Noc před Štědrým dnem

Je večer před Štědrým dnem. Na nebi nastal obrovský zmatek. Ježíšek pod dohledem své matky, Pany Marie, dohlížel nad přípravou všech dárků pro letošní Vánoce. Duše dětí, které v nebi skončily, vydatně pomáhaly a leckdy pomáhaly i duše dospělých. Všude vládla vánoční nálada a panovalo veselí.

„Ježíšku?“ oslovil malého okřídleného chlapce jiný hoch, který už byl na nebi několik let.

„Copak, Trevore? Nemůžeš to zabalit?“ ptal se ho Ježíšek, který zrovna musel opravit, co rozbil jiný chlapec. Byl to dárek pro starou paní, která už na světě nikoho neměla a tak musel být v pořádku.

„No, mě tak napadlo… Když už jsou ty Vánoce, kde vlastně začneš?“ Všichni se zde dále věnovali své práci, jen Ježíšek se zastavil a podíval se na Trevora.

„Jak myslíš, kde začnu?“ ptal se chlapce, který jen vzal do ruky fotbalový míč, připravený na zabalení a odpověděl:

„No, komu letos dáš první vánoční dárek? Víš přece, ne? Někde musíš začít při tom rozdávání a mě by zajímalo, kde to bude? Kdo si letos zaslouží jako první dostat dárek?“ To už ztichli i ostatní. Ježíšek pojednou nevěděl, co má říct. Nedokázal odpovědět na Trevorovu otázku. Podíval se skrze mraky dolů na lidi a zamyslel se. Nikdo se do své práce znovu nepustil, až po chvíli nečinnosti k nim přišla Pana Marie.

„Děje se něco?“ ptala se svým něžným chápavým hlasem. Duše všech přítomných jen řekly, že ne a vrátily se ke své práci, jen Ježíšek zůstal zmateně hledět skrze mraky na lidi dole.
Pana Marie přišla ke svému synovi, položila mu ruku na rameno a tázala se:

„Co tě trápí Ježíšku?“
Chlapec zvedl oči a pohlédl do tváře své matky, načež vstal a poodešel s ní kousek stranou všeho dění.

„Trevor se ptal, komu letos dám první dárek…“ vysvětloval Ježíšek neochotně. Matka se podívala svému synovi do očí a tázala se dále:

„A tebe to trápí? Pročpak?“

„A ty víš o někom takovém?“ zeptala se nakonec.

„Ne… Přijde mi, že je jedno, kde začnu s rozdáváním dárků, všichni je nakonec otevřou až na Štědrý den večer…“

„Ale přesto tě Trevorova slova trápí…“ naznačila jeho matka. Ježíšek jen přikývl.

„Tak víš co? Pokud hledáš odpověď na takto složitou otázku, ptej se dětí,“ vysvětlila mu Pana Marie a Ježíšek se nad tím úžasným nápadem zaradoval. Rozhodl se, že se bude od teď ptát všech dětí v nebi, komu by daly první dárek, a jaký.
Znovu všude zavládlo veselí.

Tedy téměř všude…

Na jednom z obláčků, velmi vzdáleném všemu dění, seděla duše mladého děvčátka a shlížela na zem pod sebou. Její zrak se upíral k jednomu domu ve velkém městě, kde zrovinka dva smutní lidé, muž a žena, seděli u stolu a prohlíželi si fotoalbum.

O dívčině smutku, tak jako i o smutku těch dvou lidí, věděl Bůh, a tak, když už tak dívka prodlévala pátý den od své smrti, rozhodl se za ní zajít. Jak duše malé Aničky seděla na obláčku, příchodu Boha si ani nevšimla.

„Co tě trápí, Aničko?“ zeptal se. Dívka se lekla tichého, konejšivého a moudrého hlasu Pána nebes. Chvíli si Boha prohlížela a poté odpověděla.

