Můra a motýl

Barbara Arianne Lecter, Zmijozel

Těžké bílé chomáčky mlhy se líně povalovaly nad zemí. Vzduch byl mrazivý a bodal do plic každého, kdo se nadechl. Většina lidí byla doma, u teplých krbů a sálajících kamen, ale ne každý měl domov a ne každý si mohl dovolit takový luxus.


Amanda kráčela pochmurným soumrakem, země jí pod nohama jemně křupala. Možná, kdyby tenkrát nebyla hrubá, kdyby se jí podařilo situaci zvládnout jinak… Nechtěla to udělat, ale měla na výběr?

Došla k zdobené mahagonové brance. Na okolních sloupcích poblikávaly lucerny, kolem kterých se třepotaly desítky nočních motýlů.

Amanda je s úžasem sledovala. Nevadí jim, že nemají barevná křídla, nepotřebují je. Jsou to noční tvorové – stejně tak jako kdysi bývali i oni. Jediný rychlý pohyb stačil na to, aby dívka lapila jednu můru a držela jí jemně v kleci z prstů. Motýl se třepotal, tloukl křídly a snažil se uniknout. Marně. Ostatní tvorečci si jeho počínání nevšímali. Dál se snažili dostat za světlem z lucerny, ale jejich počínání bylo stejně zbytečné a marné jako uniknout z Amandiných rukou.

Dívka zavřela oči a mezi prsty jí problikla nachová záře. Motýl strnul uprostřed pohybu. Jeho noční krása nezmizela, avšak život z něj vyprchal.

„Je to tak… Jednoduché,“ špitla do mrazivého ticha Amanda, když hypnotizovaně sledovala tělo můry na své dlani.

„Tak jednoduché…“

Tělíčko se sneslo na zem jako list opadávající na konci podzimu a dívka otevřela branku, která se s lehkým zavrzáním otevřela.

Nakyslý pach rozkládajícího se listí, ale ještě něco. Vůně čerstvé hlíny, potu a krve. Amanda vydechla a vydala se ponurou cestičkou mezi kameny. Věděla moc dobře kam míří, přestože tu nikdy nebyla. Temné stíny se míhaly podél cesty, kameny trčící ze země se zlověstně nakláněly a sem tam z dálky poblikával plamínek naděje.

Seschlé větvičky pod přikrývkou z tlejícího listí křupaly při každém Amandině kroku. V dáli zvon kostela odbíjel klekání. Dívka došla před velkou kamenu rozpadající se budovu.
Pach hniloby byl stále intenzivnější, štiplavý zápach se jí zabodával do kůže, nasávala jej každým pórem. Přeběhl jí mráz po zádech. Jak dlouho to bylo, týden? Dva? Mysleli si snad, že zima zabrání rychlému rozkladu? Mysleli, že zmrzlé tělo zabrání červům, aby měli hody?

Na spánku jí začala tepat krev. Rozčilení a strach, strach a nevědomost, nevědomost a pocit viny. Předtím to bylo příliš jednoduché – zabít.

Amanda zaťala ruce v pěst, až si nehty rozryla kůži. Horká krev smývala zrnka pylu, který ulpěl na jejích rukou, když držela nočního motýla – můru mezi štíhlými bledými prsty.
Nadechla se a vystoupala po kamenných schodech. Budova k jejímu překvapení neměla dveře, jen otvor zející ve zdi. Prošla jím a počkala, než její oči přivyknou tmě.

Po chvíli spatřila uprostřed nevelké místnosti vyvýšené místo, na kterém leželo lidské tělo. Přivykla smysly otupujícímu zápachu a přistoupila blíž k mrtvému. Nebýt toho, že byl viditelně bledý, tváře a oči měl zapadlé a na spáncích pod kůží se mu cosi pohybovalo vypadal jako by spal.

Položila mu ruku na ledovou svraštělou kůži a zavřela oči. Tmou problesklo nachové světlo. Nemyslela na to, co se může stát, když ho vrátí až teď. Nedomýšlela, odkud se vezme jiskra života, která se v něm opět probudí. Chtěla odčinit chybu – omyl, kterého se dopustila.
Chtěla vidět svého bratra znovu žít.

Znenadání se ozval chrčivý zvuk. Amanda rychle odskočila a úzkostlivě sledovala, jak se mrtvý probouzí k životu.

„Timi?“ pípla a v očích se jí zračil strach.

Další chrčivý zvuk a prázdná tvář se otočila k dívce krčící se u vchodu. Oční důlky bez očí, ústa bez jazyka. Trhané pohyby doprovázely zdvihaní těla, které těžce dopadlo na prachem zavátou zem. Ozvalo se zaskřípání zubů.

„Timi, jsi to ty? Timi!“

Amandě se do očí vedraly slzy. Tohle nebyl její bratr. Byla to zrůda, kterou znova nedokázala vyprovodit na onen svět. Dlouhou dobu bojovala s temnotou která jí vzala bratra, dokud jí nezničila. Bohužel pro ni zabila i jeho. Dlouho sbírala odvahu na to, aby mu vrátila život, ale čím déle čekala, tím si byli vzdálenější.

Timi se začal neohrabaně blížit k Amandě. Z očního důlku mu po tváři vytékala jakási tekutina. Chtěl promluvit, ale ozývalo se pouze nepříjemné bublavé chrčení.

Dívka se choulila u zdi. Ne, znovu ho nezabije, je to její bratr, nemůže udělat podruhé stejnou chybu, nedokáže zničit někoho, koho v hloubi svého srdce miluje a někoho, kdo miluje ji. Jenže Tinino srdce přestalo bít již dávno.

Ruka se zažloutlými nehty se blížila k jejímu obličeji. Byla strachy bez sebe. Nohy jí neposlouchaly, zdravý rozum ji opustil. Tlející zápach vycházející z jeho úst a pevný stisk hrdla byly poslední věci, které si ze svého života na zemi pamatovala.

Timi však ve stisku nepolevoval ani poté, co dívka zemřela. Dál tiskl její hrdlo, jako kdyby na něco čekal. Do místnosti zasvítil měsíc. Prázdné důlky a sinalá tvář se k němu odvrátily a ruce pustily Amandu.

Timi se s hlasitým křupnutím narovnal a vyšel ven omámen měsíční září. Pomalu se šoural spadaným listím, zakopával o náhrobní kameny a prsty u nohou mu do nepřirozených úhlů ohýbaly větve ležící na zemi.

Jeden z poklidně plujících mraků překryl stříbrný měsíc. Timi se zastavil. Byl zmatený, prázdné oči se rozhlédly. Blízko něj poblikávala dvě světýlka, ke kterým okamžitě zamířil.
Poletovala kolem nich spousta hmyzu a můr. Timi natáhl ruku a shodil svítilnu na zem. Olej, který vyživoval její plamen se rozlil po okolí a zem začala hořet. Timi vábený světlem a třepotáním křídel jeho druhů se snažil dostat co nejblíže k ohni. Necítil bolest, nevadilo mu, když mu vzplálo oblečení.
Byl šťastný, naposledy jeho duše byla mezi svými a naposledy mohl okusit jaké to je, když noční můru vábí věčný plamínek…

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto