Vánoční vražda

„Ahoj, teti,“ přišla domů Hedvika, pozdravila svou tetu Amélii, která právě v kuchyni pekla cukroví.

„Dobré odpoledne,“ řekla teta rádoby přísně, když jí Hedvika ukradla kousek vanilkového rohlíčku. „Copak tak veselá?“

„Koukej, co jsem našla – bezva zábava na Štědrý den,“ podala jí noviny, kde bylo v inzerátech cosi červeně zakroužkovaného.

Tetička si text prohlédla, psali něco o „Vánočním povídkování“. Znělo to docela zajímavě, tetička nejprve nevěděla a tak se jen tak mimochodem zeptala: „Ty tam chceš jít?“

„Hmmm …“ protáhla Hedvika, „tobě se to nezdá?“

Tetička pokrčila rameny. Nezdálo se jí to moc, copak někdo může jen tak pozvat někoho inzerátem k sobě domů, aniž by ho znal?

Nakonec ji ale Hedvika přemluvila – především tím, že už je obě nudilo sedět o Štědrý večer doma u televize a jíst cukroví, kterého stejně teta napekla až přehnaně moc.

Na Štědrý den se tedy vydaly na uvedenou adresu, cesta nebyla tak rychlá jak předpokládaly. V čerstvě napadaném sněhu a na zledovatělém chodníku se nešlo tak dobře, zvláště ne starší dámě. Ale dorazily v pořádku ke dveřím, překvapivě bylo otevřeno, mladík právě vítal jiného hosta. Obě pozdravili a seznámili se s Kristiánem – příchozím spisovatelem – a Edvardem – zřejmě jedním z těch, co je pozval. Pak šli do pokoje – vyhřátého ohněm v krbu. Zde na ně čekali ještě další dva lidé Klára – starší paní z novinového stánku – a Herbert – zřejmě majitel bytu, který má rád vyprávění a povídky. Netrvalo dlouho a přišel také jistý Hubert se svým psem Mefistofelem. Zábava se rozjela v plném proudu. Amélie i Klára nabízeli své cukroví, které opravdu dobře chutnalo. Začalo se povídat, zábava se rozjela, vypadalo, to že se sešli staří přátelé. Až pojednou přišla řeč na „povídkování“. Nikomu se začít nechtělo, nakonec se odhodlala Klára, začala vyprávět o Popelce, všechny překvapila tak trochu netradičním dějem. Další se slova ujal Edvard, ten mladíček měl bezpochyby velkou fantazii – z jeho povídky o Ledové královně všechny zamrazilo. Následoval příběh ze života od Huberta. A pak se o slovo hlásila Amélie: „Tak a teď vám něco povím já. Vybrala jsem si trochu netradiční téma – detektivku.“

Všichni se po ní podívali, ale mlčeli a čekali na příběh.

„V jednom malém městečku, v jednom malém domečku žili byli čtyři starší dámy.“

Všichni se po ní otočili, tohle opravdu nevypadá na detektivku.

„Na Štědrý večer všechny seděli doma u krbu a vyprávěli si drby. Paní Morrigan – velice vážená – pletla punčochu. Paní Eillen se bavila jedením vánočního cukroví a se ohřívala u krbu. A paní Camelie si četla přinejmenším zajímavý román.

‚To je hezké,‘ rozplývala se, ‚a jak je to hezky napsané.‘

Eillen kývala, tenhle román četla už dávno, autora musela pochválit, nenašla žádnou hrubou chybu.

Náhle někdo rozrazil dveře. Všechny dámy se polekaly. Paní Morrigan uteklo oko. Paní Eillen upustila sušenku a paní Camelii vypadla kniha z rukou, zabouchla se na zemi, takže nevěděla, na jaké stránce skončila.

‚Stala se sebevražda!‘ vyhrkla po běhu ještě udýchaná paní Teresie.

Všechny na ni koukali s otevřenými ústa – co? Dnes o Štědrém večeru se stala sebevražda?

‚Vedle u sousedů,‘ pokračovala paní Teresie, ‚zabila se Rozálie!‘

‚Tu co jsme jí nechtěly pustit do našeho klubu Spisovných dam?‘ otázala se paní Eillen.

‚Ano,‘ odkývala paní Teresie.

‚Patřilo jí to, vůbec nedbala na pravopis, psala jako …‘ paní Camelie svou větu nedokončila, protože nenašla vhodné slovo.

