Omnia vincit amor

Tato povídka byla napsaná na motivy stejnojmenné písně s opravdu nádherými slovy.
Děj se odehrává krátce po ukončení Třicetileté války.

Vichřice byla na vrcholu svých sil a stockholmské uličky postrádaly svůj každodenní ruch. I když ještě nebylo tak pozdě, tma zahalila vše kolem. Jen malá, shrbená postava odolávala náporu větru a dál, krok za krokem, udolávala poslední vzdálenost, která ji dělila od příjemného tepla a společnosti.

U zuřivého psa, hlásala vývěsní tabule otáčející se kolem své osy. Postava vděčně vydechla a zatáhla za kliku. Dveře se otevřely a kromě pocestného se do místnosti dostala i trocha sněhu a nejblíže sedící ofouklo. Muž malého vzrůstu v cestovním plášti urychleně zabouchl.

„OMNIA VINCIT AMOR,“ zazněl jeho zvučný hlas lokálem a on odhalil svůj obličej, obličej asi šedesátiletého starce s tmavýma očima a bílými prořídlými vlasy. Přes vrásčitý obličej se mu od levého oka k pravé líci táhla jizva, pozůstatek před chvílí utichlé války.

„Jsi snad cizinec z dalekých krajů a nevíš, že zde jsou všichni protestantského vyznání? Táhni pryč, papeženče!“ obořil se na muže hostinský, který nechtěl mít zase z hospody jenom hromadu dřeva na podpal.

Stařec pouze zvedl hlavu, podíval se hostinskému zpříma do očí a řekl:

„Jsem křesťan, nerozlišuji mezi katolíky a protestanty.“
Pak sedl k nejbližšímu stolu, kde upíjela z korbelů skupina divoce vypadajících mužů. Ti si ho jen prohlédli a dál se věnovali své činnosti. On však jakoby nevycítil zhoustlou atmosféru kolem sebe a zvolal:
„Hej, šenkýři, galej plné korbely všem okolo. Ať vidí, že je pozval Vendet, Krvavá ruka. A kdo chce, ať si se mnou připije. Omnia vincit amor,“ řekl zas tu záhadnou větu a silně si přihnul.

„Už jsem slyšel o Vendetovi Krvavé ruce. Ale ty neodpovídáš jeho popisu,“ přezíravě reagoval muž s nebezpečně vypadajícím kyjem za zády.

„Ne, je to on,“ prohlásil další na druhé straně místnosti. „Ten šrám na obličeji…bitva u Lützenu, nebo ne? Já si tě pamatuju, rozdával´s rány všude kolem sebe. A když se jednomu z těch papeženců povedlo tohle,“ ukázal na jizvu na obličeji, „v tu ránu měl tvoji sekyru v hlavě. Ale změnil ses.“
Vendet se děkovně zadíval na vysloužilého vojáka, který si jej ještě pamatoval.
„Jo, bitva u Lützenu, to byly staré časy,“ prohlásil. „Ale dneska, dneska bych už toho schopný nebyl. A nejenom pro moji uvadající kondici.“

„Jestli to seš opravdu ty, co se s tebou stalo, že nejsi schopný zabít ani myš a používáš výrazy katolíků?“ zeptal se muž vedle Vendeta na to, co chtěli všichni vědět už na začátku. Vendet se znova napil a zhluboka se nadechl.

„Vendet Krvavá ruka, tak mi říkali. A já na to byl hrdý. Byl jsem v euforii, když jsem v Rakousích plenil, vraždil a pálil. Nedal jsem na prosby a pláč těch nevinných lidí. Pro ně jsem byl největší vyvrhel, co jim bral domovy, znásilňoval ženy, krutě zabíjel děti. Patřil jsem pro ně do pekla. Až jednou… to už moji tvář zdobila jizva… to jsem potkal dívku. Překrásnou. Chtěl jsem ji mít stůj co stůj. Jak jsem byl zvyklý, vzal jsem si, co jsem chtěl.
Jako žádostivec, který udělá všechno pro to, aby získal svůj poklad, vtrhl jsem k nim do domu, kde se všichni krčili. Všude kolem byly plameny, všude zněly výkřiky nenávisti, vzteku, zášti. Znělo mi to jako rajská hudba. Nic jsem nevěděl o lásce, která kdysi ten kraj obcházela.

Jednoduše jsem zabil dívčinu rodinu a ji vyvedl ven.

A v té chvíli mé oči uviděly něco, co změnilo směr mého života. Na pobořené zdi hned naproti mně se skvěl rudý nápis, který hlásal: Omnia vincit amor. Autorova ruka v tu chvíli klesla do prachu. Ten vzkaz byl napsán krví! Nevěděl jsem, co ta tři slova znamenají, ale něco ve mně mi říkalo, že to není nějaká výhružka, která mi hrozí peklem. Bylo to něco, co ten ubohý člověk chtěl říct celému světu a nestihl to. Něco vznešeného. Něco, co je pravdivé za všech okolností. A ve mně to probudilo něco, co bylo podobné šílenství. Musel jsem vědět, co ta zpráva znamená. Nechal jsem tedy dívku jejímu osudu, což si nikdy neodpustím a šel jsem do světa. Chodil jsem všude po všech cestách. Francie, Itálie, Rakousy, Čechy, Morava. Byl jsem všude. Všude jsem se ptal, co znamenají ta tři slova. Slova omnia vincit amor. Slova, co mi dokázala změnit život.

Všichni, kterých jsem se ptal, říkali, že je to jenom prázdná věta, kterou se řídí jenom blázni, která už neplatí. Že zlo má převahu a že my s tím nic nenaděláme. Až řekl jeden moudrý stařec, kterému život mu vyryl do obličeje hodně vrásek: „Sám v pravý čas pochopíš, že všechno přemáhá láska a mír vždycky zvítězí.“ A mně se konečně udělalo ve všem jasno. Láska je jen jedna a všechno přemůže. Je jedno, jakého jsme vyznání. Všichni máme jednoho Boha. Hlavní je láska, kterou chováme k bližním a k Němu.

A to je všechno. Už jsem starý, ale cítím se jako znovuzrozený. Proto jako poutník teď obcházím zemi a všechny zdravím tou větou všech vět: Omnia vincit amor, všechno přemáhá láska,“ skončil a znova si přihnul. Muži kolem seděli jako zkamenělí. Co říct na tohle?

„Dám vám ještě jednu radu,“řekl Vendet. „Peníze… to je nic. Každý den se vyrážejí nové mince. Jestli kvůli tomuto pozlátku přehlédneš svoji lásku, jsi hlupák. Štěstí v lásce znamená víc, než peníze. A všechny pány, kteří vtloukají do lidských hlav opak, ať vezme ďas!“

Odplivl si.

Zvedl se, nasadil si kápi a položil měšec plný zlaťáků na pult.
„Doufám, že to na útratu stačí. I když jsou peníze jenom pomíjivá radost, svět se stejně zařídil podle nich. OMNIA VINCIT AMOR.“

A odešel do temné severské noci vnášet své světlo.,/p>

Redakční úpravy provedla Janel Weil.