14. kapitola – Vidění a souboj

„Než odjedete, něco pro vás mám,“ řekla Petela.
Sestoupili za ní do podzemní místnosti. Na katafalcích tam leželo mnoho
žen. Všechny si byly podobné: zlatovlasé, svým způsobem půvabné, v
bílých šatech a všechny mrtvé.

„Toto jsou Zářivé,“ řekla tichounce Petela, „tady ta první, to je Esigne.“
Lavinie pohlédla do tváře stárnoucí ženě. Byla jí podobná. Jestli na
kryptě leželo nějaké kouzlo nebo co, ale těla byla neporušená a ženy
vypadaly, jako kdyby spaly. A pokud toto byly Zářivé, znamenalo to,
že…
Vyrazila rychlým krokem kolem řady katafalků. Zastavila se u poslední
ženy a pohlédla jí zkoumavě do tváře. U jejích nohou byl vytesán nápis,
který zabraňoval všem pochybnostem. Stálo tam jediné slovo: Risidana.
„Ano, toto je tvá matka,“ řekla Petela, která k ní mezitím dorazila.
Bývala jistě oslnivě krásná, ale věk již část krásy setřel. Ve dvaceti
měla jistě nápadníků na každém prstě deset, ale když zemřela, táhlo jí
na čtyřicítku a spíše než krása z ní i po smrti vyzařovala jakási síla.
Lavinie se na ni dívala a vnitřnosti se jí svíraly, ale neplakala.
Matku neznala a když byla malá, tak ji dokonce nenáviděla. Proto teď
nemohla plakat.
„Chtěla jsem, abys ji viděla,“ zašeptala Petela, „a ráda bych tě tu nechala déle, jenže čas se krátí a vy musíte jít. Pojďte.“
Znovu vystoupili do slunečního světla. Petela zamkla a pak tleskla do
dlaní. Před ní se objevila kovaná truhla. Otevřela ji a vytáhla luk a
dvanáct šípů v toulci z měkké tmavé kůže, do které bylo vyraženo malé
stříbrné V.
„Toto je pro Nočního poutníka. Užívej můj dar moudře. A nyní nastal čas loučení. Šťastnou cestu!“
Nasedli na koně a vyjeli z brány, která se za nimi s tichým klapnutím zavřela.

Zase
souboj. Zase deprimující záležitost, po které trpěl princ pocitem
méněcennosti. Zase Kholovy fyzické i mentální útoky, se kterými měl
Degrik plné ruce práce. Vztekle se opřel do další rány a najednou se mu
povedlo vyvést válečníka z míry. Ale dnes nepolevil. Dnes ne. Dnes
nemilosrdně útočil a Khol upadl. Nakonec mu princ vyrazil meč z ruky a
přiložil mu špičku svojí čepele na krk.
Starší muž se zvedl
a tiše řekl: „Výborně můj princi. Skutečně výborně. Už umíš všechno, co
potřebuješ. Teď už budeme jenom cvičit. Věděl jsem, že tenhle den
jednou přijde. Jsi mladší a rychlejší, musel jsi mě dříve či později
překonat.“
Prince zaplavila vlna hrdosti, která ostře
kontrastovala se včerejším pocitem méněcennosti a slabosti. Zdálo se
mu, že za něco přece jen stojí. Porazil Khola ze Severu, Vůdce Coynten!
„Nedá se dělat nic jiného, než dál trénovat. Vezmi si meč a jdeme na to.“
Degrik se postavil do střehu a tiše se usmál.

Lavinie jela úplně tiše. Od chvíle, kdy opustili Sluneční palác, nepromluvila, až teď.
„Něco jsem pochopila,“ řekla.
„A co?“ zeptal se Velvrik.
„Sebonaino vidění.“
Mladík se na ní užasle podíval.
„Povídej!“
„Ona neviděla Risidanu, byla jsem to já. Viděla nás na téhle cestě!
Musela nás vidět zdálky, když měla v obraze i dům, takže zahlédla ženu
se zářivě zlatými vlasy a myslela si, že je to máma. To vidění se už
naplnilo, chápeš? Mělo nám dát jistotu, že se nám podaří dostat se do
paláce.“
„Ty jo, takže teď…“
„…už nemáme nic, co o budoucnosti skutečně víme.“
„Kromě jedné věci.“
„A to?“
„Víme, že do střetnutí s Nevětlem zbývá šest dní a že musíme pohnout kostrou, abychom to stihli.“

Degrik
čekal na Sebonai, aby mu dala další lekci v mentálním boji a v tom, co
on nazýval čtením myšlenek a ona odhadováním protivníka. Bylo to
zvláštní, už tu měla deset minut být a ona nikdy nechodila pozdě. Vydal
se ji hledat, ale zřejmě ji nikdo neviděl od rána, kdy si vyjela na
koni po okolí.
Začal si dělat starosti a zrovna chtěl jít promluvit s Kholem, aby se ji vydali hledat, když vjela do dvora.
„Paní! Měl jsem o vás starost!“
„To je od vás velice milé. Děkuji, Fawy, postarej se o něj,“ podala otěže podkonímu.
„Je tu krásně, že?“
„Ano,
i když Severní hory jsou ještě hezčí, to víte, domov je domov.
Procestovala jsem toho dost, ale myslím, že není nad sever. Východ je
takový až moc idylický, všechny ty bukové lesy a louky s meandrujícími
potůčky, kdybych to viděla na obraze, asi bych řekla, že je to kýč.
Západ je zase takový divoký, skoro necivilizovaný, řekla bych. No a jih
– já nevím, kdo má rád pouště, ale já ne. Sice tam možná roste ovoce,
ale já tvrdím, že je to poušť. Tady střed je takový kompromis, ale je
tu pěkně.“
„Máte dnes rozvernou náladu, paní.“
„Ano, nějak tak na mne působí ta krajina,“ usmála se Sebonai tak, že to u ní nemohlo být upřímné.
„A zapomněla jste na čas.“
„Skutečně?“
„Ano, naše lekce měla začít už před hodnou chvílí.“
„Ahá, vy si myslíte, že ještě budou pokračovat naše lekce!“
„A ne snad?“
Podívala se na něj a celá ta bodrá a rozverná maska z ní spadla. Byla to zase ta Sebonai, kterou znal.
„Porazil
jste Khola ze Severu, vůdce Coynten. Stále si myslíte, že vás někdo
kromě Starce, Nesvětla a Vládce může naučit něco víc?“