Procitnutí

Sen a realita jsou dva naprosto odlišné pojmy. Dokáže je rozeznat opravdu každý?

Vlastně nevěděla, proč mu na nabídku setkání kývla. Juliet stála na břehu jezera a pozorovala Yvese, který se snažil odvázat malou pramičku od rozložitého stromu. Už deset minut tam stála a ani se nepohnula. Zírala střídavě na mladého muže a na nádherně zabarvenou podzimní krajinu. Milovala tohle období. Milovala barvy, milovala depky, milovala déšť. Dokázala se celé hodiny dívat z okna, snít a pozorovat padající listí. Stála nad vodní hladinou a přemýšlela.

,,Kdyby jen věděl,“ pomyslela si. ,,Kdyby věděl, kolik trápení mě stály ty jeho oči.“

Přesně si dokázala vybavit ten moment, kdy ho uviděla poprvé. Bylo to po přechodu na střední školu. Také na podzim – že by náhoda? Stála před vchodem do školy a čekala na Delmu, svou spolužačku, která se ještě převlékala. Snažila se z kapuce vyklepat list javoru, který jí tam zapadl. Jen tak letmo pohlédla ke dveřím. Kdyby věděla, že jí ten jediný pohled tolik ovlivní na několik let dopředu, snad by si ho odpustila. Spatřila JEHO. Nikdy předtím nevěřila na lásku na první pohled. Vycházel ze dveří, vlasy rozházené do všech stran a s úsměvem něco vykládal spolužákovi. Když zvedl oči od zipu bundy, rozhlédl se po lidech kolem a na malý okamžik se jejich oči střetly. Nebyly to její, které uhnuly.

Na druhém břehu náhle ze stromu vyletělo hejno černých ptáků.

,,Možná, že kdybych se víc soustředila na učení, když jsme brali zoologii, dokázala bych je poznat.“ Přišlo jí to trochu líto. Svá nejlepší léta věnovala snu a realita jí utekla…

,,Mami, jsou fakt senzační! Nejhezčí šaty ve městě! Ty musíš vidět!“ O deset minut později si už Juliet zkoušela nádherné krémové šaty nad kolena.

,,Vypadáš jako princezna,“ vydechla její matka úžasem, když vystoupila z kabinky. ,,Ale nejsou moc drahé? Podívej se na tu cenu. Za ty peníze bys mohla mít jinde patery,“ povzdechla si, když uviděla cedulku s cenou. Dcera se jí pověsila kolem krku.

,,Vždyť jsou úžasný, nebo myslíš, že mi nesluší? Já přeci musím být za hvězdu.“ Přesvědčila matku, aby jí šaty koupila.

Tenkrát byla oproti dnešku ještě malá holka. Bylo jí patnáct a potřebovala šaty na maturitní ples Yvesovy třídy. Zjistit jeho jméno jí nedělalo problém. Byl známý po celé škole. A to nejen díky svému hezkému obličeji. Nikdy s ním nemluvila, ale rodičům řekla, že ji pozval a chce si s ní zatančit úvodní tanec. Najednou jí začalo být líto lži, kterou musela použít u svých rodičů. Jakoby si náhle uvědomila, že to byl možná začátek všeho.

Celé dny ho potkávala. Mladá vyjukaná prvačka a čtvrťák s nelichotivou pověstí svůdníka. Dokázala obcházet školu i několikrát denně, jen aby mohla pohlédnout do těch hnědých očí. Kdyby její objektivnost nezastřela láska, musela by si všimnout té jednostrannosti citu.

,,Ten zatracenej řetěz drží jako přikovanej, ale už to bude,“ usmál se na ni, dnes už s mužnými rysy. Potkali se před pár dny v menze. Poznal v ní dívku ze stejného města a v přátelské konverzaci ji pozval na vycházku.

Maturitní ples si užívala. Byly tam s ní dvě nejlepší kamarádky. Oči neustále přilepené na podiu, kde se scházeli maturanti a dostávali šerpy. I když to bylo proti jejímu předsevzetí, trochu se opila a byla odhodlaná za ním zajít. Bylo něco kolem půlnoci. Šla ho najít. Zahlédla ho u podia. Začala se k němu prodírat, ale ve chvíli, kdy ji kdosi v záchvatu tance odhodil na stranu, zahlédla i tu, pro kterou tančil.

