15. kapitola – Stařec a dítě

„Podívej!“ ukázal Velvrik k obloze.
Z lesa před nimi stoupal k nebi sloupec kouře. Pobídli koně tím směrem
a brzičko dorazili k vesnici. Tedy spíš k něčemu, co vesnicí ještě
nedávno bývalo. Domy byly spálené, krovy stržené a muži pozabíjení.

Zvířata, ženy a děti zřejmě odvedli, protože tam žádné nebylo vidět.
Vtom zaslechli dětský pláč. V jedné kůlně našli sedět asi dvouletého
chlapečka, kterého jako zázrakem přehlédli. Lavinie si stáhla plášť a
nahé dítě do něj zabalila, pak ho zvedla a nesla ke koním.
„Ty ho chceš vzít s sebou?“ zeptal se užasle Velvrik
„Ty ho tu chceš nechat? Neboj, jakmile potkáme nějaké stavení, necháme ho tam, neplánuju ho brát někam dál.“
„To je fakt, tady zůstat nemůže.“
„Tak jedeme, už není nic, co můžeme pro tyhle chudáky udělat.“
Nasedli a koně pomalu kráčeli pryč. Lavinie se začal zmocňovat nepříjemný pocit.
Tak tohle je pravá tvář Nesvětla? Zbabělý vrah, který pobije
neozbrojené vesničany a malé děti, místo aby si to rozdal s pořádnou
pevností? Ale jedna věc jí vrtala hlavou: nikde neviděla žádné mrtvé
Nesvětlé, ani služebníky běsů. Že by je vzali s sebou? Ale spíš to tam
vypadalo na hladký masakr, snad ani nekladli odpor. V tom případě to
ale musí být strašné, když se muži nechávají klidně zabít a sebrat si
manželky a děti. Jakou pak mají naději obstát v boji?
Nesvětlo je tak silné, nedokáží ho porazit! Ach proč, proč se jen máma míchala do jejího světa! Ale který svět je vlastně její?

Seděli u večeře: Degrik, Nilsa, Khol a Sebonai. Povídali, ale nesmáli se. Nebylo jim do smíchu. Najednou Degrik řekl:
„Nilso, zazpívej nám.“
„A co bych měla zpívat?“
„Lavinie je na cestě zpět. Zapívej nám Poctu Esigne, na její počest!“ navrhla Sebonai.
Nilsa
vstala a obešla stůl. Stoupla si na volné prostranství, protože Pocta
Esigne byla prokládána tancem a Nilsa byla jedna z mála, kdo znali i ty
nejdrobnější pohyby, bez kterých by píseň nebyla dokonalá.
Vzduch
rozezněly první tóny nejslavnější ódy Země naděje a touhy. Vypravovala
o činech Esigne a pak se prolínala s lyrickým opěvováním.
Esigne! Zářivá paní v temné noci,
povedeš nás stezkou bezpečí.
Esigne! Zářivá paní jsem v tvé moci,
jak se ti poutník odvděčí?
Na
Degrika píseň mocně působila. Esigne byla statečná a mocná a Lavinie
patřila k jejímu rodu. Kde asi je? Co dělá? Nezabili jí běsi?
Ta
myšlenka ho vyděsila. Ne, ona nesmí být mrtvá! Nevěří Jiskře, ale chce
mít po boku Lavinii. A taky brášku. Ta mizivá šance na výhru by bez
nich byla úplně nulová.
Náhle se ozvalo ostré zakrákání.
Nad nimi přeletěl havran. Sebonai vyskočila, jako kdyby do ní píchlo,
vzala nůž, zabodnutý do srnčího hřbetu před ní a hodila. Degrik to
nikdy netušil, ale Kholova sestra uměla házet nožem lépe než většina
mužů. Havran sletěl na zem. Princ se k němu chtěl rozeběhnout, ale Khol
ho pohybem ruky zadržel. Sebonai pomalu přešla místnost a vzala mrtvolu
ptáka do ruky. Ten se v tu chvíli proměnil v hada. Ona ale nepovolila
sevření, čekala to. Za chvíli se had v jejích rukou zkroutil a rozpadl
se v prach.
Spustila ruce a zbytky hada spadly na podlahu.
Otočila se. Degrik jí po dobu souboje neviděl do tváře, ale teď se
téměř leknul. Ta vždycky chladná a silná Sebonai neměla daleko k slzám.
Pak prudce prošla kolem stolu a zmizela ze síně. Khol vyrazil za ní.

Lavinie mlaskla na Jiskru, aby dojela Velvrika. Přitom povytáhla plášť,
aby nepršelo na Drobečka, kterého vezla před sebou. Už několik minut
jeli pěknou bouřkou, vlastně spíš průtrží mračen.
„Podívej!“ zařval Velrvik, aby přehlušil rachot hromu a ukázal před sebe.
Za clonou deště rozeznala maličký domek, krčící se u skály. Pobídli
koně a rozjeli se k němu. Vevrik zabušil a dveře se okamžitě otevřely.
Stál v nich starý muž ve volném rouchu s dlouhými šedými vousy.
„Pojďte se ohřát, unavení poutníci jsou vždy vítáni. Ty koně dozadu pod
kůlnu, mladý muži. Slečno, vy se pojďte schovat. Aha, ještě je tu
děťátko, tak to vypadá na zvláštní příběh. Takové poslouchám rád. No
tak, honem, ať nemoknete víc, než je třeba.“
Lavinie podala Velvrikovi Drobečka, aby mohla sesednout, pak si děcko
vzala zase zpátky a vešla do chatrče. Zatímco Velvrik šel odvést koně,
ona se rozhlédla kolem. V jednom rohu stálo prosté lůžko s jedinou
hrubou dekou. Uprostřed místnosti právě stařec prostíral na dřevěný
stůl se čtyřmi židlemi. Vařil zřejmě nad krbem, kde visel kotlík, ze
kterého se linula lákavá vůně. To už ale vešel Velvrik a muž je pozval
ke stolu.
„Není to nic moc, ale zasytí to,“ prohlásil, když jim podával misky s kaší z masa a nějaké neznámé zeleniny.
„Kdo jste?“ zeptal se Velvrik.
„Jsem v první řadě člověk. a pokud se ptáš na jméno, říkají mi podle
místa kde žiji. Lidé mě znají jako poustevníka Podskalského.“
„Tak to jste můj příbuzný!“ vyhrkl princ, „Jste bratranec mého otce!“
„A tebe tvoje chování prozrazuje jako Velvrika, prince Měsíce, jestli se nemýlím,“ usmál se Podskalský.
„Nemýlíte. A má společnice se jmenuje Lavinie, dcera…“
V tu chvíli ho chtěla zarazit, aby neprozrazoval, kdo je, ale poustevník byl rychlejší.
„…dcera Risidanina, já vím,“ řekl.
„Jakto?“ podivila se, „Nikdy předtím jsme se neviděli.“
„Zaprvé, vyzařuje z tebe světlo Jiskry. Zadruhé, je vidět, že jsi
vyrostla jinde, a každý tady ví, že Risidanina dcera vyrostla v jiném
světě, než je ten náš, no a zatřetí je tu neklamná podobnost s tvou
matkou. Ale kdo netuším, kdo je, je ten drobeček, kterého jste
přivezli.“
Velvrik v několika větách vypověděl chlapečkův příběh a nakonec požádal poustevníka o pomoc:
„Nemůžeme ho vézt dál s sebou, nedokážeme se o něj postarat a navíc spěcháme…“
„V pořádku, nechte ho tady a já na něj dohlédnu. Brzy nastane mír nebo
smrt. Pokud smrt, pak se mu nevyhne, ať bude kdekoliv a pokud mír, tak
ho odvezu někam k lidem, kteří ho přijmou.“
Když tedy vyřídili problém Drobečka, ještě chvíli seděli pospolu, než
šel Velvrik spát. Mezitím přestalo pršet, a tak Lavinie vyšla ven,
podívat se na hvězdy. Podskalský vyšel hned za ní.
„Něco tě trápí, Zářivá,“ řekl.
V poustevníkovi bylo něco, co ji přimělo mu důvěřovat, a tak mu
vyklopila všechno. Co viděla ve vesnici, tu vidinu beznadějného boje,
strach z Nesvětla. vlastní malost a slabost, svůj strach…
„Jsou moc silní, nedokážeme je nikdy, nikdy porazit!“ vzlykala.
„Kdysi byla jedna obyčejná dívčina vybrána, aby se tomu nepříteli
postavila. A víš, proč vyhrála? Nebyla o nic silnější, než ty, ale
Nesvětlo udělalo chybu. Osudnou, ale nikdy se z ní nedokázalo poučit.
Ukázalo jí její milovanou zemi zotročenou a její rodinu mrtvou.
Uvědomila si, že to se stane, když selže. Proto se vzchopila a Nesvětlo
porazila. Nesvětlo ví, že může útočit skrz lásku, ale protože ji plně
nechápe, dělá chyby. Daleko raději používá strach. Ale právě láskou
může být zničeno. Když bojuješ za něco, jsi silnější než cokoliv na
světě. Nesvětlo umí bojovat pouze o něco – o moc, vládu, o zemi. Ale ty
umíš bojovat za své blízké, aby mohli žít dál v pokoji. A nemysli si,
že bojuješ jen za Zemi naděje a touhy! Copak by se Nesvětlo zastavilo
jen v tomto kraji? Ne, až bude hotové tady, zamíří do tvého světa. Už
tam působí, jen mu tam říkáte jinak. I Vládce tam je a dolehly ke mně
podivuhodné zvěsti o jeho činech tam. Prý tam někteří ani nevěří, že
existuje. Možná mezi ně patříš i ty. Ale najdeš ho i u vás, stačí jen
hledat. On je mocnější než Nesvětlo. Už se nebojíš?“
„Bojím…“ špitla.
„To je dobře, protože kdyby ses nebála, měl bych tě za hlupačku. Jen plač, nezadržuj slzy. Nestyď se za ně.“
Pevně ho objala a vzlykala mu na rameni.
„Potřebuješ otce, dítě,“ řekl jí laskavě, zatímco ji konejšivě hladil po zádech.
„Právě jsem ho našla,“ zamumlala.
Za chvilku se utišila a za další chvíli se propadla do bezedných sametových hlubin spánku.