4. kapitola – Koně? Nikdy!

Hmm, život ve světě elfů má své plusy i mínusy…

Probudilo mě ostré světlo dopadající na můj obličej. Rozespale jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. V první chvíli jsem byla naprosto dezorientovaná a nemohla pochopit, kde že to vlastně jsem, ale pak mi to zase všecko došlo. Moje dobrá nálada, která se objevila po probuzení z příjemného snu, se pomalu rozpadávala.

„Ahoj. Tak už jsi konečně vzhůru.“ Polekaně jsem vyskočila z postele. Matně jsem registrovala, že mám na sobě pořád ty krásné šaty a že jsou i přes to, že jsem v nich prospala celou noc, naprosto nezmačkané. Rozhlédla jsem se a konečně objevila zdroj toho příjemného hlasu. Na stolku v rohu seděla sympatická elfka s kudrnatými vlasy až na ramena a přátelským úsměvem na rtech. Když už jsem si ji tak prohlížela, zjistila jsem, že má v té husté hřívě zamotané listy a nějaké větvičky, ale kupodivu to vypadalo, jako by tam prostě patřily.

„Já jsem Eltariel.“ Ladně seskočila na zem a natáhla ke mně ruku. Váhavě jsem si stiskla.

„Katka…eh, teda Celebriän. Nebo vlastně Merenwen?“ Musela jsem vypadat fakt zmateně, protože Eltariel se rozesmála.

„Zůstaneme u té Celebriän, co říkáš? Myslím, že to bude pro tebe nejlepší, protože tvoje lidské jméno je…řekněme zvláštní. A troufám si říct, že používat jméno jiné osoby asi také není nejpříjemnější…“ Nevím proč, ale tahle elfka mi byla něčím povědomá. Možná to bylo tím, že se nechovala tak vznešeně a jinak, jako všichni zdejší obyvatelé, ale prostě v ní bylo něco domáckého, co jsem, bůhvíjak, poznávala.

„Souhlas,“ vděčně jsem se na ni usmála. „Tak, co se teď bude dít?“ V Eltarieliných oříškových očích zajiskřilo.

„Teď? No, musím říct, že máme spoustu práce. Asi bych ti měla vysvětit, kdo je kdo a jak se k němu máš chovat, ale než bych ti vyjmenovala všechny, s kterými se Meren zná, by byl zase večer. Takže tě budu seznamovat až v průběhu. Ale jedno bys asi měla vědět hned. Meren tady má přítele. Je to elf vysoké hodnosti, její budoucí manžel a vládce elfů. Jmenuje se Elu Ancalimë. No, musím říct, že je to dost zvláštní elf a nechápu, jak si s ním Meren může rozumět…ale to není moje věc. Každopádně, měla by ses k němu chovat uctivě a mile. Naštěstí se s ním během přípravy na výpravu nebudeš muset moc stýkat, takže by neměl být žádný problém.“ Zírala jsem na ni s pootevřenou pusou. Ta holka se uměla pěkně rozjet, to tedy jo. A vypadalo to, že nemíní přestat.

„No a to znamená, že se hned můžeš pustit do výuky. Je jasné, že toho budeš muset dost dohnat – pokud jsem to dobře pochopila, teď jediné, co z našich dovedností zvládáš, je elfský jazyk. Rozumíš, plynně s ním hovoříš a ani čtení a psaní ti nebude dělat potíže. Ale s tím ostatním bude problém. Počítám, že lidé se ve vašem světě magii neučí, viď?“ Tok řeči přerušila tak náhle, že mě to zaskočilo.

„Eh, cože? Teda, chci říct, ne, neučí. Já se o ní sice trochu zajímala, ale jen o teorii a hodně zběžně.“ Eltariel se usmála.

„S tím si nedělej starosti, budeš muset prostě jen dobře poslouchat a pilně trénovat, pak to všecko zvládneš. No, magii tě bude vyučovat Cenarius, to je náš nejvyšší mág. Důrazně ti říkám, buď k němu obzvlášť slušná a chovej se co nejvybraněji a nejpokorněji. Hrozně si na své pověsti a postavení zakládá a nesnáší, když mu někdo neprojevuje podle něj dostatečný respekt. Mohlo by se ti to taky ošklivě vymstít. Pak se musíš vyučit v bojovém umění. No nekoukej na mě tak vyjeveně, je jasné, že se musíš naučit bojovat – pro všechny případy. Nikdy nevíš, kdo čeká v temnotě před tebou, zvlášť v těchto časech.“ Tvář jí náhle zvážněla a objevil se na ní na okamžik stažený úzkostlivý výraz. Pak se zase rozveselila.

