Můj stín

Jen jedinkrát sama bych přála si být. Sedět si po tmě a v klidu si žít. Žel není mi přáno mít radostných chvil. Jelikož se mnou je navždy můj stín. Tam, kde chci světlo, ona tmu vzívá. Pak se smíchem v očích se na mě dívá. Ten její pohled mé srdce pálí. Přeji si odejít, být od ní v dáli. Nejde však uniknout. Nejde se skrýt. Musím si ní nadále svůj život žít. Je jako přelud, jež v srdci mém žije. Živí se bolestí, jež uvnitř mne bije. Jsem jako ona a ona je mnou. Ten stín prokletý Skrývám jen tmou. Odejít navěky, to je mé přání. Strach mojí duše, ten mi však brání. Smířená se sebou ruku jí dávám. Boj tento prokletý raději vzdávám. Redakční úpravy provedla Janel...

Autor : dne 01/02/2009 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Motýl

Motýla viděla přes okno zavřené, parapet obsadil, křídla měl stažené. Chvíli jen seděl, poslouchal smích, dívky, co vzpomněla na loňský sníh. Přátele měla, teď je však sama, už není dítě – dnes je prý dáma. Smích už ji přešel, teď chce jen spát, svým krásným vzpomínkám průchod dát. V říši snů pod vrbou sama sedí, déšť jejích slz ve sníh se mění. Mlha jež studí jak staletý led, proudí jí krví, ten prokletý jed. Z krásného snu děs se zas stává, ve snu či vzhůru – pořád je dáma. Skutečnost se snem motýl teď pojí, prastaré sáně pod schody stojí. Strachem probuzená, s křikem se zvedá, už nechce být dáma, či něčí žena. Rozbíjí okno, pěstí jej ničí, ty střepy na zemi úplně křičí. Strach už je potlačen, nemá šanci, ona si vybrala – zve smrt k tanci....

Autor : dne 01/02/2009 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů