Kolem ní se potácela nepříliš střízlivá individua, v koutech číhali lapkové. Typická scéna jakéhokoli nočního města v Pyrenejích i Evropě. Proběhla kolem kostela a pokřižovala se. Boží pomoc bude v bezprostřední blízkosti upíra potřebovat.

Potichu se blížila k altánu za městem. Mladá smetánka se zase bavila, jakoby se nic nestalo.

Ostražitě se schovala do stínu stromů. Nevědomky hned vedle Lorenzova úkrytu, kde však nikdo nebyl.

Noc je ještě mladá, pomyslela si. Za chvilku někdo přijde. A dál se věnovala pozorování mužů a žen v nákladných róbách.

Jsou tak bezstarostní, proběhlo jí hlavou závistivě. Ona nikdy bezstarostná nebyla. Odmala se s tatínkem starali o nemocnou maminku, která brzy zemřela. O pár let později, když bylo Esmeraldě třináct, věk na vdavky, za záhadných okolností zemřel i otec. Esmeralda přísahala, že toho vraha najde a pomstí se. Teď, o tři roky později, se mstí za jiné, které toto postihlo. Jen Pablo, otcův přítel, který se jí ujal, věděl, co ve svých bezesných nocích dělá. Lovkyně upírů, i tak by se to dalo nazvat. Zbohatlá církev by však měla jiné pojmenování, kdyby ji chytili. Čarodějnice.

Vedle Esmeraldy něco zašustilo. Okamžitě se ostražitě podívala tím směrem. Celá ztuhla a vyčkávala. Totéž asi dělalo to „něco“ v keři. Po půlhodince, která trvala snad skoro celý den, keř opět zašustil a vystoupil z něj mladík. Podlouhlé, černé vlasy rámovaly svítící tmavé oči zasazené hluboko do snědé pleti.

„Co dělá tak nádherná dívka na tomto nebezpečném místě?“ zeptal se Arcangelo.
„Nebezpečném? Vždyť to je obyčejný panský lesík s altánem. Těch je po Španělsku mnoho,“ opáčila Esmeralda a podívala se mu do očí.

Arcangelovi se zastavil dech. Tak krásné oči ještě neviděl. Poddal se jejímu pohledu. Pak se ale zarazil a odvrátil hlavu. Nějaký neznámý pud mu napovídal, že tohle by neměl dělat. Rozproudily se v něm protichůdné pocity. Chtěl tu neznámou ochránit. Ochránit před nebezpečím. A chtěl své prodloužené špičáky zabodnout do toho jejího úžasného krku.

Začal se k ní pomalu, krvelačně přibližovat. Užuž se zdálo, že upírská přirozenost zvítězí nad neznámým pocitem, který míval, když byl ještě živý.

„Arcangelo, jsi moc hodný, že jsi mi zas tak hezky sehnal oběd,“ ozvalo se. Arcangelo se otočil. Za ním stál Lorenzo a Esmeraldu držel pod krkem. Arcangelo vytřeštil oči. Ve svém vnitřním souboji si nevšiml přítomnosti někoho dalšího. Esmeralda se bezbranně zmítala pod železným stiskem a z posledních sil uhýbala netvorovým zubům. Očima prosila Arcangela o pomoc a zároveň se dožadovala vysvětlení. Arcangelo chvíli nerozhodně stál.

Ulovíš si někoho dalšího. Nech mu ji, je starší, napovídal mu silný hlas v hlavě.

Ale je tak nádherná. Tu přece nenecháš Lorenzovi napospas. Kdysi ses zastával slabších, ozval se slabý hlásek.

Kdysi, posmíval se ten silný. To všechno už bylo, teď je něco jiného. Lidí je na světě dost. A holek taky, burácel silný hlas v hlavě, nech mu ji, patří to k tvé přirozenosti, dál přemlouval hlas.

Ona tě může zachránit. A ty ji miluješ. I když jsi teď to, co jsi, býval jsi člověkem. A pořád jej v sobě trochu máš, zmohl se na poslední protest slabý hlásek.

„Pusť ji!“vykřikl Arcangelo, sám nevěděl, proč. Byl to výbuch jeho myšlenek. „Ta patří mně,“ řekl pak ještě. Upír v něm zase začal převažovat. Lorenzo překvapením povolil stisk. Toho využila Esmeralda a vysmekla se mu. Nyní stála mezi oběma upíry. Pohlédla Arcangelovi do očí a ten jejímu pohledu zase neodolal.

„Láska,“ vyplivl to slovo Lorenzo. „To není pro nás, Arcangelo, tu už necítíme.“

„Ty ji necítíš,“ opáčil Arcangelo a postavil se před Esmeraldu. Ta chtěla utéct, alespoň se pohnout, ale tělo jí vypovědělo službu. Dál tedy čekala, co se bude dít.

„Jak dojemné,“ ušklíbl se Lorenzo. „Upír se zamiluje do člověka. Ale copak se to děje? Upír je přece jenom upír a prokousne své milované hrdlo,“ pokračoval pak ironicky dál.

„Ne.“ Tyto dvě hlásky stály Arcangela velkou sílu. Přesto s vypětím sil pokračoval: „Je pod… pod mou ochranou… Nikdo… nikdo jí ne… neublíží.“

„Myslíš?“ ušklíbl se druhý upír. „Tak se dívej,“ řekl a s těmito slovy ho odhodil stranou, přihnal se k Esmeraldě. Pak se čas jakoby zpomalil.

Lorenzovy špičáky se blížily k Esmeraldinu krku. Arcangelo se narovnal do kleku.
„Nééé!“ zvolal, když Lorenzo ochutnal její krev. Pak si něco uvědomil. Z Esmeraldy se taky stane upír. Mohou se dva upíři milovat, nebo jejich city jsou už tak vychladlé, že to není možné? Arcangelo doufal v první možnost. On sám jí byl vzorem.

Stávám se tím, proti čemu jsem bojovala, byla poslední myšlenka živé Esmeraldy.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.