„Je jim smutno… Trápí se, pro mě… Ale to přeci nebyla jejich chyba!“ vysvětlovala příčinu svého vlastního trápení. Bůh jí pohladil po vlasech a dívku zalilo nepřirozené teplo a klid.

„Netrap se Aničko, však i tvoji rodiče se přestanou trápit. Uvidíš.“

Je noc před Štědrým dnem. Hluboká noc. Ježíšek už se všech duší v nebi ptal, komu by ony daly první dárek letošních Vánoc, ale žádná z těch odpovědí mu nepřišla jako správná.

Nakonec i Ježíšek uviděl smutnou Aničku. Klid, který ji zalil po návštěvě Boha, už zmizel a Anička byla zase smutná.
Ježíšek přistoupil k dívce a přisedl si. Sám byl vlastně smutný, že stále nenašel řešení. Šel sem proto, aby Aničce položil onu jedinou otázku, jako pokládal každému, ale tentokrát se mu zdálo těžší ptát se. Ostatní byli veselí. Cítili radost, ale Anička? Ta byla smutná… Pojednou mu přišlo jeho vlastní dilema jako zcela zbytečné a bezvýznamné.

„Co se děje?“ zeptala se ho dívka. Ježíšek zvedl oči od obláčku a podíval se do očí holčičky. Kdyby Anička žila, oslavila by na Štědrý den své desáté narozeniny, ale stala se jí nehoda. Před pěti dny, když jela s rodiči autem, se na silnici, kterou jeli, stala nehoda a Anička při té nehodě zemřela.

„No já… hodně teď přemýšlím, víš?“ snažil se z toho Ježíšek vykroutit. Poznal, že se Aničky vlastně vůbec ptát nechce.

„A o čem?“ ptala se Anička dál. Tohle je jedna z nejlepších dětských vlastností. Vždycky se ptají. Kdykoliv je něco zajímá bez ohledu na situaci, vždycky se ptají…

„No, já… Trevor se mě ptal, komu dám letos první dárek a víš… Nějak nemůžu přijít na to, kdo by to měl být.“ Dívka sklopila pohled a z očí jí vyteklo několik slz.

„Vždyť dárky… Dárky nejsou to hlavní, Ježíšku. Dříve jsem se těšila na dárky a moji rodiče se taky určitě těšili, když byli malí ale teď? Dali by všechny dárky světa za to, kdyby věděli, že se mám po smrti hezky. Dali by všechno, jen kdyby se mnou mohli mluvit…“ odmlčela se dívka plačtivě. „A já taky,“ dodala ještě. I Ježíškovi bylo do pláče. Anička měla pravdu. Přeci vůbec nezáleželo na tom, kdo dostane první dárek. Anebo ano?
Ježíšek vstal a podal Aničce ruku.

„Pojď se mnou… Už vím, kdo dostane první dárek a jaký.“
Když Ježíšek s Aničkou předstoupili před Boha s tím možná trochu bláznivým nápadem, byl Bůh na Ježíška i na Aničku velmi hrdý, stejně jako byla Pana Marie hrdá na svého syna.

Nastal Štědrý den. Všechny děti si hrály venku, koulovaly se, jezdily na saních. Přišlo odpoledne a děti už přicházely domů, přičemž se vyhýbaly jedinému pokoji a to pokoji, kde stál stromeček, a kam měl Ježíšek přinést dárky. Ovšem existovaly i domy a byty, kde žádný stromeček nestál, neboť lidé, kteří je obývali, už neměli pro koho slavit Vánoce.

Letos se to ale mělo změnit. Do každé rodiny, kde někdo chyběl, do každého domu, kde byl někdo sám, přicházely jen na ten jediný večer duše těch, kteří jim chyběli, aby mohly vypovědět, že se jim daří hezky a že se pro ně nemají trápit.

Od toho večera už nebyli Aniččiny rodiče tolik smutní, že by zapomínali žít. Věděli, že zázraky se ještě na světě dějí a že se má jejich holčička v nebi dobře…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.