„Bojovat tě naučí Tyrande. Nemá konkurenci, je to jedna z nejlepších elfských bojovnic všech dob. Bohužel, dneska nemá ani Tyrande ani Cenarius čas. No to víš, nepočítalo se s tebou.“ Usmála se a pokračovala. „Mohly bychom začít s bylinami, ale počítám, že na nějaké učení asi nemáš moc náladu a já tě nechci trápit. Myslím, že daleko příjemnější bude vyjet na projížďku a ukázat ti naši říši, co říkáš?“

„Jasně, ráda si tu všecko prohlídnu. Jen jsem se asi přeslechla, ale říkala jsi projížďku? Na čem pojedeme? Předpokládám totiž, že auta tady jaksi nemáte…“ Eltariel se rozesmála.

„Na koních přece, to je snad jasné. Jaký jiný prostředek bychom mohly využít, v kočáru jezdí jen ti nejvznešenější jako je Cenarius nebo Paní.“ Vyschlo mi v krku. Na koni? Ale to ne, to je zrada. Každý přece ví, že já koně nesnáším. Mám z těch obrovskejch zvířat panickou hrůzu. A to, že bych se náhodou měla vyšplhat dokonce na ně a ještě k tomu na nich jet, to už bylo absolutně nemožný a absurdní. Vždyť já se k nim odmítala vůbec přiblížit.

„Ne!“ Eltariel se na mě podívala.

„Cože? Jaké ne?“ Hystericky jsem vrtěla hlavou.

„Na koni nikam nejedu. To fakt ne. Magie, kytky i boj, to všecko nějak přežiju, ale koně ne. Jsou velký a smrdí!“ Eltariel se na mě vyděšeně podívala.

„Co? Jak koně ne? Jak chceš dělat cokoli, když nebudeš jezdit? A jak ses přemisťovala z místa na místo tam u vás?“ Koukala ne mě, jako kdybych spadla z Marsu a já se v tu chvíli tak i cítila. Pochopila jsem, že tady koně prostě patří k běžnýmu životu.

„Víš, u nás máme různý dopravní prostředky, co se pohybujou díky tomu že mají motor a kola. Nic je netáhne, prostě samy jedou. A ty v nich pohodlně sedíš, jen je musíš řídit. Na koni jsem v životě neseděla. Jsou sice u nás takoví blázni, kteří se na koních učí, jezdí na různý závody a to všecko, ale je jich jen pár, ostatní vidí koně maximálně v ohradě a to ještě zdálky. A já doufám, že ho nikdy z větší blízkosti neuvidím.“ Teď zavrtěla hlavou Eltariel.

„Ale Celebriän, tady to takhle nefunguje. Tady se na koni učí děti pomalu dříve než chodit. A ty to budeš muset zvládat taky, protože jinak se na to místo, kde se rituál musí vykonat, ani nedostaneš. Je mi líto, jestli s tím máš nějaký problém, ale prostě ho budeš muset překonat. Ježíš, netušila jsem, že to bude až takhle špat…ehm, jiné. Myslím ten svět u vás…“ Zakoktala se a na tvářích jí naskočil ruměnec. Pochopila jsem, že jí tímhle výstupem jen přidělávám starosti, ale já jsem prostě jinak nemohla. Nikdy jsem neuměla příliš dobře překonávat svůj strach. Ale Eltariel už nebrala na moje protesty žádné ohledy. Popadla mě za ruku a táhla směrem, odkud byl už z dálky cítit ten odporný pach koní. Nechápu, jak někdo může tyhle…hmmm…zvířata milovat a považovat za krásný. Pro mě to jsou prostě obrovský příšery, který jsou zdraví velmi nebezpečný. Zděšeně jsem zůstala stát ve dveřích a jako přimražená zírala na koňskou hlavu, která vyčnívala z dřevěného boxu přímo přede mnou. To jsem prostě nemohla zvládnout.

„Illidane?“ Eltariel okamžitě vlezla dovnitř, poškrábala jednoho z koní na nose a rozhlížela se, jestli někoho nespatří. „Illidane, jsi tady? Potřebuji s tebou nutně mluvit.“ Ozvalo se lehké zapraskání nějakého klacíku a najednou se přede mnou zhmotnil elf. Co elf, nádhernej elf! Zůstala jsem na něj naprosto konsternovaně zírat a jen jsem doufala, že moje pusa zůstala zavřená. Nemohla jsem uvěřit tomu, že něco tak krásnýho vůbec může existovat.