Ano, tehdy strašně trpěla. Vrátila se a večírek ukončila neslavně – o pár hodin později stála na druhém konci sálu, poslouchala smutnou baladu rozléhající se sálem a pozorovala dvě na sebe se tisknoucí těla.

Dnes je to od toho plesu přesně pět let, uvědomila si. Devatenáctého listopadu. Ještě teď cítila to zoufalství, které ji probudilo druhý den ráno.

Druhý den jí bylo strašně. Ale jen psychicky. Vstávala brzy, musela doprovodit kamarádku na vlak. Spala u ní, jelikož byla z daleka. Cestou zpět šla kolem kulturního domu. Uvědomila si, že tam maturanti ještě spí, aby mohli dnes uklízet. Bezděky jí vytryskly slzy z očí.

Chtěla mu nabídnout pomoc, ale nedokázala to. Neměla chuť měnit současný postoj, chtěla zůstat přikovaná a přemýšlet na věky.

Celý zbytek roku jakoby prožila v depresi. Nic si z toho období nepamatuje, jen svou touhu po něm. Bylo to marné. Proč jen jsem se musela zamilovat do děvkaře?

Tělem jí projela mrazivá bolest. Zapnula bundu až po krk a ruce schovala do rukávu.

Nastoupila do druháku. Loňští maturanti se rozprchli po republice na všechny možné univerzity.
,,Konečně jsem se odmilovala,“ pomyslela si tenkrát naivně. Tohle přesvědčení jí dospělo jen do chvíle, než absolvovala hodinu v jejich bývalé třídě.

,,Kde asi seděl?“

Rozhlédla se kolem. Byla netrpělivá a jindy by jí takové čekání vadilo, ale dnes jí celkem vyhovovalo. Za ní bylo pár zahrádek a chatek. Lidé sem asi rádi jezdí za relaxací. Uviděla maličkou jabloň a dostala chuť na červené jablko. Ale už si zvykla odříkat své touhy.

,,Už si to zjistila? Yves se dostal na Karlovku v Praze,“ sdělila jí Delma.

,,Jako bych to už dávno nevěděla,“ pomyslela si. V zamilovanosti člověk zjistí i nemožné.

Yvesovi se podařilo loď odvázat a pustit na hladinu.

,,Tak pojď, ukážu ti pravé krásy podzimu,“ vyzval ji s úsměvem.

Stačila jí jediná vzpomínka na něj a dokázala se naučit všechno. Chtěla se dostat na medicínu v Praze. Je asi zbytečné připomínat, kdo ji tak inspiroval. Chemie ani fyzika jí nikdy nešly, ale teď si z nich udělala koníček. Milovala Prahu a milovala jeho. Co mohla chtít víc?

Tou větou ji probral z letargie. Zadívala se mu do očí. Vyčkávavě na ni hleděl. Věděla, že teď záleží na tom, co udělá. Když udělá krok, nikdy se své minulosti nezbaví. Jeho oči na ni však zapůsobily stejně jako před lety. Přemýšlela, jak při chůzi po rozbahněném břehu vypadat co nejelegantněji.

,,Tak už to otevři, jak dlouho nad tím chceš sedět?“ apelovala na ni matka. Tuhle chvíli si představovala jinak. Měla sedět pod stromem s Yvesem a chtěla, aby on byl první, kdo se dozví výsledek. Zatím tu sedí doma nad dnešními novinami a letáky z pošty. Sem se přeci zpráva o výsledku přijímacích zkoušek na vysokou nehodí.

Podal jí ruku a jejich oči se setkaly. Loďka se ani nezakývala, když nastoupila. Aby taky ne, za poslední měsíce se utápěla ve vlastních myšlenkách tolik, že často zapomínala na základní potřeby jako jídlo.

Stála ve frontě na recepci spolu s několika desítkami dalších budoucích mediků. Čekali na zařazení do pokojů. Hned poté se chtěla vydat na obchůzku Prahy, ale čekání jí zabralo tři a půl hodiny. Proto, když se konečně dostala na pokoj, vykonala jen hygienu a lehla si do prázdné postele. Spolubydlící měli přijet až zítra. Až do usnutí přemýšlela nad tím, co jí při loučení řekla její kamarádka.

,,Bojím se, že se tam zase setkáš s tím, kdo ti před třemi lety navždycky vymazal úsměv ze rtů. Přeci nelze žít jen z depky, sentimentu a touhy po někom, kdo za to nestojí.“

Pádly odpíchl pramičku od břehu a pomalu pádloval směrem ke středu rybníka. Po očku sledoval její dlouhé vlající vlasy.

,,Promiň, ale máš tu místo?“ zvedla oči a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Stál nad ní s talířem rajské, a když viděl, že se nemá k odpovědi, prostě si odsunul židli a posadil se. Začal jíst polévku a druhou rukou si cosi zapisoval na papír. Je levák, stačila si všimnout.

Vzpomněla si na chvíli, kdy opustila budovu po své první pitvě. Momentálně se cítila stejně jako tenkrát. Ve chvíli, kdy vyšla na slunce, si uvědomila, jaké všechny krásy světa dosud opomíjela. Krev jí nikdy nevadila a medicína ji lákala (i když bez silné motivace v podobě lásky by si ji nevybrala), ale první styk s druhým světem s každým udělá své.

Když se vzpamatovala, dokázala ho oslovit.

,,Já tě znám,“ oznámila mu. Později si tuhle ne moc inteligentní větu vyčítala, ale v ten moment zapůsobila.
,,To je možné, třeba jsme se už někde viděli. Denně tu člověk potká hodně neznámých lidí,“ usmál se na ni. Po chvíli konverzace ale už mluvili jako staří známí. Vždyť byli ze stejného města! Oba na své setkání v milionové Praze pohlíželi jinak – ona jako na osud, on jako na náhodu.

Mlčeli a jen tak se projížděli. Juliet však bylo čím dál tím hůř. Nikdy se nedokázala vyrovnat se svou nesplněnou láskou a tohle romantické okolí a ještě to magické datum jí nutili neustále se vracet zpět do minulosti. Začaly jí téct slzy.

Začali se stýkat. Vyměnili si čísla pokojů a navštěvovali se. Čistě přátelsky. Juliet ale každý s ním strávený večer zakončila o samotě v slzách. Milovala jeho. Milovala Prahu. Nenáviděla to věčné čekání na jeho lásku.

Všiml si toho a otřel jí slzy z tváře. Pravou rukou. Levá je od srdce. To jí vehnalo slzy do očí ještě víc.

Bral ji jako nejlepší kamarádku. Svěřoval jí své zkušenosti ze studia, z rodiny i s dívkami. Trpěla. Nesnesitelně trpěla. Ale zároveň byla ráda za jeho blízkost. Milovala ho. A milovala Prahu.

Kvůli jejím slzám pustil pravé pádlo a to se jen svezlo do vody. Přišlo mu důležitější vytáhnout ho z vody, kde plavalo, než aby ji utěšoval. To byla zlomová chvíle, kdy si uvědomila jeho smysl pro realitu. Nebyl romantik a to nikdy nezkousla. V jejích očích měl být sentimentálním hrdinou. Pohled se jí stočil na druhé pádlo, které zasekl do loďky, a také na jeho záda, když se snažil dosáhnout na to ve vodě.

Rozhodl se ji vytáhnout na lodičku. Měli volný víkend a trávili ho v rodném městě každý u své rodiny. Stačila jedna sms a domluvili se na pátou odpolední.

Nemusela se pro něj moc natahovat. Vzala pádlo do ruky a osušila slzy.

,,Jinak se minulosti nezbavím,“ pomyslela si. Pohlédla na jeho stále otočenou postavu. Milovala Prahu. Milovala jeho. Síly měla dost, ne nadarmo hrála dřív závodně tenis. Stačila jedna rána. Levou rukou.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.