Věrná až do konce

Co všechno se stane, když má na trůn malé země nastoupit mladá a nezkušená královna?

Prostornou kaplí kráčel zasmušilý průvod, z kůru se přízračně, jakoby z nebe, snášel tesklivý hlas chorálu. Dokonce i sochy a obrazy svatých měly jakoby pochmurný obličej.
Zástup za márami byl předlouhý. Každý se chtěl rozloučit s králem Sanchem, který své zemi vládl bezmála třicet let.

Nejzasmušilejší však byla postava kráčející hned za márami. Princezně Berenikee nebyl Sancho jen dobrým králem, ale taky otcem, který jí i při všechny své povinnosti nahrazoval i matku.

Sbohem, otče, loučila se s ním v duchu. Ty se teď na mě budeš dívat z ráje. Ty se budeš těšit z přítomnosti Ježíše Krista, zatímco mně přenecháváš přetěžký úkol. Jako tvoje jediná dcera, otče, budu královnou Karneolu. Pomoz mi prosím, ať tuto úlohu zvládnu. Bude mi bez tebe smutno, zakončila své rozloučení a v slzách sledovala, jak jejího otce balí do bílých pláten a ukládají do hrobky.

„Jsi prach a v prach se obrátíš, pravil…“ znělo Berenikee stále v uších s mnohonásobnou ozvěnou.

„Má paní… je čas na korunovaci, pojď se převléci,“ vyrušil ji hlas komorné.

„Teď jsem pochovala otce a mám se začít veselit?“ zeptala se.

„Je to tvoje povinnost. A abych nezapomněla, pan rádce chtěl s tebou mluvit.“

„Můžu to s ním vyřídit teď? Počkáš na mne v mých komnatách.“

„Zajisté,“ odpověděla čilá stařena. Jen co odcupitala, vehnal se do kaple Juano, rádce a pravá ruka bývalého krále.

„Má paní,“ začal udýchaně. „Zprávy se šíří rychle, obzvlášť ta o smrti tvého otce. Pruské knížectví nám chce vyhlásit válku!“ vychrlil ze sebe.

„Jak to víš?“

„Před chvílí s tou zprávou přišel posel.“ Odmlčel se. „Zbabělci!“ pokračoval pak rozohněně. „Když je na trůnu silný a čestný král, drží se v ústraní. Jak ale má na trůn nastoupit jeho jediná dcera, mladá, křehká, bez zkušeností s vládou, to se jim zachce naší říše! To se jim zachce plenit a drancovat! To-“

„Mírni se, pane rádče, jsi na svatém místě,“ zarazila ho smířlivě Berenikea. „Ten posel ať tu zůstane, pak s ním promluvím osobně,“ rozkázala pak tónem, který nesnesl odpor. Tak proto, pomyslela si, proto je nutná tak rychlá korunovace. Na naši jedinou provincii, bohatou snad na vše, si brousí zuby ostatní. A jakákoli říše je nejslabší bez panovníka. Bože, pomoz mi. Otče, přimlouvej se za svou nešťastnou dceru, zakončila své úvahy krátkou modlitbou.

Korunovace se konala v prostorné hodovní síni, jako už tradičně. Kaple se uklízela od pohřbu.

Berenikea stála před zrcadlem a zamyšleně pozorovala svůj odraz. Štíhlá, střední postavy, dlouhé hnědé vlasy jí v různých spletencích splývaly až na záda. Měla červeno-žluté vyšívané šaty s rozšířenými rukávy.

„Úplně tě vidím jako mocnou královnu, má paní,“ snažila se komorná pozvednout Berenikee sebevědomí.

„Vždyť je mi patnáct. Neříkám, že jsem příliš mladá, ale… Jiné dívky mého věku a postavení… vdávají se do bohatých královských rodin a jediné, co musí umět, jsou dvorské způsoby. A já…?“ povzdechla si. „Já se stanu královnou. Sice malé, ale prosperující země. Musím umět mnohem víc. Pruský kníže nám hrozí válkou,“ začala pak jiné téma. „Hned po korunovaci nám ji vyhlásí. Co budu dělat? Umím se bít mečem, díky otcově prozíravosti. Jak mám ale ubránit obyvatele pře záhubou? Co mám dělat, aby naši jedinou pevnost, Karneol, nedobyl nepřítel?“ V jejích čokoládových očích se zračila bezradnost z tak rychle nabyté zodpovědnosti.

***

„Slavnostně přísaháš, že budeš spravedlivě vládnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a budeš Karneol bránit s Boží pomocí za všech okolností?“ rozléhal se biskupův hlas pronášející přísahu. Berenikea, klečíc před ním, slavnostně pronesla:

„Tak přísahám při Bohu, karneolskému lidu a mému otce, Světlo věčné ať mu svítí.“ Poté jí na hlavu biskup nasadil královskou korunu, spíš zlatou obruč s velkým rubínem uprostřed, do rukou žezlo a královské jablko. Tak, a je to tu, proběhlo Berenikee hlavou. Vstala a otočila se k lidem.

„Královna Berenikea I.,“ oznámil vznešeně biskup.

„Budu se snažit, ať se období mé vlády počítá do rozkvětu Karneolu,“ řekla větu, kterou všichni očekávali, že řekne a kterou cvičila celý dnešek.
Pak, za doprovodu trubek, vyhrávající slavnostní pochod, opustila síň.

***

„… A tímto vyhlašuje kníže pruský královně Karneolu válku, z důvodů uvedených výše,“ dočetl pruský posel to, čeho se mladá královna bála nejvíc. Jak dokáže jeden den změnit člověku život, proběhlo jí hlavou.

„Jak víte, do královského úřadu jsem vstoupila teprve před chvílí. Ještě jsem nestihla nabýt žádné zkušenosti, proto ať je ke mně a mé zemi tvůj pán milosrdný, a když už po mé moci lační, ať mi dá možnost svůj hrad, poddané i zem zabezpečit. Ať nám tvůj pán dá čas, abychom se mohli připravit. Je to snad rytíř, nebo ne?“ zmohla se Berenikea na návrh kompromisu. Vůbec nevěděla, kde se v ní ta slova vzala.

„Můj pán s tímto návrhem počítal dopředu, dá vám tedy měsíční lhůtu. Až doroste úplněk, je tu i se svým vojskem!“ zasalutoval posel a odešel.

„Pošlete prosby o pomoc do sousedních zemí, zmobilizujte všechny muže schopné boje, shromažďujte zásoby, posilněte hradby. Musíme se připravit na obléhání,“ zavelela Berenikea. Ještěže aspoň trochu vím, co dělat, proběhlo jí hlavou a bezděky pomyslela na své vrstevnice, které by začaly panikařit a vše radši nechaly mužům.
Večer padla do postele úplně vyčerpaná.

Další dva dny se vůbec nezastavila. Kromě blížícího se obléhání vyřizovala další královské záležitosti po otci, které nesnesly odkladu.
Jako na spásu čekala na odpověď zvlášť od janovského knížete, jejího armádou nejmocnějšího souseda. Její lidé dali dohromady pouze necelou tisícovku mužů, což je proti desetitisícové armádě v podstatě nic.

Zhruba v polovině lhůty dané Prusy konečně přišla na pergamenu zpráva. Posel však neuměl číst, a tak vzkaz předal a odešel.
Roztřesenýma rukama královna pergamen rozbalila a četla:

Roderigo, kníže janovský, královně Karneolu, Berenikee I.:
Velice si vážíme, že nás království karneolské považuje za spojence.

Ačkoli bychom našim sousedům rádi pomohli, naše situace nám to nedovoluje.

Ve vší úctě,

Knížectví Janov

Berenikea zalapala po dechu. Situace nám to nedovoluje? Spíš se nám nechce! To tam měli napsat! rozčilovala se v duchu mladá královna. A potom se v ní najednou ozvalo všechno to, co přežila. Smrt otce, neřešitelné problémy z posledních dnů… dopis byl poslední kapkou. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Chci být sama.“ Prohlásila. Všichni členové rady i sloužící poslušně zmizeli.
Berenikea pomalu přešla ke krbu. Chvíli jako v transu zírala do ohně, jakoby čekala, že se jí v plamenech zjeví otec a poradí jí jako už tolikrát před tím. Potom začala pergamen jako beze smyslů trhat. Na poloviny, čtvrtiny, osminy… a začala jednotlivé kousky házet do ohně. S každým ji píchlo u srdce, každý kousek znamenal tu hořkost, kterou v sobě cítila. S každým kouskem se zbavila těch vzpomínek, které jí zlomily srdce. Otcova smrt. Vyhlášení války. Žalostné vojsko. Odmítnutí pomoci od janovských.

Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jej nakrmila posledním kouskem pergamenu, uplynul již drahný čas. Seděla a pozorovala odcházející vzpomínky, krásná jako vždy. Jen cestičky na její tváři prozrazovaly, že je něco v nepořádku…

Vrzly dveře a dovnitř vklouzl nesměle Juano. Najednou bylo všechno zpátky.

„Ano?“ otočila se už se skoro nabytou suverenitou. Juano se zarazil.

„Stalo se něco, má paní?“ zeptal se nejistě.

„Ne, nic.“ usmála se vlídně Berenikea. „Jenom toho bylo na začátku trochu moc. Co se děje?“

„Přišel nějaký mladík. Představil se jako skald ze severu, ale je v koženém brnění s mečem u pasu. Vypadá, že s ním umí zacházet. Tedy, ten mladík s tím mečem umí zacházet,“ opravil se zmateně Juano. „Mám jej vpustit?“ zeptal se nakonec.

„Přiveď mi ho rovnou sem. Mohl by se hodit i jinde, než jenom v hodovních síních.“
„Jak si přeješ, má paní,“ odpověděl a spěchal splnit rozkaz.
Za chvíli se vrátil s černovlasým mladíkem, který odpovídal přesně jeho popisu. Přes záda přehozenou lyru, opásaný mečem, v obličeji vepsanou mnohaletou zkušenost s bojem. I přes ty jizvy však Berenikee zdál hezký.

Mladík se zarazil a chvíli na královnu zíral. Byla překrásná.

„J-jmenuji se Gewein,“ vypravil ze sebe. „Tvoje krása je pověstná, má paní, ale skutečnost nepředčí nic,“ řekl pak.

„Děkuji,“ zčervenala Berenikea. „Ale má krása mi teď nepomůže.“

„Co se stalo?“

„Má cenu ti to říkat, Geweine? Dokázal bys mi pomoct?“

„I když ne, budu se o tom snažit,“ řekl rozhodně.
Berenikea se na chvíli zamyslela. Může se mu svěřit? Každá pomoc dobrá, pomyslela si a všechno Geweinovi řekla.

„Celý život by mne provázela hanba, že jsem nepomohl dámě v nouzi. Pomohu ti, má paní.“

„Jsi snad rytíř, že dodržuješ jejich zásady?“ byla královna zvědavá.

„Ne, to ne.“ Mladík sklonil hlavu. „Chtěl jsem být, ale můj původ mi to nedovoloval.
„Ach.“ Dál už se nevyptávala.

Poslední dny lhůty se nesly ve znamení shonu. Gewein uplatnil své zkušenosti, když mužům rozděloval luky a meče. Berenikea se starala o to, aby byly všechny sýpky plné, kdyby je nepřítel chtěl vyhladovět. Den před oznámenou invazí se všichni obyvatelé Karneolu stahovali do stejnojmenného hradu s mnoha věžemi, masivními hradbami a cimbuřím ozářeným zapadajícím sluncem. Vypadal majestátně, jako nedobytný obr. Vevnitř však panovala nálada naprosto opačná. Beznaděj a strach obcházeli chodby.

Gewein vymyslel jednoduchý plán: Třetině vojska dal luky a šípy. Tito muži měli svými zbraněmi zkosit co nejvíce nepřátel hned, jak budou na dostřel. Zbylé dvě třetiny byli pěšáci s mečem a štítem a hlídali hlavní bránu. Někteří, kteří uměli jezdit na koni a alespoň trochu bojovat, vytvořili jízdu, která byla spolu s pěchotou u hlavní brány.

Tu noc nikdo nespal. Gewein si naposled ověřoval, jestli všichni vědí, co mají dělat, Juano zajišťoval ženy a děti v podzemí a Berenikea se naposled před bitvou modlila v kapli.

Ráno nastalo. Berenikea stála v brnění před vojskem a dodávala jim odvahu:

„Stateční muži! Vidím ve vašich očích strach. Chápu vás, i mé srdce svírá úzkost. Ale nezapomeňte, Bůh je na naší straně! Vy bojujete za svůj život! Nebojte se tedy. Vaše rodiny jsou teď v bezpečí. Jestli budou i zítra, záleží jen na vás! Bojujete sice za svoji královnu. Možná bráníte její hrad. Ale hlavně bojujete sami za sebe. Za své životy. Za své nejdražší. Nezklamte je tedy! Bojujte! Bojujte až do úplného konce. Braňte, co je vám drahé!“ Muži propukli v jásot. Gewein se usmál. Ano, tak má mluvit panovník. Láskyplně se na ni podíval. I v brnění vypadala půvabně.

