Už brzy…

dany Kiribatin, Mrzimor

Probudil se propocený na kost. Zahýbal unaveně očními víčky a uviděl každodenní růžovou barvu na zdi. Dokonce i obraz Vandasových kopretin visel tam, kde ho viděl naposledy večer. Zdálo se mu, že se v místnosti nic nezměnilo.


Poslední dobou se mu nespalo moc dobře. Ty sny ho drtily jako ozubená kola. Pomalu si začal připouštět, že nerad usíná. Bál se už od okamžiku, kdy se navlékal do pyžama s legračním proužkem.
To pyžamo mu koupila před pár lety manželka. Krásná, zdravá, milující žena. Měla vkus a cit, ale tento noční oblek jí moc nevyšel. Nikdy ho nenosil rád, ale chtěl jí udělat radost – tak se párkrát přemohl. Od její smrti ho ale nosil pravidelně, vlastně spal jen v něm.
Když bylo potřeba pyžamo vyprat, udělal to hned ráno a čekal do jeho uschnutí, aby se do něho znovu mohl večer stulit. Žena mu strašně chyběla. Svět ztratil krásu, svěžest, smysl. Bolelo ho to.

Když jí uviděl ve snu poprvé, měl obrovskou radost. Jako správně praktický člověk věděl, že mozek funguje v noci na základě paměti. Proto ho živé sny nikterak nepřekvapily. Jen se divil detailům, které ve spánku uviděl.
Manželka se usmívala, dívala se mu přímo do očí, ve vlasech měla onen modrý skřipec, který jí dal na třetím rande. Kolem očí se táhly její typické vrásky, dokonce i jizva po neštovicích, která se jí vypálila nad nos. Byla opravdu jako živá.

Prvních pár nocí se nemohl vynadívat. Obraz zůstával stále stejný. Žena ho za hrobového ticha rozpalovala svým pohledem, pohybovala rty, ale nic nebylo slyšet. Nesmála se, ani nemračila.

Uplynulo nějakých deset, patnáct nocí od té doby, kdy za ním, jak si to sám pojmenoval, poprvé přišla. Znali se mnoho krásných let. Proto cítil v jejím pohledu cosi znepokojivého, věděl, že právě takto se dívala, když měla starosti.
Nikdy ho svým problémem nezatěžovala, až ho to někdy mrzelo. Vždy jen koukala tím svým pohledem. Jako v těch nocích.

Nedalo mu to. Musel na své sny myslet po celý den. Práce mu už nešla tak od ruky, nemohl se soustředit. Ač se nechtěl, stále se vracel ke svým snům, stále chtěl vědět, co se za tím vším skrývá, pokud tedy vůbec něco. Začaly mu vadit detaily. Postupně si všiml, že jeho mrtvá žena má sice ve vlasech ozdobu, ale jinak není učesaná. Také poslední knoflíček u košile chyběl. Když ještě žila, nikdy by se jí to nemohlo stát. Viděl,že jí chybí jedna horní stolička. Jí, která mohla dělat reklamu na zdravý úsměv. Stával se nervózním patronem. Trpěl paranoiou. Viděl ženu úplně všude.

Až jedné noci přišla změna. Cítil se tak unavený, že se do postele vyloženě doplazil. Jeho dřívější energie byla pryč. Ledva usnul, bylo to tu zas. Ale nějak jinak. Až po chvíli mu ve spánku došlo, že jeho stále se opakující film je ozvučen. Vítr šuměl. Ptačí zpěv mu vyplňoval celou hlavu. Slyšel manželčin dech. Slyšel co říká…

V tom se probudil, nohy měl v křeči, žaludek jako na vodě.

Slyšel slova, která jeho manželka šeptala. „Už brzo, připrav se.“

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto