Proč Vánoce?

Herbert – starší muž, který měl velice rád příběhy – seděl v křesle ve svém bytě, sklesle sledoval plamínky v krbu, které zářící tančily. V ruce držel hrnek s čajem. Čekal – trpělivě vyčkával, až se ozve zvonek od dveří. Naděje byla sice velice malá, ale přesto byla.

„Trrr …“ ozvalo se z chodby.

Jeho společník se zvedl a šel otevřít. On na rozdíl od Herberta nevěřil. že někdo přijde – v tomto ohledu byl prostě trochu pesimista.

Za chvíli se vrátil, nikoho neměl s sebou, proto se Herbert zvědavě otázal: „Kdo to byl?“

„Jen domovník …“ odvětil Edvard – mladík, který nerad pije čaj.

Edvard si tedy sedl do svého křesla a vzal si svůj šálek čokolády, ale už někdo znovu zvonil. Herbert sice věřil, že je to někdo na jejich inzerát na „Vánoční povídkování“, ale Edvard to tak neviděl tuto návštěvu přiřknul znovu domovníkovi.

Po chvilce se však vrátil s jakousi dámou, Herberovi ji představil jako Kláru. Usadil ji u krbu a nabídl čaj. Herbert si s ní začal povídat, ona se hlavně vyptávala, jak vlastně vznikl nápad s „Vánočním povídkováním“. Vysvětloval jí to, na oplátku se od ní dozvěděl, že prodává noviny v novinovém stánku a žije sama.

Zazvonil zvonek, Edvard se znovu zvedl a šel poslušně otevřít. Po chvilce se vrátil – nebyl sám. Kolem něj byla skupinka úplně neznámých lidí. Ti se představili jako Amélie – starší dáma, na oko působila velice přísně; její neteř Hedvika – veselá mladá dáma – a Kristián – mladý spisovatel.

Všichni se usadili, dostali čokoládu či čaj a mohli si brát cukroví, které přinesly obě ženy – Klára a Amélie. Společnost se dobře bavila, všichni se rychle seznámili, hovor se rozjel do plného proudu a tu zase zvonek. Ještě někdo, divil se Herbert sám pro sebe, už nikoho nečekal. Jeho Vánoční přání teď bylo kompletní – na „Vánoční povídkování“ přišlo mnoho skvělých lidí a to ještě netušil, co je za dveřmi.

Edvard v roli dveřníka se vydal ke dveřím. Po chvilce přišel společně s pánem, jež se představil jako Hubert, a jeho psem Mefistem, což se moc nezamlouvalo Herbertovi – ale brzy ho to přešlo, byl rád, že tu je tolik lidí. Ale Mefisto si jeho přízeň také získal, když se k němu několikrát přišel podrbat a zadíval se na něj svýma tmavýma jiskřivýma očima.

Pak se dlouze povídalo, ovšem se ale dostalo i na „povídkování“. První začala Klára se svým příběhem o netradiční Popelce, pak Edvard a Amélie – s mrazivým příběhem a detektivkou; následovali Hubert, Hedvika i Kristián. Zbýval tedy jen Herbert a ačkoli všichni už byli unaveni a ztěžka drželi oční víčka, dal se do svého příběhu: „Kdysi už před hodně lety – to jsem byl ještě mladý, měl jsem krásnou ženu a dvě děti – se stalo něco neuvěřitelného. Přicházeli Vánoce, já jsem toho měl obvykle moc – potřeboval jsem nakoupit dárky, žena uklízela byt, ale pomoc také potřebovala, v práci toho bylo na poslední chvíli také mnoho. Prostě jsem nevěděl kam dřív skočit, neměl jsem nápady na dárky, v práci jsem zůstával déle, než kdy jindy. A když jsem se vrátil domů, žena na mě také něco potřebovala. Jak se říká jedním slovem blázinec. Mé jediné Vánoční přání bylo takové – aby Vánoce zas nějakou tu dobu nebyli.

A tak to přešlo Vánoce byli pryč, nastal nový rok, pak jaro, léto. Začalo padat listí – podzim byl tu. A najednou se ten sychravý podzim změnil na studenou zimu. Zas se blížili Vánoce, ale zdálo se mi, že to cítím jen já. Nikde v obchodech žádná Vánoční výzdoba. Děti nemluvili o tom, co dostanou a na co se těší. Žena nechystala vánoční úklid. Všechno bylo tak trochu podezřelé. Nikde žádné Vánoce – dokonce ani v kalendáři. Bylo mi to divné, ale neříkal jsem nic.

Náhle nastal Štědrý den, nic se nedělo jako obvykle. Děti mrzutě odcházeli z domu a reptali, kdy už budou zas nějaké prázdniny, že škola už je ‚neba‘. Manželka ta nic neříkala, prostě jsme se tak oba rozeběhli do svého zaměstnání. Celý den jsem přemýšlel čím to, jak to, že nikdo nemyslí na Vánoce? Nechtěl jsem si to přiznat – chyběli mi. Něco přece jen bylo na tom vánočním shonu, jež odměnilo několik dní volna. Všechen ten stres stál za to, když člověk pak viděl ty rozzářené obličeje dětí i manželky. Byt byl čistí, i když kolem toho bylo spousta reptání. A teď – nic takového se neplánuje. A tak bylo mým Vánočním přáním pro tentokrát, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Vánoce by přece měli být – to nejde takhle sprostě je vypustit z kalendáře i ze života.

A tak se týden, který měl být Vánoční a slavnostní, plný očekávání a radosti, změnil v něco jako běžný týden – do práce z práce, ze školy do školy, v televizi zas ty samé hlouposti. Mě už to nebavilo, chtěl jsem den volna – zůstat s rodinou, či jet na nějaký výlet. Nic se nekonalo. Tyhle dny se vlekli a byly jako špatný vtip.

Nakonec se týden změnil v další týden, pak následoval další. Na Vánoce se zapomnělo. Nastalo jaro, pak znovu léto a podzim. A přišla zima – taková jaká má být. Otočil jsem kalendář hned na poslední dni – Vánoce. Opravdu tam byli Vánoce, nemohl jsem tomu věřit, po té loňské odmlce se mi po nich opravdu začalo stýskat. Nakoupil jsem dárky, ženě pomáhal s úklidem – vše se vrátilo. A já si přál, aby to tak zůstalo. Nastal Štědrý den, který následně přešel ve večer. Čekala nás vánoční večeře, všechno jak má být. Pak si děti i žena rozbalily dárky. Zas měli ty jiskřičky v očích. Zas tu byly Vánoce – plné štěstí, dětského smíchu, sněhu, dárků a kdoví čeho ještě. Všude vonělo cukroví a jehličí stromů. Tohle mi přineslo štěstí, byl jsem rád, že jsou Vánoce zase zpět.“

Herbert skončil poslední povídku tohoto večere. Všichni už byli unavení, ale šechy vyprávění se líbila. Pomalu se zvedali ze svých židlí či křesílek, loučili se a oblékali. Tenhle večer dopadl velice dobře – všichni šťastni, že poznali tak skvělé lidi, vyměňovali si kontakty a těšili se na další společné setkání. Také si libovali, jak pěkný – sice trochu mraziví – je ten vánoční čas.