„Už jsou tady!“ zakřičel někdo náhle. Měl pravdu. Na Karneol útočila cizí armáda. Zkouška začala.

„LUČIŠTNÍCI PŘIPRAVIT!“ hulákal Gewein. „PALTE, JAKMILE BUDOU NA DOSTŘEL!“ Nepřátelské masy se kvapem přibližovaly. „PALTE!“ zařval Gewein. Déšť šípů se snesl na nepřítele. Ale každého, kdo padl, nahradili tři další. „NEPŘESTÁVAJTE! PALTE NA NĚ! AŤ KARNEOLSKÉ HRADBY NESPATŘÍ!“ Lučištníci stříleli jako o závod, skoro každý šíp našel svůj cíl. Řady nepřátel řídly. Ale ani Prusové neotáleli. Už začali rozbalovat katapulty, balisty a beranidlo. „STŘÍLEJTE, STŘÍLEJTE!“ řval Gewein. Jestli katapulty vystřelí, Karneol nemá šanci.

Už byl v katapultu kámen. Muži jej pomalu začali natahovat. Gewein vzal vlastní luk a zamířil. Čekal. Až byl katapult natažen do poloviny, vystřelil. Šíp bleskově prolétl celé bojiště a protl provaz, který držel zbraň nataženou. Katapult vystřelil. Avšak kámen dopadl místo na karneolské hradby do vlastních řad a tam způsobil katastrofu. Nejméně dvěstě mužů našlo pod velkým balvanem smrt.

Ke Geweinovi se otočili všechny pohledy. „NEVŠÍMEJTE SI MĚ! PALTE DÁL!“ vrátil jejich pozornost správným směrem. Mladík se začal soustředit na balistu. Prusové chtěli napravit své selhání a začali natahovat hned tři šípy dlouhé jako pět statných mužů. Gewein si s ní poradil jako s katapultem. Masivní šípy opět v nepřátelských liniích způsobily katastrofu. Nyní Prusů zbývalo už jen okolo tisíce.

Berenikea se postavila dopředu k oddílům u brány.

„OTEVŘETE BRÁNU!“ královnin rozkaz byl uposlechnut. „VOJÁCI! POJĎTE SE MNOU! ROZDRTÍME NAŠE UCHVATITELE! VPŘED!“ a vrhla se jako první do nepřátelských řad. V těch propukl zmatek. Tohle opravdu nečekali.

„NESTŘÍLEJTE!“ zavelel Gewein a ve strachu sledoval dění před hradem. Karneol měl jasnou přesilu, vítězství bylo na dosah. On však sledoval jen královnu. Bojovala obklopena nepřáteli.

Když najednou… Zatímco měla starosti se dvěma vojáky před sebou, třetí toho využil, rozmáchl se a jeho meč vjel Berenikee do zad.

„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ vydral se Geweinovi ze rtů zoufalý výkřik a jako o závod běžel ven, za ní. Cestou porážel všechny, které viděl, zaslepen vztekem a smutkem. Konečně stanul vedle své milované, která ještě z posledních sil dýchala.

„Geweine,“ pravila. Podepřel jí hlavu.

„Jsem tady, má paní.“

„Vyhrajeme,“ pronesla s úsměvem na tváři.

„Ano,“ přisvědčil Gewein.

„Já odcházím,“ řekla.

„Ne, zůstaň s námi,“ prosil on.

„Ne,“ zvedla ruku. „Mě už čeká otec. Ale já musím ještě něco vědět.“

„Co si přeješ vědět, má paní?“

„Ujmeš se vlády v Karneolu?“ Gewein na ni překvapeně pohlédl.

„Ale…“

„Prosím. Jsi spravedlivý. Budeš dobrý vládce. Slib mi to. To a ještě mi slib, že na trůně bude vládnout tvůj rod i po další pokolení.“ V očích měla upřímnou prosbu a bolest umírajícího.

„Slibuji.“ Odvětil Gewein v slzách. „Miluji tě, Berenikeo.“

„Já tebe taky, můj rytíři. Sbohem.“ A navždy zavřela oči.