16. kapitola – Běsy

Chtěl jít trénovat, ale uslyšel výkřik. Přicházel z nádvoří, kam se
stihl dostat během minuty. Uviděl Nilsu, drženou v šachu v rohu jedním
běsem. Nepřemýšlel nad ničím. Prostě se vrhl kupředu a odstrčil běsa z
cesty. Zrůda se otočila a začal mentální boj, nejtvrdší, jaký princ kdy
podstoupil.

Dlouho se přetlačovali svými myšlenkami. Degrik věděl, že
dlouho nevydrží, a tak sebral všechny své síly a zaútočil. Našel jeho
strach, strach ze Světla a vytáhl ho na povrch mysli. Bránil se, ale
Degrik nepovoloval. Cítil rostoucí hrůzu a cítil téměř uspokojení,
protože věděl, že vyhrává. Ovšem v tu chvíli jeho nitro ovládala jen a
jen nenávist. Běs se chvíli svíjel, vřískal a nakonec se mu podařilo
vykroutit se ze spojení a odletěl.
Princ se rozhlédl. Nilsa
napůl seděla a napůl ležela tam, kam ji běs zahnal a hystericky
vzlykala. Ve dveřích stál Khol a s výrazem překvapení, bolesti a
strachu ho pozoroval. Pak se Degrikovi zatočila hlava a on omdlel.

Lavinie vzpomínala na chvíle rozloučení s Podskalským. Věděla, že nikdy nezapomene na větu, kterou jí řekl, když odjížděli. Vládce
tě ochraňuj, Zářivá. Ať už nás čeká cokoliv, postav se tomu, jak
nejlépe umíš a udělej čest své matce. Budu s tebou, byť jen v
myšlenkách, ať půjdeš kamkoliv a budu se za tebe přimlouvat u Vládce.
Světlo s tebou!
Poustevník jí svým způsobem nahradil otce. Našla v něm potřebnou oporu
a s jeho myšlenkami v zádech měla daleko větší odvahu. Náhle ji přepadl
neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Prudce se otočila a uviděla něco,
o čem nemohlo být pochyb, co to je.
„Běs!“ vykřikla vyděšeně.
Velvrik prudce otočil Hvězdu a založil šíp do Petelina luku. Lavinie
ale věděla, že tady zbraně nepomůžou. Popojela dva směrem kroky k
běsovi, pokusila se zahnat strach a řekla:
„Bojíš se mě.“
„Proč? Jsi jen malá hloupá holka.“
„Mám Jiskru a Jiskra je Světlo, kterého se bojíš.“
„Můj pán je silnější, než ty.“
„Tak to se jistě nebojíš pohledu na mé dědictví,“ usmála se.
Nenáviděla toho tvora před sebou a rozhodla se ho zničit. Pozdvihla
pravou ruku a vytrysklo z ní světlo. Ve zlatých krůpějích vybuchovalo a
přelévalo se kolem její natažené dlaně. Její obličej nebyl vidět přes
záři, která prostupovala celé její tělo.
Běs vyděšeně utekl a ona nechala pravičku klesnout. Jiskra zmizela.
„Lavinie?“
„Musíme jít, oni se vrátí a bude jich víc.“
„Lavinie, ty nemáš Jiskru, ty jsi Jiskra!“
„Dělej!“
„Počkej, tohle mi vysvětli!“
„Jo, máš pravdu. My z našeho rodu jsme uvnitř plné Světla. Předání
Jiskry je ve skutečnosti jen jeho probuzení,“ odsekla spěšně a pobídla
klisnu kupředu.
„Ale…viděl jsem tebe…a Petelu…tam v zahradě…“
„Představ si, že v každém z mého rodu je hranice dřeva. To, co jsi
viděl, bylo její zapálení. Poslední postrčení k převzetí dědictví
ohně…“

Degrik
dopil třetí dávku lektvaru na uklidnění. Už zítra! A oni tu ještě
nejsou! Děsil se, že se jí něco stalo, že je přepadli běsi, spadli ze
skály, smetl je hurikán…
Náhle byly jeho chmurné úvahy přerušeny. Vstoupila Nilsa. Pevně se objali a políbili. Pak tiše řekl:
„Sebonai má klíč od Knihy životů, může nás oddat.“
„Říkal jsi, že až potom…“
„Nedokážu
tam zítra jít s vědomím, že jsem promarnil možnost oženit se se svou
láskou!“ řekl a naškrábal vzkaz pro Sebonai. Vyhodil ho škvírou ve
dveřích a zazvonil na poslíčka, aby ho vyzvedl.
„Ty jsi můj pán, tvé přání je mi rozkazem,“ sklonila hlavu.
To, co řekla, byla první věta svatební litanie. On pochopil a odpověděl jí.
„Ty jsi má paní, tvá láska je mi životem.“
„Já jsem matkou tvých synů, paní tvého krbu.“
„Já jsem živitel tvůj i tvých dětí, pán tvé střechy.“
„Jsem zemí a vodou, ze kterých vyroste košatý strom tvých potomků.“
„Jsem ohněm, který zahřeje tvé dcery a větrem, který požene loď tvých synů.“
„Tvé je mé srdce, má ruka i mé tělo.“
„Tvé je mé srdce, má práce i můj meč. Ty jsi má manželka, mé tělo a má krev až do konce věků.“
„Tys můj muž, mé tělo a má krev až do konce věků.“
Poklekla,
on ji zase zvedl a políbil na čelo. Dokonale vážní stáli proti sobě.
Jen stáli, celou věčnost, než přišla Sebonai. Všechno jí vypověděli a
ona souhlasila, že jejich sňatek zapíše do Knihy životů.
Jakmile se za ní zavřely dveře, Degrik zamkl.
„Máme spoustu času a nikdo nás nebude rušit,“ řekl.