Malá pohádka o velké kočce

Pohádka o tom, jak se jedno malé městečko bálo velkého kocoura a jak vše vyřešil odvážný Olin.

Už je to velice dávno, snad až pradávno, co se kolem malého městečka Wasi toulala velká zrzavá kočka.

Městečko leželo uprostřed lesa, obyvatelé se všichni znali a měli se moc rádi. Děti se nemusely bát chodit do lesa. Tam si děti hrály se zvířátky a lezli po stromech. Taky sbíraly maliny a jahody, kterých bylo vždy hojně. Až do dne, kdy se v lesech objevil velký zrzavý kocour.

Kocour byl velice mlsný a vše co našel, to snědl. A taky strašil děti, které si do lesa přišly hrát.
Byl to zlý kocour.

Lidé z města ho chtěli s lesa vyhnat. Proto jednou večer svolali velkou poradu. Do hospody tehdy přišli všichni obyvatelé onoho malého městečka. Všichni se chtěli tohoto zrzka zbavit.

Dlouhé hodiny přemýšleli o tom, co s kocourem, ale nikdo na nic nepřišel. Přemýšleli o tom, že ho zastřelí či jinak zabijí, ale ne všem se takové rozhodnutí líbilo. Přece jen, byl to živý tvor. A tak seděli a dlouho do noci rozvažovali. Až najednou vykřikl mladý Olin.

„Já už vím!“ Všichni se na něho podívali a čekali, co bude dál. Po chvilce tedy Olin pokračoval.

„Vždyť my vlastně o tom kocourovi nic nevíme. Víme jen, že je zrzavý a má rád maliny a jahody.“

„A taky že je velice zlý,“ vykřikla Mary, matka dvou malých dětí, které kocour jednou polekal.

„Ale to nevíme jistě,“ odporoval Olin, „třeba je takový, protože nemá kamarády.“
Lidé se nad tím zamysleli. Byli to obyčejní lidičkové z malého města, žili ukrytí před velkými a vzdělanými městy, ale věděli, co je to láska a přátelství, a tak po chvilce souhlasili, že by mohl mít Olin pravdu.

„Dobrá tedy,“ souhlasil starosta města Wasi, „mohl bys mít pravdu. Ale co my s tím můžeme udělat?“ Olin na to odpověděl rychle:

„Uspořádáme malou slavnost a kocoura zrzka na ní pozveme jako velkého hosta.“ Mezi davem to zašumělo. Lidé se báli, že až přijde kocour na slavnost, může je třeba všechny spolykat.

„Nechte to na mně, lidičky,“ povídá Olin, „já zařídím, aby kocour přišel v dobré náladě.“
A tak tedy začaly přípravy na slavnost. Trvaly tři dny. Do té doby kocour stále strašil děti a pojídal maliny.

V den slavnosti, která se konala na náměstí, odešel Olin do lesa. Než šel, řekl všem přítomným na náměstí, ať vše připraví a s velkou slávou očekávají jeho návrat a příchod zrzavého kocoura. A pak zmizel v lese.

Obyvatelé tedy Olina poslechli a vše připravili. Dlouho však čekali na jeho návrat.
Když už se pomalu začínalo stmívat a starosta chtěl někoho vyslat do lesa Olivovi na pomoc, z lesa vyšel Olin a za ruku s ním velký zrzavý kocour.

Shromáždění je přivítalo s potleskem a všichni čekali, co se bude dít. Taky se trochu pořád báli. Ale neměli čeho. Kocour se jim uklonil a pak zamňoukal jako malé koťátko. Olin jim řekl, že se nemusí bát, že kocour se jim omlouvá.

Tak tedy začala slavnost. Kocour se choval mile a byl hodný, dokonce si hrál s dětmi, tedy s těmi odvážnějšími.
Ke konci slavnosti si vzal starosta městečka Olina stranou a zeptal se, jak se mu povedlo kocoura přivést a co se vlastně v lese stalo.

„Na to se mě ptá dnes každý,“ odpověděl Olin, „ale já to nikomu nepovím.“
A tak to zůstalo tajemstvím.

Kocour zůstal v lese, byl hodný a nikdy už nikoho nevystrašil.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.