‚Ale no tak, měla přece tu chorobu … jak se to jmenuje …‘ oponovala jí paní Morrigan.

‚Neřešte to, dámy, půjdeme se tam podívat …‘ napadlo paní Teresii.

‚Ano,‘ souhlasily hned všechny.

A tak se vypravily do sousedního domu. Zazvonily na zvonek, vyšel Rozáliin manžel, zrovna hluboce smrkal do kapesníku. Dámy pochopily, že truchlí. Všechny se k němu proto seběhly a přály mu upřímnou soustrast.

Pak se vydali do domu podívat se na mrtvolu, všude tam byla ještě policie, ale ony se přesto dostaly do pokoje, kde ležela nebohá paní Rozálie.

Paní Teresie vykřikla zděšením, když ji uviděla mrtvou. Nůž zapíchnutý v hrudníku, všude krev – no prostě strašné.

Všechny raději odešly na chodbu. Vyšetřovatel jim dokonce ukázal, co paní Rozálie před smrtí napsala – vzkaz. Stálo tam: ‚Zdřejmě už nemám pro co žít, chtěla jsem do spolku Spisovných dam, ale nevzaly mě, proto tento svět opouštím.‘

Všechny dámy se na toto tvářili poněkud lítostivě – je to jejich chyba, že paní Rozálie zemřela. Až paní Camelie vykřikla: ‚Byla to vražda!‘

Všichni včetně policejního inspektora se ni podívali.

‚Cože?‘ zeptala se paní Morrigan.

‚Říkaly jste, že neumí psát spisovně, ale tady žádná hrubka není. Tenhle lístek jí musel podstrčit vrah,‘ řekla vítězoslavně.

Všechny dámy vítězoslavně souhlasily.

‚Ano,‘ říkal souhlasil tedy i inspektor, ‚musel ji tedy zavraždit někdo, kdo byl v domě – služka nebo pán domu; do domu se totiž nedá nijak vniknout v tu dobu byl bezpečně uzavřen, to také díky kruté zimě.‘

‚Ale stejně je na tom vzkazu něco divného,‘ usoudila paní Morrigan po jeho bližším prozkoumání.

Všechny dámy se pak vrátily domů, celý Štědrý večer probádaly, kdo je asi vrah.

Uběhlo pár dalších dní, po které policisté slídili okolo domu, ale nic nezjistili. Dámám se zželelo chudáka vdovce a pozvaly ho na odpolední čaj v pět hodin. Přišel jim však pouze lístek, že pán nedorazí, ale bude moci možná další den.

‚Proč ten lístek pořád tak zkoumáš, Morrigan?‘ zeptala se jí paní Teresie.

‚Připadá mi to nějaké podivné,‘ odpověděla Morrigan a znovu si prohlížela vzkaz, který přišel od jejich souseda: ‚Milé dámy, velice oceňuji vaši ochotu, ale dnes nemohu, zdřejmě zítra budu mít volno a tak k vám dorazím na návštěvu.‘

‚Ukaž,‘ vzala si lístek od paní Morrigan Eillen.

‚No ano,‘ řekla, ‚má tam přece chybu dámy. Zřejmě se nepíše s D.‘

Všechny dámy se okamžitě sesypaly okolo Eillen a pokyvovaly na znamení, že má pravdu.

‚Ahááá,‘ vykřikla Morrigan, ‚to on zabil svou ženu!‘

‚Jak to?‘ zeptaly se jí jedna přes druhou úžasem.

‚Mě bylo v tom Rozálininém dopise něco divného – právě tohle zdřejmě.‘

Všechny byli šťastné, neboť záhadu rozřešily právě ony. Hned volaly policejnímu inspektorovi a ten shledal jejich postřeh jako dobrý důkaz. Obvinil manžela z vraždy a ten se následně přiznal, že zabil svou ženu pro peníze. Měla veliké jmění a on své prohrál a propil, nechtěla mu už nic dát, tak ji prostě zabil.

A teď zas čtyři dámy žijí poklidně ve svém domku – pletou punčochy, jí cukroví a hledají v knihách pravopisné chyby a nic jim nechybí.“

A tak i slečna Amálie ukončila své povídání, na řadu přišel Hubert, který vyprávěl svůj příběh. Pak ještě pokračovali ostatní zbylí, tohle „Vánoční povídkování“ se v celku dost protáhlo – takřka až do noci.