Joša a psík

Joša se po smrti svého otce vydal do hor. Po několika dnech potkal psíka, po dalších několika dnech potkal stařenu. Tyto dvě bytosti mu změnily život na rok a ještě déle…

V horách u jednoho potoka stála malá chaloupka. Žil v ní Joša a byl sám, protože maminka mu umřela dávno, tu si ani nepamatoval, a tatínek v zimě. Přišlo jaro, Joša byl osamělý a přemýšlel, co by dělal. Samota mu nesvědčila, tak se vypravil do hor.

Jarní hory byly krásné a chladné. Chodil po místech, kudy chodíval s tatínkem, a přemýšlel a vzpomínal. Potkal psíka. Psík ho chvíli pozoroval a Joša pozoroval psíka. Joša na něj zkoušel mluvit a spřátelit se s ním, ale psík se k ničemu neměl. Tak šel Joša dál a psík s ním. Chodili tak několik dní a spali blízko sebe několik nocí.

Jednou Joša potkal stařenu. To už byl na druhé straně hor. Stařena seděla na pařezu a u nohou měla velkou nůši.

„Hezkého psíka máš,“ řekla stařena Jošovi.

„No, ten není můj, ani nevím, jak se jmenuje,“ odpověděl Joša. „Proč tu tak sedíš na pařezu s takovou velkou nůší?“ zeptal se.

„Ale, nůše je těžká a já jsem unavená,“ zasmála se stařena.

„Pomohu ti, ukaž mi cestu!“

Tak šel Joša se stařenou dva dny. Psík se stále držel opodál. Došli na mýtinu, kde stála smradlavá chalupa. Joša donesl nůši až dovnitř.

„Tak se tu, stařenko, mějte hezky, já zase poputuji dál,“ chtěl se rozloučit Joša.

„Ale panáčku, to asi nepůjde. Vstoupil jsi do mého domu a odtud se neodchází. Musíš si odsloužit rok, pak můžeš odejít. Ale pokud svou práci během roku jedinkrát pokazíš, už odsud neodejdeš a budeš proklet a nabydeš podoby zvířete jako tento pes,“ zařehtala se stařena.
Joša na ni nedbal, vyšel z chalupy a došel až ke kraji mýtiny. Tam jako by byla skleněná stěna, Joša ne a ne udělat krok do lesa, nemohl se dále pohnout. Pochopil, že bude muset u stařeny zůstat, že se stal jejím vězněm.

Tak uplynulo několik měsíců. Joša musel tvrdě pracovat, kácet stromy a rozšiřovat mýtinu, opracovávat dřevo. Byl z té práce unavený, jediným společníkem mu byl psík. Cítil se osamělý. Vzpomínal na klidný a obyčejný život s jeho otcem v chalupě. Připomínal si krásu rodného kraje i volnost, kterou pozbyl. Z jediného jídla, které mu stařena denně nabídla, hodil kousek psovi, kousek nadrobil ptáčkům, kousek mravencům a kousek snědl. Každý den se těšil na večer, až bude moci ulehnout a usnout. Milosrdný spánek ho alespoň na chvíli odvedl do světa snů a sladkého nevědomí.

Jednoho dne stařena Jošovi nařídila, aby opravil střechu chalupy. Nevěděl, jak se na střechu dostat, tak si stavěl žebřík, ale dřevo bylo jako očarované a nechtělo se tmelit dohromady. Zkoušel hrubou sílu, zkusil si s dřevem povídat, tak jak ho to učil jeho otec. Dřevo bylo dřevem jen do okamžiku, než ho Joša začal tmelit, pak se začalo vzpouzet. Tak nad tou prací strávil týdny a týdny, až přišel poslední den jeho služby. Joša byl převelice smutný, neboť nesplnil úkol a věděl, že stařena ho nepustí a promění ho ve zvíře. Jak tak smutně seděl, rozbalil jídlo a rozdělil ho pro sebe, pro psíka a pro mravence. I malý konipásek už hopsal opodál a těšil se na drobeček.

„Proč jsi tak zasmušilý dnes?“ zazpíval konipásek.

„Ale, nesplnil jsem úkol a stařena mě večer promění ve zvíře.“

„Jaký úkol máš splnit?“

„Musím opravit střechu.“

„To nevadí, my ti pomůžeme,“ zazpíval konipásek a najednou se slétlo celé ptactvo z celého lesa.

„My ti také pomůžeme,“ křičeli mravenci.

Tak Joša chystal štěpiny na opravu střechy, mravenci oddělovali štěpiny od třísek, velcí ptáci vzlétali se štěpinami na střechu a malí ptáčci je rovnali na střeše a spojovali tak, aby vydržely. Večer byli s prací hotovi. Mravenci ještě poradili Jošovi, že až bude odcházet, má po stařeně chtít odměnu za svou službu, která mu náleží.

Přišel večer a střecha byla hotová. Stařena vyšla ven.

„Máš svou práci hotovou?“ zařehtala se.

„Mám,“ sebevědomě odvětil Joša. Stařena se tomu náramně divila. Vzala vidle a chtěla střechu „vyzkoušet“, ale vidle se jí ohnuly.

„Ty jsi mne podvedl!“ zařvala baba.

„Nepodvedl, střecha je spravená, rok uplynul a ty mě musíš nechat jít!“ klidně pronesl Joša.

„Tak si běž, odkud jsi přišel, panáčku!“ vztekala se baba.

„Až mi dáš odměnu za mou roční službu, náleží mi.“

„A co bys rád?“ potutelně pravila stařena.

„Chci, abys mi dala toho psa,“ pronesl své přání Joša. Stařena se však rozzuřila a kouzlem seslala na Jošu všechno dřevo z mýtiny. To se jí však nepovedlo, neboť všichni ptáčci se slétli na její hlavu a mravenci jí zalézali pod sukně.

„Utíkej, vezmi psíka a utíkej!“ křičel konipásek.

„Děkuji, příteli, děkuji!“ volal Joša, vzal psíka a utíkal na hranici mýtiny.

Tentokrát se mu však podařilo mýtinu překročit. Hodně se mu ulevilo. Ohlédl se, kde je psík a – místo psíka tam stála hezká dívka.

„Kdo jsi ty?“ užasl Joša.
Tak mu dívka vyprávěla svůj příběh, jak šla do lesa na houby a potkala stařenu, jak jí pomohla s nůší a musela u ní sloužit rok. Poslední den služby jí vyhaslo v peci, neboť stařena seslala začarovaný vítr do komína, a tak se stala psíkem. Chodila po lese, až potkala Jošu a cestami všelikými ho dovedla až ke stařeně v naději, že Joša dokáže kouzlo zlomit. Oba v sobě cestou z lesa našli zalíbení, a pokud neumřeli, žijí v Jošově chalupě dodnes.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.